Bylo mokré ráno, první máj,
ranní máj, byl závodu čas.
Výstřelu zval ke startu hlas,
kde bláznů balík se hnal.
Za první zatáčkou a výjezdem kolem radnice leží holčina vedle svého kola a brečí. Garmin ukazuje sto ujetých metrů. Za dalších sto metrů další pád. Jo tak takhle jsme si to s Oťasem přesně představovali, když jsme před hodinou seděli v kufru auta aby na nás nepršelo.
Vůbec se nám nechtělo, člověk nechce zmrzačit sebe, ani kolo. Rezignace na Kaprovo "na startu se natlačit co nejvíc dopředu".
Při krátkém rozjetí učím své mokré Bory brzdit. Po chvilce najdeme společnou notu a suneme se na start. Jsme s Oťasem mezi posledními, ale to nevadí, hlavní bude přežít. Střih, 300 metrů, další pád, zapomněl jsem na vše před startem a už jsem předjel snad sto lidí, libuji si, jak sem se pěkně dostal dopředu a kde se hodně brzdilo jsem vždycky našel nějakou úspornou cestičku. Postupně se dostávám na čelo skupiny, která už má před sebou menší díru. Tak tohle by mohlo stačit, říkám si protože tep je dávno v rudém pásmu. To ještě netuším že jsem stejně tak vzadu, že se jedu možná o 150 místo. Koukám, kdo tu je, a překvapivě Oťas hned za mnou. Taky to moc nešetřil. Jinak je nás hodně, takže pořád někdo chce jet. Každou chvíli je třeba přišlápnout, aby se to netrhlo, napít se je umění, jídlo sem si radši ani nebral.
Přichází Malá Belgie a je vidět spousta skupinek před námi. Jo takhle nějak to vypadá vždycky v televizi a teď to vidím live. Paráda. Zbytek prvního kola se snažím udržet skupinu pohromadě a lepím pár děr. Občas je ještě síla prohodit pár slov s Oťasem. Jinak se ale jede pro mě dost ostré tempo, takže v druhém kole už se cedím trochu dozadu skupiny, snažím se trochu odpočinout. V menším stoupání po kostkách odjíždí 3 lidi, které hákuje Oťas. Hustý! Až k Malé Belgii jede naše skupina dost rychle a při výjezdu z kostek je dojíždíme. Ukazuje se, že Malá Belgie mi sedí a tak jsem za chvíli na čele u Oťase. Koukám, že celou cestu hákuje holandského mistra (MVDP), který dal asi Milovicím přednost před Lutychem :-). Někde jsem ztratil jeden šroub z košíku na bidon a ten tam tak plandá. Občas ho rovnám a hned se propadám na konec skupiny, jenže na dalších kostkách už je zas nakřivo. Nechci přijít o pití, ale není čas to řešit.
Dojíždíme odpadlíky z předních skupin, předjíždíme lidi s defektem a dál se valíme po kostkách, panelkách a rozbitých silnicích. Teď už díry neskáču, ale objíždím, přichází první náznaky únavy. Snažím se být aspoň planý Oťasovi s Pepínem, ale popravě mě přijde, že oba vypadají líp jak já. Ach jo... Při nájezdu do předposledního kola jdu na čelo abych se měl kam propadat. V mírných stoupáních už dost trpím a říkám si, že asi brzo odpadnu, ale při pohledech kolem v tom nejspíš nebudu sám. Kostky přežiju ve skupině a Malá Belgie mě opět posouvá na čelo. Mám čas konečně prohodit bidony, trošku se uklidnit. Pořádně napít. Pak ještě zalepit jednu mezeru a pak se zdá už se tempo konečně uklidňuje. Bohužel sil už není dost a tak do posledního kola nenajíždím z čela skupiny a viset to až nahoru hodně bolí. Přepínám do módu držet kolo přede mnou a víc mě nezajímá. Před borcem přede mnou se dělá díra a pár lidí nás předjíždí, ale říkám si, že jsem pořád ještě cca v půlce, že se to sjede, a tak jen visím. Konečně vrchol, před námi 50 metrů díra, ale za námi nikdo. Vepředu zbylo sotva 20 lidí, dalších dvacet lidí ze skupiny jsme někde ztratily, vím, že Pepíno to ustál, jel moc pěkně, ale Oťas bohužel zůstal vzadu, přitom vypadal hodně dobře. Ten nám ještě ukáže.
Borec přede mnou drží odstup na skupinu, ale neblížíme se, já nejsem schopen střídat a jen visím. Před Malou Belgií rezignace a grupa definitivně odjíždí. Naopak za námi přiletí holčina, která ještě má dost sil, borec odpadá a já jsem odtažen do cíle, celkově 160. místo z nějakých 270 startujících.
Těžko se hodnotí, jaké to vlastně bylo. Spousta utrpení, ale i pěkné momenty a pocit být u toho a zvládnout 3 hodiny pro mě velmi intenzivního tempa. Celkový zážitek trochu kazí Rybova zlomenina, ale zas radost z Kaprova pódia.