Závod, který jsem ani nechtěl jet, to převýšení mě děsí, ale všichni se na to těší a lepší trénink na neděli stejně nevymyslím. V pátek prohlídka trati a totální prázdno. Sobota není moc regenerační a nedělní ráno... no to ani nebudu komentovat, nechce se mi na start, mám pocit, že to nemůžu ani dojet. No ale co už, všem jsem řekl, že jedu, tak jedu. Ale takhle hrozně jsem se před závodem ještě necítil. Nakonec ruším i jízdu na start kolmo, mám fakt strach abych dojel. Orange banda, před startem trochu povzbudí, ale dnes to není ono, taktiku uviset první kopec zavrhuji, chci to vyjet rozumně, najít nějakou grupu kam zapadnu a v klidu přečkám tu rovinatější část do Talmberka...

Před startem jsem docela v předu, aspoň budu mít kam propadat. Start se moc nepovedl, musím zastavit za týpkem co se odmítl rozjet a když už jsem rozjedu, valí se to kolem zprava zleva. Nic moc pocit, snažím se jet maximum toho co mě nepopraví na zbytek závodu, ale příval lidí co mě předjíždí neustává, až přibližně po kilometru se procesí lidí zastaví a já se otočím. Za mnou už jen doprovodná auta, jsem poslední. V hlavně totální deprese a rezignace. 94 km přede mnou a to mám jet sám? Pouštím auta dopředu a přemýšlím jestli to mám zabalit hned, nebo aspoň kousek objet. Nakonec balík ještě vyplivne pár lidí, které konstatním tempem sjíždím a mám svojí skupinu.
Je tu týpek s jedním bidonem (good luck, řikám si), který za to hned za křižovatknou bere, tak tak tam jsem. Pak nějaký Javier, který se později ukáže být dobrým druhem na cestu Posázavím a ještě jeden klučina. Začínáme točit, ne kdoví jaké tempo, ale občas to bolí i v háku. Nikdo se neschovává, nechci ani já, ale jestli takhle pojedou celej závod, nedám to ani na první kopec... Pořád mám v hlavě, že to zabalím.
První test je tu: brdek v Oplanech. Klučina i Javier mi ujíždí, týpek s jedním bidonem tam zůstává úplně, já tam jsem, ale za cenu velkých ztrát. Navrhuju počkat, roviny jel slušně, ale asi nikdo neslyší. Tak tam visím, naštěstí mi dají chvilku na oraz, než na mě přijde řada na špici. Po chvíli sjíždíme jakéhosi Honzu, který se zdá jako dobrá posila. Trochu zmatků s odbočkama z čehož jako majitel Garmina s mapou vyjdu jako velmi hodnotný člen grupy. Navrhuju smír, že to nějak odjedem třeba až pod Ondřejov, ale asi zas nikdo neslyší. Pořád se vidím, jako nejslabší a jak tam někde zůstanu. Za křižovatkou na Talmberk nastupuje Honza, stejně tak ve sjezdu a následně hned v dalším stoupání.
Někde cestou jsme vytratili klučinu a je tu jen Javier a Honza. Ten za to bere z Telmberku nahoru, Javier jde po něm a já ... nic, tohle fakt nedávám, točím si svojí FTP hranu, spíš nad a říkám si jak slabá je. Deprese vrcholí, když v půlce vidím, že mezera na ty dva zůstává stejná. To mě donutí jet dál, ještě to nevzdávám, pak je zase kousek roviny, tam by se ti dva hodili. Nahoře musím jít už hodně do červených, ale jsem zpět, akorát s horizontem. Zase se točí, ale po sjezdu do Ratají už roviny nebudou, tak tam asi můžu jet sám.
V Ratajích ostrá levá do úzké uličky jde stojí auto co nerespektovalo pořadatele, tohle být před balíkem, tak mu to rozeberou, ach jo, dva lidi si dají práci aby to tam řídili a lidi na to stejně kašlou.
