Tak Klikovy vrchy jsem jet nechtěl, pak jsem zkusil Kolem Posázaví a změnil názor. Vlastně jsem se začal těšit. Po vzoru naší legendy jsem si v sobotu dal na rozjetí Václavskou jízdu a tak se ráno vydávám do Lán pln optimismu. V Bechyni se mi po sobotním závodě jelo skvěle, tak to samé čekám dnes. Na zem mě trochu vrací první brdek hned za kruháčem na startu. V profilu skoro vidět není, ale na silnici vypadá nic moc. Tady se zaspat nesmí, prudká část je krátká, toho se nebojím, ale následuje ještě magnet a já nejsem dojížděcí typ, tady musím být v balíku, pokud možno aspoň v půlce a beztak to bude bolet. Nadšení trochu opadá a to je dobře, s nadšením před startem mi to v závodě zatím nikdy nešlo.

Startujeme přesně v 11. Zvedám se už na kruháči a jedu, prudká část za mnou a já jsem tam, kde jsem odstartoval, to je dobré znamení. Nicméně se fakt jede, takže si sedám, jen abych hodil těžší převod a zase se zvedám. Jedu to vestoje až na vrchol, všichni kolem sice spokojeně sedí a já už závodím, ale co už. Můj cíl je tady být a to se daří. Za chvíli už sjezd a když se to srovná, přichází opojný pocit. Ani nešlápnu, jen se vezu a přesto pořád přes 40 km/h. Vedle mě si lebedí Tomáš Kotrlík ve žlutém dresu, jsem kolem 20. místa a vím, že tohle se fakt povedlo. Jak na Doksech, takže připomínka nezrakvit se v dalším kopci. A ten je tady, tak někdy snad nashledanou, bylo mi ctí. Z čela se to zvedá, já si jedu radši svoje a doufám, že se ke mě někdo přidá.

Nikdo se nepřidal, ale přece jen to pár lidí vysypalo, takže mám magnet před sebou. Docela jede, tak si nastoupím a v brdku u Nového Domu konečně těch nekonečných 50 metrů zalepuji. Před námi nikdo vidět není, ale začínáme točit a z Městečka je do kopce čas i probrat strategii na zbytek závodu. Pozdravit fanynku, která mi přeje ať se mi dobře šlape :-) Na vrcholu kopce předjíždíme dalšího odpadlíka, který čeká na druhý balík až moc okatě a magnetem se stávají další dva. Zprvu si myslíme, že jsou to turisti, pak turisti na elektrokolech, ale pak musíme uznat, že asi taky závoděj a je docela fuška je sjet. To se ale daří a ve čtyřech je to pro mě vysněná grupa. Ale moc si jí neužíváme, protože je tu čelo druhého balíku. Nepleteme se jim do boje a chytáme až další skupinku, kde se jede o 11. místo... překvapivě je tu docela málo lidí, chybí Kapr a nepřekvapivě je tu pár lidí z prvního balíku. Kluci jedou pěkný bomby a snažej se to navětru ještě víc natrhat. To se místy daří a pár lidí z prvního balíku to vzdává. Jede se lajna a přede mnou to odpojujou. Ale já se chci svézt, bory křičí, že tu nejsou na parádu, tak se zvedám a spurtuju do skupinky, až se nepoznávám. Sem tu akorát, když se začíná klesat. Pár brdků to ještě zpestřuje, ale můžu jít na max, a to zatím stačí. Hoblujeme levou krajnici, protože každej centimetr je znát na bolesti v nohou, kterou stojí tady být.

Konečně padáme k řece a vítr ustává. V prudké části sjezdu mi to ujíždí, kombinace strachu a toho, že to tu neznám je smrtící. Dole mám tak 50 metrů a nedělám si iluze, že to sjedu. Škoda, teď se pojede podél řeky, začíná mě to mrzet, ale vzpomenu si, že včera jsem při tom spurtu jel 50 po rovince docela dlouho a to by třeba mohlo stačit. Zvedám se a přibližuju se, minutovej sprint a jsem tam. Neuvěřitelný. Pod další kopec v téhle vybrané společnosti, to je jak sen. Tolik šrotu už dneska bylo a mě se pořád jede docela dobře. Neváhám a když přijde řada jdu na špic, snažím se tak působit psychologicky na soupeře z 1.balíku co tu ještě zbyli a nestřídaj, ale v kopci na Velkou Bukovou je mi to houby platný. Pár lidí odjíždí, zbytek se trousí nahoru a já mezi posledními. Kdybych dole netahal, jsem o jedno místo vepředu, ale zase ten pocit, že se nevezu, ale jedu s nima... ne nelituju, smiřuju se se sólojízdou do cíle a cpu se cukrama, když to zrovna jde. Ještě ani nejsem nahoře, když za mnou poznávám hlas Kapra. Čekám nějakou skupinku, ale je tu jen Kapr a Standa Hájek. Prej mám jet s nima, no tak určitě. Zkusím párkrát potáhnout, už tam nechávám vše, co mám. Sjezd do Městečka je v pohodě, ale výhled, že do cíle to už jen stoupá mě drtí snad stejně jak ty kostky na začátku stoupání. Zas je tu ta proklatá díra. Jak skončí asfalt, tak se snažím to dojet. To se daří, zůstávám ve stoje, protože když si sednu, tak už nohy nestačí. Kapr hecuje posledních pár metrů, já ve stoje tlačím kolo vzhůru rukama, nohama, prostě vším. Konečně se to trochu srovnává, jsem tam a za odměnu teď můžu s těma dvěma točit. Au. Vůbec nevím kolik, v nohách dávno není cit, kde je hrana, kde je tempo, co už je moc. Všechno už je jen strašná bolest, ale hlava je nadšená, letíme. Vždycky jdu na řadu po Kaprovi a držím jeho rychlost tak dlouho, než Standa usoudí, že už se v další vteřině rozpadnu a bez vyzvání mě radši vystřídá. Předjíždíme nějaký lidi z prvního balíku a dva se chytnou. Po chvíli je vyzývám ke střídání, pod záminkou toho, že přece nás nepovezou starší. Povedlo se, jdou na chvíli na špic a já můžu dýl odpočívat v háku, cíl není daleko a já hraju o minuty, než to nohy kompletně zabalí. Přichází sjezd před posledním kopečkem, trochu se to natáhne, Kapr na čele má náskok a drží ho i v kopci. Za ním někdo z mého balíku a já. Pak nás předjíždí Standa a vydává se Kapra stíhat. Já chvíli čekám, jestli po něm někdo půjde a pak ujíždím svým soupeřům. Dotahuji Standu, ale za Kaprem ho nepovezu, bojujou spolu o druhé místo v D. Pro mě se tak rýsuje pěkné svezení do cíle. Chvíli to vypadá, že se přibližujeme, ale pak se vzdálenost ustálí. Neskutečný jak to oba rvou, i v háku mě to pěkně bolí, ale aspoň to takhle můžu zdokumentovat, když Kapr nepíše reporty. Pořád tak 40 metrů pro Kapra. Poslední brdek a cíl, Standa se zvedá, ale na Kapra to nestačí, projíždíme cílem sedm vteřin po něm.

To byl teda závěr sezóny. Trpěl jsem a pořádně sem si to užil. Svezl jsem se v balíku, pak s Lacem Šindelárem a spol. a nakonec Kapr se Standou a jejích představení z první řady. To vše s perfektním zabezpečením, v ideálním cyklistickém počasí. Co víc si přát. Další krásnej podzimní závod, bude to fuška, si to příští rok všechno zopakovat.