V Bechyni ráno trochu chladno, ale sluníčko se do nás opírá a je jasné, že dnes to bude parádní den a oslava cyklistiky. Večer jsem stihl nastudovat trať a vypadá to na docela houpavou projížďku, bez větších kopců a nebezpečných sjezdů. Prezence a vůbec celá organizace vzorová, nandavám číslo a přijíždí Kapr. Basko už je tu taky. Za chvíli se zdravíme s Léňou a jdem se s Kaprem rychle rozjet. Projíždíme posledních pár km tam a zpět. Dlouhý sjezd za odměnu a pak táhlé, ale ne moc prudké stoupání k cíli. To asi bude trochu bolet. Rozjetí pecka, nohy po včerejší časovce nejsou unavené, spíš správně rozjeté. Začínám se těšit a co víc, Kaprovo, že "bychom to mohli uviset v balíku až do konce" mě nepřijde zas tak bláznivý. (ne fakt, začínám bejt dost namyšlenej, asi se pojedu projet do Novýho Bydžova :-) )

A blíží se slavnostní start. Tentokrát mi ani nevadí drze se nacpat dopředu, takže tam jsem vedle Kapra a Léni. Basko se taky přidává, aby byla pěkná fotka a vyrážíme na manifestační průjezd městem. Obkroužit náměstí po kostkách jak na Tour de France, pěstička s Kaprem pro štěstí a už se řadímě na ostrý start. Máme pěknou druhou řadu, ale přede mnou se otevře díra a po chvíli váhání se teda jdu postavit do první lajny. Tak snad aspoň bude někde fotka, jak se Luke cpe dopředu.
A je tu ostrý start. Pár rychlých záběrů, abych se nikde nepletl, a je to. Jsem asi 4., moc se zatím nejede, tak nahodit velkou a pojedem... a nejedem, řetěz se kousl v přesmykači. Nejde točit tam ani zpět, řadím nahoru dolů, ale marně, občas se povede protočit, ale ne a ne se to chytnout, koukám, že tam je nějakej uzlík či co a balík se zatím valí kolem. Chvíli trvá než se mi vůbec podaří zajet ke straně a můžu zastavit. To už je čelo pryč a míjí mě poslední lidi. Součástí toho řetězového smotku byla i rychlospojka a ve chvíli kdy na to sáhnu, tak se rozpojila (asi sem jí povolil, jak sem se to snažil silou nějak roztočit). Takže se to celý rozpadlo, já nasazuju řetěz, spojuju a asi po třech minutách vyrážím. Sám, teda s mechaničákem pořadatele, který mi pomohl. Díky!

Během opravy mě napadne, že je konec, dojedu k autu a zmizím, ale jak je kolo zase v provozu, už na to nemyslím. Navíc za první zatáčkou první odpadlík z pelotonu, tak si nastupuju a jedu co to jde, přece tam někde bude skupinka pro mě. A taky nechci mít sběrák za zadkem :-) . První brdek letím rychlejc než balík (podle Stravy) a záhy už jsem aspoň 5tý od konce, nikdo se ani nesnaží mě hákovat,. To mě docela motivuje a tak šlapu dál, konec konců mám to napsaný na zadku! Stinnou stránkou je, že řetěz v předu drhne o přesmykač a v zadu čas od času přeskočí. Ale zastavovat se mi znova nechce, pokud se to nebude zhoršovat, počká to do cíle. U Sudoměřic je dokonce vidět balík, jsou to tak dvě minuty, kilometr, ale akorát vidím jak se to natahuje a odpadávají z něj další jezdci. Být tu doprovodná kolona, tak to snad i dojedu :-). Asfalt kvalitní, nohy mlčí a přijde mi, že strašně letím. Míjím další jezdce, jeden magnet za druhým. Ze sjezdů trochu odpočívám, roviny v časovkářském tempu a na každý brdek se zvedám. Míjím první skupinky, ale ty by mě nesvezly, nemá smysl zpomalovat. Smiřuji se s tím, že už si asi dneska nezazávodím a ve skupině taky nepojedu. Jenže Garmin říká, že už jsem za půlkou, průměr jak Turista, no to budu muset udržet... :-) Přepínám hlavu, že tohle je časovka na 50 km, jak někdo žertoval na startu a pokračuji stejným tempem dál. Pořád čekám, kdy začnu tuhnout, ale nic. Další skupinka, po rovině docela jedou, točí, mám problém je dojet, ale akorát míří na vrchařskou prémii a trhaj se. Než vyjedou nahoru, jsem před nimi a mám solidní náskok, ještě se otáčím, ale to než by se sjelo... jedu dál. Dalších pár lidí předjedu, ale v podstatě mě to neza, užívám si, jak mi to jede. Ještě jsem nepotkal jedinou díru a celý závod je jen po tom nejvybranějším asfaltu. Bravo! 40. km, míjím další skupinku asi 6ti lidí, dva se zahákují, ale vydrží tam jen pár minut do dalšího brdku. Na chvilku zpomaluju a otáčím se, jestli by přece jen někdo nejel se mnou, ale vůbec se neblíží, asi není zájem. Nevadí, do cíle kousek, teď už to má být z kopce. Další dva minibrdky ze sedla, přijde mě to najednou tak samozřejmý. A zatáčka kde jsme se ráno otáčeli s Kaprem, tak tady to je, za odměnu do cíle. Krásný šlapavý sjezd pod cílový kopec, pořád točím aspoň 200 wattů, je to přece časovka. Ostrá levá a cílový kopeček, zase jdu ze sedla, sice před sebou nikoho nevidím, ale chci vědět co zbylo. A levá do cíle, ještě to rozjet, aby si někdo nemyslel, že dojíždí nějakej výletník a nakonec si ještě o jedno místo polepším.

V cíli nakonec hodně smíšené pocity, jelo se skvěle, průměr 33 od toho zastavení udržen. Trať byla krásná, houpavá (50 km a 549 m převýšení) bez jediný díry nebo hrubýho asfaltu, počasí ideální. A možná proto mě to štve, že nevím na co by tohle stačilo, jestli bych uhákoval Kapra... Navíc moc nerozumím jak se mi to povedlo, ten řetěz takhle kousnout. S tou elektrikou mi řetěz ještě nikdy nespadl. V cíli pak ještě víc smíšený pocity, když Kapr hlásí, že asi vyhrál a Léňa si naopak taky vybral hodně smolnej den, když musel část trati trénovat na paralympiádu. Ale nakonec asi to pozitivní převládne, rád sem vás zas viděl. Trasa je krásná, organizace na nejvyšší úrovni a počasí na jedničku. No a to nenaplněné očekávání holt za rok.