Po krátké dovolené si pořádně naložit a doufat, že se vše vyladí na Krakonoše a Beskyda. V úterý dvoukilo v tempu, ve středu lajnování, ve čtvrtek se nechat vláčet kbelákama Posázavím. No a v pátek už jen otočit nohama a modlit se, abych to v sobotu vůbec ujel. Ale vynechat, když se těším celou zimu, no to ne. I když vedro je pěkný, zpocený záda už cestou na start a to jsem pořádně nešlápl. Registrace a debaty na startu a nějak rychle to uteče a už se jede.
Kolíkáč to rozvážně rozjíždí, než v Přišimasech přišlápne McHammer. Až tady mě dochází, že jsme nijak nestanovili taktiku. No co, tak to holt bude totální cyklistika. McHammer sjet Rybou, Doubravčice bych to rád na špici uklidnil, ale začíná úřadovat Čespa. Nedat mu ani metr, ale myslet si, že se vystřílí, by bylo bláhový. Přelet děr na Vyžlovku, tam chvíli klid, ale na Jevany už se zase letí hlava nehlava. Najít chvilku se napít a když mě to zezadu vynese na špic, tak to člověk taky rád zkusí, zvlášť, když fotograf v zaváděcím voze je připraven. Nikam to ale nevede, tak zas jen vartovat u špice. Jak se blíží Skalice, zájemců o masáž přibývá. Dnes pěkně po kostkách, hlavně se nezvedat a točit a točit. Jo neujíždí to, je to dobrý. Krásný výhled před sebe, co víc si přát. Pak konečně chvíle zklidnění, když Čespa vyklepává zbytky střelného prachu, no navlhlý se mi nezdá, i když možná po tom Čespa toužil? Teď je jasné, že do Sázavy už se nic nestane, ale co bude dál?
Dojetřice. Blbý je, že už na mostě přes řeku vím, že odpadnu. Nevím proč, ale vím to. Kapr se taky loučí, pak ještě někdo. Zaujímám poslední místo a čekám jak na smrt. Přitom prvních pár minut ideálních 320W co jsem si tak chválil na Řepíně a co bych asi normálně až nahoru vydržel a věřím, že bych tam byl. Ale nejsem. Watty padají, díra se zvětšuje a já se modlím, ať vypadnou i další lidi. Ale to nevypadá, jen Kolíkáč tam tak plandá. Ale tuším, že se zmáčkne a nahoře to sjede. Vydrápu se nahoru, za mnou nikde nikdo, před sebou mám Kolíkáče, čelo už nevidím. Kolíkáč letos nesvěšuje, tak si říkám, že to bude hezkej interní souboj. Na rovině nějak jedu, krátký špičky na nástupy přes horizont nebo ze zatáček tam jsou, tak se upínám ke sjezdu přes Vodslivy. Nahoře Kolíkáč už docela daleko, ale přes louku vidět je, spurt přes horizont a zalehnout, proletět Vodslivy a znova na max přeletět rovinku před dalším klesáním. Někoho sjíždím, ale jen nějaký turista, který neví, co se děje, když ho ve Vestci míjím sedmdesátkou a na výjezdu se zase zvedám. Pak nešáhnout na brzdy až do Chocerad a doufat. V esíčku trochu vyděsí Rybův kamarád v protisměru, ale vlastně tomu dává náboj boje o třetí místo v kategorii.
A Kolíkáč najednou na dostřel. Ještě chvilka na 320W a můžu mu eufemisticky popsat svojí situaci. Jsem mrtvej, ale teď to bude pecka, nebo ne? Tempově držím sotva 260W, víc to už nejde, zase díra. Ještě se zvednu a na prémii jsme pohromadě i s Rybovým kámošem. Aspoň rovinu nejedu sám, ale před kostkama zase odpadám. Nicméně i hlava potřebuje trénovat, je mi vedro k chcípnutí, přesně tohle nemám rád. Další důvod to nezabalit. Kolíkáč přestal střídat, takže to je jeden na jednoho. Za pilou se zase trochu přiblížím, spurt přes horizont a brdek na Třemblat zas aspoň těch 320W, tohle ještě zvládám. Blížím se na pár metrů, ale nestačí to. Kolíkáč těch pár metrů počká, aby mě přes horizont dotáhl do skupinky. Ty voléééé! Tak tohle je jak za slavnejch časů El Pistolera! Ale chtěl bych to zažít ještě jednou, až budu mít nohy. ;-)
První špic sotva projedu, ale můj stav se docela rychle lepší. Ono se totiž moc nejede a přeci jen třetí flek v kategorii je pořád ve hře. Do spurtu ale nakonec musím z první figury a nějaký extra zrychlení už nenacházím, takže po zásluze přijíždím jak leklá ryba, přesně, jak jsem se projevoval většinu druhé půlky závodu.