Ale vyhneme se, chvíle oddechu a jde se na další stoupání: Podveky. Honza za to bere, nereaguju, jedu si zas své. Javier tu není, spadl mu řetez na kostkách, ale před vrcholem mě dojíždí. To už je tu ale druhý balík, takhle tady se nesvezu, další skupinka taky není pro mě, až ta třetí, to už je zas kus roviny, chvíli jedem, ale jedou děsný bomby a Javier to odpojuje. No neva, stejně by nás uvařili. Než se otočím je tu další skupina a v ní Kolíkáč a Kapr. Paráda, konečně něco pozitivního. Vypadají v dobré náladě, navíc se dá prohodit pár slov, kontroluji, jestli můžu nějak pomoct, ale co by potřebovali. A to jsem byl ve stavu, kdybych jim i kolo dal :-) Každopádně se svezu až do Šternberka a cíl je najednou nějak blíž, nálada se lepší. Díky za vzpruhu a bylo mi ctí, ale další kopec si zas pojedu sám. Vlastně ne, je tu ještě Javier a Honza. Zdebuzeves najíždíme s Javierem po boku, ptá se jak dlouhý kopec tu je komentujeme zdejší krásy. Honza za to opět bere od spodu a Javier mi po půlce taky ujíždí, ale ne o moc a pořád se otáčí, jestli tam někde jsem. Jo, taky si myslím, že bude lepší, když se mě bude držet. Orange dres má prostě respekt i když jedu úplnou tužku.
Nahoře už zase s Javierem a před poslední prudší pasáží nás sjíždí další skupina, je tu čelo ěčka a já hecuju Javiera, že tady má smysl se kousnout. Vyšlo to a jsme teleportování pod Kácov. Tam se historie opakuje, kopec za své a nahoře další skupinka, tentokrát s Vlčákem, další povzbuzení a další teleport.
A jsme v Ratajích, takhle tohle se povedlo. Kostky budou moje smrt, ale jsem na to připraven a docela dobře to snáším. Nahoře doskočit Javiera, už mu víc jak pár metrů stejně nenechává, navíc on se stejně pořád otáčí. Týpek s mapou, je prostě cool. Nicméně nahoře konstatujeme, že asi skupinky došly. Před námi ale magnet Honza a tak je hned za čím se hnát. Před sjezdem do Talmberka je náš. Tam nám ještě zkusí zase nastoupit, ale cíl se blíží, tady už to nepustím. Deprese pryč, tady se závodí. Přemyšlím, jestli by nebylo fér za ty nástupy kašlat na střídání, ale pak jen prohlásím, že jsme se měli domluvit a spolupracovat... ale jdu na špic. Nechybu jedu z čela, stejně jako všechny kopce předtím, ale překvapivě mi nikdo neujíždí. Nahoře menší díra na Javiera, čekám a navrhuju počkat i na Honzu, přece jen ve třech to pojede líp. Zase tedy ve třech, nikdo se neschovává, tak to má smysl.
Brdek ve Vlkančicích jsem zrovna na špici, už mi to nechutná, chci vystřídat, ale nikdo tu už není. Ve sjezdu pak driftuju po štěrku v zatáčce a zle se opotím. Zkouším jet sám, ale Javier je chvíli za mnou a neujíždím mu tak radši počkám. Vysvětluju ještě trasu do cíle s tím, že Ondřejov už bude bez čekání a na kostkách ve Skalici ho opouštím. Po rovině se ještě otáčím, ale jak se silnice zvedne jedu si zas to svý. Už to není FTP +, spíš mínus, ale i to mi přijde dobrý, pořád vlastně jedu pro první místo ze skupiny :-)
Předjedu ještě pár lidí s křečema, někdo chce napít, někdo imbus, všechno zvládám, ale moc se nezdržuju a jedu dál. Jsem rád, že ještě jedu a vím, že to nemusí trvat dlouho. Na kostkách v Ondřejově ještě někdo z prvního balíku, další vzpruha i když moc odpor nekladl. Prosvištět tou rovinkou a vylámat kostky ke hvězdárně. Tady už je to z posledních sil. Nakonec pro mě samá pozitiva, nejsem poslední a to ani v kategorii UAC, pro mě úspěch, navíc pěknej čas, takže závod hodnotím pozitivně. Navíc na stravě pak vidím, že sem Javierovi dal na posledním kopci 2 minuty, Honzovi 5, toho ale chytli křeče...

A ještě teda palec nahoru organizátorům, je vidět, že si dali záležet a myslím, že hojná účast byla důkazem toho, že to spousta lidí oceňuje. Včetně mě, takže se těším znovu za rok.