K letošnímu Ještědu přistupuji s respektem, bude první dvoukilo, navíc sem se vyblbnul na Troskách. I vzhledem k sestavě na webu předpokládám, že na špice vůbec nedojde a budu rád když uvisím. U Kapra ale skoro zácpa a spousta dvoukilchtivích cyklistů. Oficiální sraz v sousední vsi Podbrahy náš počet ještě zdvojnásobí, a tak se 18 vagonků vydává směr Hlavenec. Jede se krajem bez větších kopců, občas mírný magnet nebo brdek, ale skupina stále hledá své tempo, a tak je často potřeba docela přišlápnout. Euforie z velké skupiny a krásného počasí je velká. A tak démon rychlosti v některých pracuje naplno. Nakonec se ale tempo uklidní, takže první fázi výletu je možné považovat jen za kvalitní rozjetí.

Ve Skalsku je zavřená silnice, tak musíme objížďkou. Nejdřív kostky, pak rozbitý asfalt, pak to, co po rozbitém asfaltu zbylo. Naštěstí žádný defekt a za odměnu klidná pasáž údolím Strenického potoka. Toho využívám a cpu do sebe tyčinku a bych nic nepodcenil. Co jsem ale podcenil, je znalost trasy, a tak mám co dělat, abych se tou tyčinkou neudusil, když přichází další vrchařská prémie.

Pak už kolem Bezdězu do Doks, kde některé opět posedne "démon rychlosti" (© Turista), naštěstí se technický průjezd městem podaří bez ztráty kytičky či vagonku a pokračuje se dál. Za Mimoní vjíždíme do bývalého VP Ralsko a užíváme si silnic bez aut. S Kolíkáčem a Kaprem máme čas probrat smrt generála Sochora a po cyklostezce se dostáváme až do Osečné. Kde se fotíme a začíná závod na Ještěd. Sundávám druhé ponožky a jedu už jen krátký – dlouhý. Kdybych měl i návleky na nohy, tak by dnes šlo i krátký - krátký.

Po rozjezdu zjišťuji, že sem v první skupině, která bude závodit. Vím, že sem nepatřím, ale když vidím menší brdek, hned jdu do čela a chci kluky aspoň rozzávodit. To se docela daří když za chvíli za to bere Čespa a zbytek se vydává ho stíhat. Já mám otestované svoje Watty ze čtvrtka a tak vím, co chci jet nahoru a pakuju se do druhé skupiny. Záměr nejet úplně naplno znamená, že visím na konci skupiny, kde tempo udává Kapr. Pak se kopec zvedá a každý si jede podle sebe.
To se mi moc nelíbí, sám jezdím děsně pomalu. Tak chvíli ještě hákuju Kapra s Oťasem, kterému nové orange kolo přidalo minimálně 50 wattů, ale pak je nechávám odjet a do kopce kecáme s Myšákem, který jede pro mě super tempo, že nemusím na max, ale nenechá mě to ani svěsit nohy. Můj optimizmus ze mě zase jednou dělá blbouna, když asi u třech serpentin hlásím, že už jsou poslední... a to jsem to jel už tolikrát. Sorry.

Po pauze na Výpřeži nás čeká rychlý, ale suchý sjezd a další stoupání na Rašovku. Tady se nikomu moc jet nechce, a tak se ocitám na špici. Kopec ale za chvíli začne, a tak mi to ani moc nevadí, zas pojedu svoje tempo. Tentokrát už se nedržím tak zpět a držím nezávodící skupinku. V té už ale není Kapr, který za to vzal hned odspodu a evidentně není tak moc na odpis jak psal po trilogii. Od udušení tyčinkou jsem nic nejedl, takže spekuluji, jestli čekat na pumpu nebo teď. Nakonec chci dojet na pumpu a dát si párek. Sjezd jedu opatrně, ale na konci v pohodě dojedu do skupiny a když mám rychlost, řeknu si, že to dotáhnu do Dubu. Je to jak na závodě, kde nikdo nechce jet, takže mě ani nikdo nehákne. Na druhý pokus už je to lepší a svážím grupu až na pumpu. Polévka došla hned, párky později. S Čespou tak dáváme deluxe párek z mikrovlnky, ale byl dobrej. Doplňujeme bidony, někteří i hladinku a jedeme dál.

Trasa je opět nová, a tak v Podhoře odbočujeme do stoupání na Kobyly. Podle Stravy tady jedu už po patnácté, ale dneska mě přijde lehčí než jindy. Stejné to je i ve Svijanském Újezdě, kde si užíváme nový asfalt a pěkné silnice nás provází i dál přes Loukov, Březinu, Dneboh a Kněznost. Holé Vrchy mají být poslední stoupání a já propadám euforii, že dneska to dojedu se ctí. Nikomu už se moc nechce na špic, tak se snažím vrátit to, že sem se většinu dne vezl. Nejdřív s Kaprem, představuju si jak novinářům na konci povídám, "kdyby jste mi před čtvrt rokem řekli, že pojedu na 180-tém kilometru s Kaprem na špici, tak bych vám nevěřil". Asi už mi z toho hrabe, nebo že by démon rychlosti? V Jabkenicích nečekaný brdek, a ještě nečekanější nástup Kapra. Nikdo po něm nejde, což je mi líto zvedám se jako jediný další. Kolíkáč z balíku křičí "Nezapomeň, že nemáš nohy!". Nemáme no, ale na to se démon rychlosti neptá. Deseti metrovou díru ještě zvládnu dolepit, ale předjet ho už ne. Pak si ještě střihnu špic s Rybou, kde si připadám jak ruční brzda, když mu furt ukazuju, že pianko. Z Lysé už většina jen počítá kilometry, asi nejhorší úsek cesty, a 2 km před cílem Ryba trefí díru a musí lepit.

V Sojovicích nás čeká opravdu parádní občerstvení, co víc bychom si mohli přát. Velké díky Kaprovi a jeho ženě za pohostinnost. Taky díky všem za krásný výlet, v takovýhle grupě to bylo 200 km skoro zadarmo.