První polovina sezóny vrcholí závodem z největší, tradiční Praha - Doksy. Kruhák jižák zaplněn a 10 orange vyráží směr Třeboradice. Ústrojová kázeň za jedna, poprvé vidím v dresu i Turistu. Léňa bohužel defektí a tak se dělíme, půlka mění, druhá veze uac čísla na start. Tam jsme včas, ale stejně lidí k nehnutí.
V době startu se teprve zapisujeme, pak ještě foto, start má být posunut, ale najednou už se všichni ženou k silnici. S Profesorem startujeme ve stylu Le Mans, škarpou předběhnout nervózní druhý balík, hodit kolo na silnici, zacvaknout a už se letí po hlavní. Rychlost neklesá pod 40, občas je třeba přišlápnout. No rozjetí rozhodně nebylo od věci, na mě to jsou bomby už od startu. Ale už cestou sem se mi jelo fajn, cítím, že forma by nemusela být zlá (v rámci možností)...

Ještě před přejezdem před Všetaty se to trhá kousek přede mnou, ale jsem v klidu, bude přejezd... Za zatáčkou vidím z dálky přejezd. Šraňky nahoře a bliká bílá... sakra. Moc nad tím nepřemýšlím a jdu zkusit doskočit do balíku. To se daří za cenu návštěvy červené zóny, ale vlastně mě to povzbudí, doskočit do skupiny co letí přes 40. Bohužel jen co se zaháknu, tak jdou šraňky dolu a stavíme. Ach jo. Pak už se jde opravdu závodit, než se nadějeme jsou tu Čečelice, plán mám jet full gas a pak se uvidí. Jede se mi překvapivě dobře, míjím Profesora, který jede stylem Orlík (a dobře, to já se nechal nachytat). Za mnou dost lidí, pár metrů přede mnou ve formě jedoucí Pirát. To mě nabudí ještě víc a tak ho na horizontu zahákuju. Skupinka pěkná, tak 8 lidí, ale já spíš za hranou než na hraně. Bohužel zpomalení na oddech se nedočkám a tak jsem během pár křižovatek a brdků ze skupinky vyklepán. Nějakou dobu jedu sám, za mnou nikoho nevidím. Až na hlavní na dlouhé rovince Profesor a nějaký týpek. Tak počkám a jede se dál. Pořád to docela jde, tak točíme i když týpek moc netahá a já teda už taky nejsem nejčerstvější... to brzo :(. Řepín musím jet svoje tempo, takže je nechám jet. Profesor týpkovi cukne a ten vadne, takže ho svým tempem předjedu. Nahoře Prófa čeká a vypadá to, že bychom to mohli nějak dojet, ale přijíždí ještě 3 lidi a ty skupině přidají trošku jinčí dynamiku. Když jdu na špic přichází křeče do břicha (tak to jsem ještě neměl, netuším z čeho nebo proč) a tak se omlouvám a nějakou chvíli nestřídám. Ta situace mi dost nevyhovuje, ale chci to ještě zkusit. Po sjezdu do údolí se vzpamatuju a zase točím. Myslím si, že mám vyhráno, ale vydržím asi jen tři otočky a křeče v břiše jsou zpět, k tomu se hlásí ještě moje alergie. Zatím vždy počkala až po jízdě, ale dnes už to asi nemohla vydržet. Takže ach jo podruhé, je mi stydno a radši se pakuju ze skupiny. Před nájezdem na Romanov druhý balík, tak se kolem mě během první půlky přesypou. V půlce Barbánek u svodidel a kluk co nezvládl sjezd v protisměr za nimi. Akorát se řeší záchranka, tak ještě na mapách hledám, kde přesně jsme, aby je Luboš navedl, to se daří, kluk mluví, ale dobře nevypadá. Pro mě už je v podstatě po závodě, tohle prostě člověk vidět nechce. Navíc vítěz dne už je taky znám, Luboš je frajer, zastavil, zorganizoval, zařídil, prostě paráda! Dál už to je o ničem, z Romanova si nic nepamatuju, kostky ve Mšeně mě nějak kloužou a nejede to. Ze sjezdu se bojím a pořád přemýšlím, jak to asi dopadlo.
Předjíždí mě další skupinky a mě neláká je háknout. Nebaví mě to. Sakra, takhle sem se na kole ještě necítil. A zrovna na Doksech?! V dalším údolíčku mě dojíždí skupina s Baskem, ten mě povzbudí, ale mě je to jedno. Chci jen dojet. Skupinka s Baskem, ale moc nejede a tak tam bez nějaké snahy jsem a dojedu s nimi až pod cílový brdek. Původně mě měla v cíli čekat žena, no to bych se rovnou sbalil a odjel. Takhle mě čekají ještě další etapy...

Naštěstí, protože na terase v Doksech začíná druhá etapa a tam je to úplně jiná písnička. Vyhlášení a největší ovace pro Oťase a pro Kapra. Tady už se ale jede víc týmově, poctivě točíme a naše tempo už málokdo akceptuje. Se setměním už se jedou pořádný bomby a balíku s Orange bandou zůstavají jen organizátoři. Turista na špici s utopencem, Barbánek rozjíždí první bomby, Bobek se přidává. Profesor to točí, vlastně všichni poctivě točíme a jedeme bomby. Pantáta sjíždí svoji ztrátu z první etapy. Pár domestiků si vystoupilo a šetří na zítřek, ale zbytek si dojede pro prémii v podobě fotky u zamřížovaného baru. Pak ještě mediální chvilka před Oťasovou chajdou, dopití posledních jonťáků v celém areálu a můžeme spokojeně ulehnout k zaslouženému a sotva čtyřhodinovému odpočinku.

Poslední etapa už se jede v duchu posledních etap Tour de France. O vítězi letošních Doks není pochyb, daleko před konkurencí vítězí Vinohradské šlapky.
Pohodovým i když ne loudavým tempem se přesunujeme ku Praze plni zážitků ze včerejšího dne. Kdybych měl hodnotit jen ten závod, tak to byla hrůza a děs. Ale dohromady to bylo luxusních 24 hodin, z toho 4 jsem spal, přes 8 hodin seděl na kole (a z toho vlastně jen hodinu v krizi) a ten zbytek proklábosil s tou nejstřelenější bandou cyklistů v Čechách. Díky a těším se za rok.