Doksy, co Vám budu vyprávět, to je závod, ve kterém jsem zažil snad úplně vše, pády, defekty, týmového duchu ve skupině, Malinu jako svého domestika, křeče, pohodu, legraci, nové známé, nové soupeře, bedna s Jirkou Ježkem, déšť, vedra, vítr snad ze všech stran, odpadnutí, dotažení se do skupiny, do kopce na klikato, pádovou rychlost, závodní adrenalin kdy v 50m/h točíme špici, soupeření se svými soky, výhry nad nimi, prohry… atd bylo by toho na stránku, proto jej mám zapsaný hluboko v oranžovém srdci. Nejdříve mě načal Iceman, skoro dva měsíce před závodem ať jedu, při pohledu do pracovního kalendáře jsem s hrůzou zjistil, že zrovna na tento termín máme v práci velkou poradu, takže jsem mu dal košem a chodil týden se smutkem v duši než jsem to vstřebal.
Po týdením smutku jsem si řekl, a dost Lehnere!!! Začni něco dělat ať se s Icem svezeš, on byl ten, který Ti poprvé za Prahou podal pomocnou ruku respektive pumpičku, on tě seznámil s Kolíkem a dalšímy zlatými lidmi, on by ten co byl u tvého prvního maratonu, on tě vozil po celé ČR abys mohl polykat hektolitry endorfirnů, díky němu jsi zažil toho tolik, že máš co svým dětem a vnoučatům vyprávět, on ti do hlavy vtiskl zlaté věty, slova, které do smrti nezapomeneš, on ti zpříjemňoval zimní najíždění kilometrů svými hláškami, on je prostě velký nesmazatelný ON. Do toho na webu přišel Soused se svou nabídkou vytvoření skupiny. Soused u mě zůstane v mysli jako ten, který mě vošpurtoval při mém prvním PRSu ještě v okolí Kuchaře s Gavošem vytvořil duo, které mi tehdá pěkně zatápělo a snad poprvé i ukázali jak cyklistika na rovině dokáže bolet. Prostě jsem musel konat!
Při schůzkách se svou šéfovou jsem postupně stáčel náš rozhovor k termínu naší porady abych zjistil její důležitost, případně témata až jsme se asi po čtyřech setkáních dostali k tomu, že jsem mohl vyřknout větu: „Do Postřižína za mě jede má vedoucí“ a nepřišla žádná námitka . Uff už je to blízko, ještě zařídit aby manželka měla volno aby pohlídala naší početnou rodinku což byl také adrenalin, protože je v nové práci a hned na začátku si diktovat volna… ale ano zvládla to, je to moje láska a volno dostala . Jo budu tam!
Poprvé jsem jel na Doksy, kdy jsem neřešil ,kde budu muset uviset, kde ještě nechám velkou, kde se musím vézt, co budu snídat, kolik gelů si vezmu s sebou mým největší oříškem bylo, zda-li mě na start pustí na horském kole. Řešil jsem to na diskusy s Kolíkem na sítích, přímo s Vlkem z CKKV až Kolík přišel s myšlenkou ať to jedu na jeho zimáku. Ok zkusím to…..
Cesta z Tábora ke Kolíkovi, trvala díky našim silničářům dvě hodiny, ale v klidu díky dostatečné časvové rezervě. Kolíkáč mě přivítal s otevřenou náručí a se zimákem v ruce. Zvedl mi sedlovku nad měrku max, půjčil mi své tretry č. 48 a mohl jsem vyrazit na zkušební projížďku. Musím říct, že co jsem na silničce neseděl cca 5 let, byl to nezvyk, ale hlídal jsem si hlavně výšku sedla a ta byla v pořádku. Nešlo mi zaklapnout tretry do pedálů, ale to jsem bral jako maličkost, kterou doladím za jízdy, neuměl jsem řadit, protože celý život jsem jezdil na Campagnolu, pořád jsem hledal páčku, která tam nebyla a systém malé a velké páky mi do hlavy nešel, ale což moc řadit nebudu, jedeme na pohodu přece Toto vše překryla ta touha svézt se na silničce. Takže můj 22 let starý horáček mohl zůstat jako rezerva . Nechtěl jsem jej nechat v autě aby mi ho neukradli stejně jako mého starého zimáka, nepohrdl jsem tedy prostory Kolíkovi kolárny. Vše tedy doladěno už se jen sbalit a vyrazit.
