Když Kolíkáč s HonzouB plánují ještě jeden - poslední - výlet, nedá se moc odolat. I když trasa vypadá náročná a pocit po úterním blbnutí a sobotních třech hodinách kochačky je tak špatný, až se skoro stydím přihlásit.
Přesun autem v mlze z Prahy je docela ubíjející, ale lepší jak na kole a když za Jičínem vyjíždíme z mlhy nálada se vylepšuje. Na místě srazu už čeká nečekaný Delkim a hned navrhuje zlepšovák naplánované a pro mě už tak docela náročné trasy. Zbytek už je tu taky a po chvíli vyrážíme. HonzaB ještě postraší stoupáním na Výrovku a tak si vzhledem k formě slibuju, že dnes žádné wattové polínko do kotle přihazovat nebudu a pošetřím co to jde. Hned od startu se stoupá, naštěstí sklon je docela mírný, stejně jako tempo. Prý se to dá jet na velkou, ale tu tam dneska hodlám dávat maximálně ze sjezdu.
Vystoupáme do 1000 m.n.m. když asfalt najednou končí. Vlevo lesní cesta zpět do údolí a vpravo modrá turistická pěšina, snad jen 400 metrů do míst, kde zas má být asfalt. HonzaB se vydává na průzkum, vypadá to dobře, tak ho následuji. Zjišťuji, že cesta po prknech je místy velmi kluzká, vycvakávám, chci zastavit a upozornit ostatní. Nestihnu ani pípnout a sám se válím před kolem, přední kolo zapíchlý v mezeře mezi prkny skoro po náboj. Naštěstí jen mírně potlučen a přes oblečení nic vidět není. Mezera mezi prkny má tak těch 25mm, takže je to docela boj dostat Bory z lesa, ale daří se. Mezitím se o kus dál válí HonzaB se stejným příběhem jak já a za chvíli jde k zemi i Delkim, který snad to kolo už jen vedl. Nálada graduje, klesáme po mokrých prkených schodech k potůčku a vyhlížíme vytoužený asfalt. Poslední kousek po louce jako jediný jedu a tak si taky jako jediný ustelu podruhé, když mě zadní kolo podjede v mokré trávě. Ale bylo to do měkkého, navíc s výhledem na vytoužený asfalt, takže se mi ani nechce vstávat.
Bohužel Delkimovi ruka dost natekla a není schopen pokračovat, takže dál jen ve čtyřech. Následuje prudký, mokrý sjezd do Černého Dolu s milionem odvodňovacích kanálků. Tak to za odměnu rozhodně nebylo. V dalším stoupání do Jánských lázních tak nějak všichni vstřebáváme předchozí zážitky a za chvíli jsme nahoře. Následuje pěkný úsek přes Kalnou vodu a Žacléř do Polska. Tady pak začíná stoupání na Pomezní boudy, pěkné pravidelné stoupání. Jedeme pohromadě až pod vrchol, kde kluci trochu zrychlují. Já se držím svého plánu a nereaguju, jedu dál stejným tempem, Výrovka se blíží...
Po krátkém občerstvení na Pomezkách následuje krásný sjezd a zkratka do Pece po vrstevnici. V Peci ještě chvilka na odlehčení a jde se na vrchol dnešního dne. Vyrážím dřív, aby na mě nahoře nemuseli dlouho čekat. Hned z Pece se to zvedá do dvouciferných sklonů a ne a ne povolit. Zhruba do půlky se mě ještě daří držet takové tempo, že to připomíná cyklistiku. Vlastně náskok mám skoro stejný jak pod kopcem, takže asi jedu rychleji, než bych měl. Síly pomalu dochází a pohyby, kterými kolu uděluju dopřednou rychlost čím dál tím méně připomínají jízdu na kole. Bolí mě ruce a záda, jak se kroutím ze strany na stranu. Snažím se držet styl, rovné tělo, ale jde to vždy jen chvíli, potřebná síla tam není. Konečně se zezadu přiblížili kluci a slyším Kolíkáčův zpěv a další hlášky, ale už jsem ve stavu, že mě to moc nemotivuje. Vzpomínám si, jak mě po těch stojkách na Krušnotonu bolela týden kolena, taky jak Joe Friel ve své knize zdůrazňuje: "Pokud nedokážete udržet ?? kadenci, ukončete trénink". Marně vzpomínám, jestli to bylo 60, nebo 50, určitě to nebylo 30 :-) Hlava prostě chce konec. Tlačit se mi teda nechce, jenže nočník už je plnej, a když nad jedním kanálkem zavrávorám, vyhodnocuju současnou rychlost jako pádovou a vzdávám. Trochu se vydýchám, protáhnu, potlačím kousek do mírnějšího (čti pod 17%) sklonu a zas nasedám. Kolena dost bolí a nejde se dostat ani do předchozího tempa. Celej den se šetřím na tenhle kopec, nic jsem tu nepředvedl, a jsem zabitej. No paráda. U Výrovky už sklon trochu povoluje, ale jak jsem popravenej, tak se mi stejně jede dost strašně, jsem nad hranicí lesa, a tak v dálce na hřebenu vidím blikačku HonzyB. Tenhle úsek už není tak hrozný, ale stejně jedu asi nejpomalejc z celé cesty, prostě proto, že to jde.
Nakonec se přehoupnu přes horizont, sjíždím k Luční boudě a doufám, že mě tu nechají přespat do dalšího dne. Nechci už jet ani kilák. Za chvíli se náš elitní vrchař proměňuje v elitního cukráře a přináší luxusní borůvkové koláče. Sem byl asi hodně pomalej, když stihl i napéct. Cukr a borůvky mi zvednou náladu a možná bych se mohl vrátit k autu ještě dnes. Po příjemném občerstvení nás už čeká cesta zpět. Nejdřív zas nahoru přes hřeben a pak rovně kolem Výrovky směr Strážné. Je tu asi "jen" kilometr po šotolině, ale po sto metrech mám prázdné zadní kolo. S podporou kamarádů to je nakonec rychlovka a frčíme dál. Teď už je to jen z kopce, občas nic moc asfalt, ale jak klesáme, stoupá jeho kvalita a silnice se rozšiřuje. Normální silnice je pro mě vysvobození, dnes mi to vůbec nesedlo, strach ze sjezdů a slabost do kopce, nic co by člověk v Krkonoších potřeboval, ale těch zážitků, ta krajina, nikde nikdo... jak by řekl klasik: "paráda".
Cestou do Prahy se zas noříme do mlhy a dáváme sbohem té pohádkové krajině Krkonoš. Ještě probereme dnešní den ze všech stran a před Prahou už jsme oba ready rozloučit se a do pyžama. Spalo se fakt sladce.