V sobotu slivovice na škrábání v krku. Rýmečka je furt cítit ve vzduchu a v nose, dceru bolí v krku. Venku, že bys psa nevyhnal. To jsou zase stavy. Rosničky slibují v neděli jaro, a bratři z Brodu Trosky, tak to jsem zvědav!
Neděle ráno, slunce pere, teploměr letí do závratných výšin. Co na sebe? To je zase dilema. Na kruháku s předstihem Oťas a překvapení Dreamer party. Na Téčku Turista a Camrda. Jednice nedočkavě hýkají, to zase budeme v Brodu s předstihem. Navíc vítr do zad, to je let.
Kecáme na parkovišti, než se se to sleze. Očekávám kolem 20 kusů a moc jsem se nespletl. V Sadské jsme za chvíli a za Nymburkem nabíráme vyšvihaného Pepína a Vlčáka. Luke se též připojuje do tohohle dnešního cirkusu. Blízkost závodů a jarní ozón rozjíždí nažhavenou skupinu do nepovolených rychlostí pro zimní výlet. Pěkně rozvěšeno po škarpách. Naštěstí se počká a pak se již v klidu přepravujeme pod první prémii za Sobotkou.
Zkouším to do prvních toček uviset s nejlepšími, ale tělo odmítá poslušnost, dýchám jak lokomotiva a stehna pálí. Cedím se, vydýchávám tu bolavou intenzitu a snažím se užívat pohled na majestátní Trosky s panoramatem zasněžených Krkonoš. Tož toto stojí za to!
Silnice oslintané a sevřené skálami. Jedu s Oťasem a drtíme procenta sklonu k parkovišti. Jsem slušně odvařenej, představa 100večky domů proti větru se mi vůbec nelíbí. Naštěstí se schováme v balíku, jak jsme to před chvílí probírali s Oťasem. Kapr stahuje návleky a ukazuje svoje kamaše. Začínám se těšit do Libáně na větrníky.
Před tím ovšem ještě jedna prémie, snažím se jet vepředu, hlavně za mašinou Turistou, který jede famózně. Ale stejně závěrečné točky před vesnicí už vypadávám ze své komfortní zóny a vůbec se mi nechce do červených čísel. A tak není divu, že mávám nejlepším zadkům, které mi bez nároku mizí. 10 km do Libáně a mám měkké zadní kolo. Posíláme skupinu na kafe a s Oťasem spravujeme. Jeho pumpa je dokonalá, díky!
Po krásném asfaltu letíme k cukrárně, kde nervozita sílí. Camrda ještě slíbil doma rodinné radovánky. Letka z Jíža se formuje a že prý pojede solo. Tak to tedy ne! Jsme na výletě, vítr vane přímo od Prahy, která je 70 km daleko, to chce jet v grupě a pomoci si. S Oťasem do sebe futrujeme suplementy a rychle nasedáme do spěšného vlaku. Vlčák s Pepínem se loučí a míří na Dobrovice.
Kozodírky a jejich okolí je hodno tohoto jména, protože stěží hledáme kousky hladkého asfaltu. Špici ovládl démon rychlosti a zadní řady zase démon vlajících draků. Móóc! Možná poslední dva magnety na trase, ale balík je fuč. S Kaprem, Oťasem, Martinem Vedralem a Lukem si pomáháme. Luke se odpojuje na chajdu. Je tu placka na Loučeň, kde jsem se tak těšil na opojení ve skupině. A teď moje dlouhotrvající špic…
Hodně nadávek létá vzduchem, stále ale věřím za každou zatáčkou, že grupa počká. Kapr leze na špic a vítr duje. Konečně Krchleby a Broďáci čekají, pražská kavárna už odfrčela. Kapr se parádně rozohnil. Rozlučka a další větrná placka do Lysé. Točíme se s Kaprem, vzpomínám na Mamuta a náš výlet. Má to grády, až z toho Oťas dostává chuť na pivo. Kapr nabízí azyl v Sojovicích, klidně nás hodí prý domů, ale nedříve prý musíme u něj dát svíčkovou se šesti.
Svíci a odvoz s díky odmítáme, ale zrzavým ionťákem nepohrdneme, spláchnout ten navátý prach. Ten chutnal na letní terase! Díky brácho. Pak už jen zapojit Oťase za své zadní kolo a domlátit to na kruhák. Překvapivě to rychle uteklo, a dokonce mě to snad i bavilo!
Bejci vše odpuštěno, ale příště prosím držme při sobě, jsou to výlety, společenské akce, žádné závody, zkuste mít třetí oko vzadu na helmě :-)
A tady s dovolením vkládám dva postřehy od Kapra:
Z Prodašic do Sojovic je to 40 km. Nadělili nám 13 minut, z toho jsme 4 minuty stály v Krchlebech, takže nám na 40 km ujeli o 9 minut, kdybychom jeli pohromadě, tak jsme do Sojovic přijeli o cca 4 minuty později.
Jsou to detaily, nástup za každou křižovatkou, rozjezdy, kdy ten vzadu musí spurtovat, aby tam byl, když se čeká, tak dáte čuchnout a znovu šrot, silní mají jet na té straně, kde fouká, nepřehledné vesnice a rozbitý asfalt jet pomaleji atd.