VYRÁŽÍME Z JÍŽA (konečně tu větu můžu taky sám říct sám, jen o ni čtu ve všech možných reportech) pěkně na čas na kruháku už stojí pár šlapek, které jsem ještě nikdy neviděl, dle stisku ruky je vidět, že Kolík má čuch na správné lidi se známých tváří mě těší prohodit pár slov s borcem z nejen maratonu Dreamrem. Vyrážíme přesně dle ředitelského času směr plynárna. Po šesti letech jedu ve skupince s cyklisty, bájo. Znám jen samotku v 4h ráno a odpo zpět není žádné vzrůšo… Stále se snažím zacvaknut levou tretru leč marně, kašlu na to snad si to sedne cestou. Uháníme pohodovým tempem přes Měcholupy, jen kvetu blahem až přestanu sledovat silnici a najednou vymetu díru, zejména zadní kolo si jí užilo, hned vím, že něco není v pořádku a při pohledu na zadní kolo je hned jasné, že tu ránu nedala duše, jsem na ráfku. Celá grupa devíti lidí staví, zejména Turista se zapojuje do opravy a díky jeho zázračné pumpě a Kolíkačově náhradní duši můžeme zase pokračovat ikdyž už jen ve čtyřech, Iceman srdcař zůstal. Turista nám zařídil prohlídku snad všech cyklistických stezek na cestě z jíža k plynárně, cestou jsem pochopil všechny poznámky v diskuzích a reportech ze zimního období na téma turistovo tempo… Na prezentaci, je fronta jako na Avengers při premiéře, takže času máme habakuk. Stihnu se pozdravit se všemi, které sem tolik let neviděl. Bobek nám zarostl, Kapřík stále stejný pohodář, Soused se nemění stejně jako Robin, Pantáta vysmátý, Kubajz se starťákem jo tady se zastavil čas… což je dobře.
Na start se řadím do poslední lajny k naší grupě Iceman, Soused, Robin, Pantáta. Nikdy jsem z této pozice nestartoval a musím říct je to tady krásné, žádný tlak, spoustu prostoru okolo chápu, že si Strejda tyto pozice tak užívá. Startujeme za Policii ČR, jede se v klidu, není třeba moc brzdit, sleduju Souseda abych se neztratil jeho gravel bike je nepřehlednutelný. Pantáta mi vypráví o Mišutkovi jak tráví více času v Dolomitech než ve středních Čechách, prostě idylka, přesně takhle jsem si ti představoval… V Kostelci mi Soused vnuknul myšlenku, ukázat dres a zástěrky na čele balíku těm karbonovým skvostům, jak jsem tak trochu blázen říkám si proč ne, hlavně opatrně jedu s jednou zacvaknutou nohou tak žádné šílenství, beru to dopředu po levé krajnici v protisměru hold úkol zněl jasně, jeď dopředu. Dojel bych až úplně na špic, ale viděl jsem Kapříka jak si to šlape, zahnul jsem tedy k němu abych jej pozdravil a popřál mu hodně štěstí do závodu, pak už mě zavřeli, a nešlo jet dál, škoda. Ještě do v Čečelicích jsem si to točil vepředu i to jelo, ale ke konci kopce nohy mi začaly dávat signály, že je čas si vystoupit počkat na kluky, prostě s vrátit na zem. Není možné vyletět Čečeličách na velkou s 2tis km, kdy žádná vyjížďka nebyla delší než 30km… Aspoň jsem zavzpomínal jak jsem tady před lety letěl na velkou až za horizont a ani se moc nespotil, jj cyklistika je spravedlivá buďto to tam máš natočeno nebo ne. V Byšicích mě překvapila nová odbočka doprava, která nám přidala kopeček, na kterém jsme se pěkně sjeli s klukama Icem, Sousedem i Robinem, ještě jsme čekaly na Pantátu, stále se otáčeli ale Pantáta nikde, díky šraňkám, které byly po Čečeličáku jsme neměli přehled kde by Pantáta mohl být, vjeli jsme na hlavní kde je větší rozhled, ale ani v dálce jsme jej neviděli. Tak jsme se s ním rozloučili v myšlenkách. Na špic si vlezl Iceman a točil pěkné peklo, měl jsem co dělat abych uvisel za zadním kolem gravel biků Robina a Souseda, sbírali jsme odpadlíky jen jeden se před námi držel asi 50m, měl asi 120kg a jel jako tank, kterého Ice spolkl až pře Řepínem.
