Český ráj je pro mě srdcovka a tak si Trosky nechci nechat ujít.
Naštěstí organizátoři nic nepodcenili a připlatili za naprosto luxusní počasí a tak si první část na samotku proti větru docela užívám. Velikost balíku mě nejdřív trochu zarazí, ale v zadní části to už švitoří známými tóny. Hned mi hlásí, že jedou jak hovada, takže v pořádku, vše při starém a můžeme letěť směr Sobotka. Táhlé klesání na Bousov je nádhera, výhled do kraje kde už pučí jaro, v dálce zasněžené vrcholky Krkonoš. Za chvíli jsme v Sobotce a jde se na první prémii. Mám to nastudované, protože jaro už velí první intenzity a tak můj cíl je to nahoru neflákat. Nacpu se tedy dopředu a čekám co se bude dít. Tempo roste a já se utěšuju, že budu aspoň brzo nahoře. Když se první 4 zvednou, tak se zvedám taky, připadám si silný, hlava chce jet... No půl minutky visím za oči a pak se vzdám. No nic, aspoň doma můžu mrknout jaký watty se tak jezdí a zbytek kopce přemýšlím, jak dlouho asi může trvat se na takovou úroveň dostat. Pak se ale sklon opět sklápí a přichází další sjezd se skvostnými výhledy, tentokrát už s výhledem na dnešní cíl.
V Troskovicích doleva kolem kostela, balík se trhá, před stoupáním se docvaknu, sundám návleky, rukavice a jde se na další kopec. Nahoru už ale závodím spíš se sebou, ale i tak mám ale radost, když dojedu někde v půlce. Beztak bude PR. Výhoda toho, když člověk teprve začíná. Na parkovišti pauza, pak popojet na foto a hurá zpět. Opět kolem Troskovického kostela. Všimli jste si jak je pěkný? Podle mě nejhezčí památka v Českém ráji, a to konkurence je veliká. Ale ty kamenné zdi a panorama v pozadí... Bohužel balík se trhá hned na křižovatce v Troskovicích a ještě víc ve stoupání přes Hrdoňovice. Jsem ve druhé skupince, za námi je další. Přemýšlím co s tím - rozumně sem měl počkat na další skupinku za námi, ale já jdu sjíždět tu první abych jim řekl, ať počkají. Vlastně se mi jelo fakt dobře a v Mladějově už sem fakt blízko, ale jak se kopec trochu zvedá, přestanu se přibližovat, spíš naopak. Až doma mi došlo, že tu začala další prémie. V serpentinách kde jsme se měli fotit teda fotím a čekám na poslední.
Ze Sobotky už směr Větrník, totiž cukrárna v Libáni. Ani nevím jak ale ocitnu se na čele. Snažím se v kopcích krotit tempo a kontroluji jestli se netrháme, zepředu to vypadá na strašně dlouhý vlak, že musíme být všichni, ale nakonec zjišťuji, že chybí Oťas a Kolíkáč. Jsme ale dva km před Libáni a tak už balík setrvačností dojíždí.
Tohle mě fakt mrzí, defekt mě nenapadl, ale nechat takhle dva kluky vzadu jsme neměli. Takže díky tomu zbytečně dlouhá pauza, ale zase cukrárna perfektní. Pak už odjezd domů, bohužel trochu chaotický a na tankodromu před Kozodírky se balík úplně rozpadl.Snažím se aspoň trochu pomoct, ale zrovna je terén kdy to moc nejde. Pak už se musím odpojit a regeneračně jsem odfouknut tím správným směrem, kde se vaří regenerační nápoje.
Výlet to byl parádní, díky organizátorům za trasu, prémie, díky legendám za usměrňování pelotonu, díky všem za jejich příjemné i štiplavé špice. Díky za to, že s Vámi můžu jezdit. Pokaždé si to moc užívám.