Ve sjezdu před Řepínem nás nebo spíš Ice zbrzdily náklaďáci, takže spíše brzdíme než jedeme, škoda těšil jsem se na vítr ve vlasech… Kopec v Řepíně jsem začal na čele naší grupy, což Ice nudilo tak začal kmitat svými vyšvihanými nožkami a najednou přestala být pohoda. Ice se teda kochal, ale já trpěl všechny své pocity jsem měl potřebu sdělovat celé naší skupince, Soused po chvilce prohlásil, že už chápe, proč jezdím pořád sám… nevím co tím myslel…,Ice mé pocity nebral vážně, dokonce s ním nehnulo ani když jsem ho nazval Zlem s lidskou tváří, prostě trýznitel!! Jen tak si točil na pohodu, děkoval regulovčíkům a já hledal své plíce a radši mlčel aby mě ještě nevyobcovali ze skupiny. Po Řepínu jsme zase nabrali další borce a to především díky Iceho špicím, který to točil prostě úžasně, hned bylo vidět že těch 4tis km nenatočil jen tak, ale pěkně někde v posázaví. Visel jsem na chvostu naší skupinky, která před Nebužely čítala cca deset lidí. Díky sjedu do Kokořínského údolí jsem se trochu vzpamatoval, vypil celý jeden bidon, ale stále jsem byl takový načnutý. Vytáhnul jsem sojový suk, který mě už x krát zachránil na maratonech a doufal, že je jeho kouzlo začne rychle fungovat. Musím říct, že celé údolí jsem nemluvil, prostě to nešlo, jel jsem celou dobu v závětří na špici jsem snad ani nebyl, nejelo se žádné peklo, ale cítil jsem se fakt špatně což Robin nejspíš na mě viděl, tak se mě ptal jak mi je. Když je člověk prošitej tak to prostě neschová….
Romanov se blížil, vůbec jsem nevěděl co na něm budu dělat, ještě, že Kolíkův zimák má tři převodníky a ten nejmenší je fakt prcek. V nájezdu na něj na nic nečekám shazuju na něj, bohužel jsem přehodil nějak blbě a řetěz mi spadnul, že už nešel nahodit za jízdy jako již dvakrát předtím, musel jsem tedy zastavit a nasazovat prcka. Všichni zatím v trapu, věděl jsem, že na mě počkají takže jsem byl v klidu. Po zařazení Kašpárka se mi nohy pěkně roztočily a jen díky tomuto důchodcovskému převodu skupinku nebo spíš už jen jednotlivce postupně sjíždím ve druhé polovině Romanova dojíždím i Ice, který když mě vidí tak si jen tak shodí, rozkmitá své nožky a je pryč. U prémie je atmosféra jako na Tour, díky moc. Na vrcholu nepřehazuju z malého převodníku, protože vím, že přijdou kostky a další spadnutí řetězu bych už nerozchodil. Sjezd do Mšena tedy jedu jen na setrvačnost, kostky začínám na kašpárka, bohužel mi ho kluci nedopřejou Soused svými skoky mě přeletí jako patník po něm i Robin, Iceho už ani nevidím tak hold musím shodit taky a točit což jedna noha je dobrá, ale druhá nezacvaknutá poskakuje jako voda na rozpálené pánvičce. Na horizontu se musím zmáčknout abych byl opět součástí naší Soused grupy.
Už vím, že mě nečeká nic strašného a do toho začíná fungovat sojový suk, zacvakl jsem obě nohy a mě se jede dobře, prostě paráda. Všechny magnety co jedeme jedu na prostřední tác což způsobuje, že v nich naší skupince vždy poodjedu, obava ze spadnutého řetězu byla silnější než strach ze zakyselení nohou a když už jsem v pedálech nebudu riskovat vycvaknutí. Konečně jsem ve stavu kdy můžu vzpomínat na ročníky kdy jsem tady jel v háku za motorkou Malinou, točil se v kolotoči s Mářou, mohl jsem zaregistroval, že se opravily další kilometry tak rozbité silnice co tady byla až teď to bylo to co jsem si myslel, že mě čeká. Nohy samozřejmě byly už dávno out, ale o to nešlo, šlo o ty pocity a ty byly úžasné až mi bylo líto, že cíl se blíží. Jak jsem byl prošitej bylo jasné, že ve spurtu budu poslední, ale to jsem vůbec neřešil, ikdy asi 100m před cílem jsem si řekl, že zaříznout Iceho, by bylo super, zkusil jsem tedy vstát, ale nešlo to a svou lucernu naší skupiny jsem poctivě dovezl až za cílovou čáru.
Na závěr se musím omluvit Sousedovi, kterého jsem neuvěřitelně podcenil před startem jsem si říkal, že když pojedu ve skupině s ním bude to pohoda a ta teda nebyla, a že vůbec. Je to borec a ta jeho síla v nohou je neuvěřitelná, smekám a jen se zlobím na sebe jak dokážu lidi podcenit. Teď vím, že jet Doksy za 2hodiny a pár minut nebo za skoro 3 hodiny bolí úplně stejně. Ice je borec to co dnes předváděl to byla symfonie při každém navýšení sklonu silnice úplně ožil, byl nejsilnější z naší grupy, Robin jel profesorsky, staral se abychom byly všichni pospolu, prostě po letech jsem si opět užil týmovou cyklistiku, děkuju Kolíkovi a jeho ženě za možnost svézt se na silničním kole, byla to pecka, kilometrů víc nenatočím takže do budoucna se budu snažit udržet v této rakeťácké Soused groupe a příští rok v Doksech zdar.
p.s. Rezolutně odmítám Iceho výrok, že jsem se nudil!!!