Tak nějak to vyplynulo, že se z Krakonoše stal nejdůležitější závod první půlky sezóny. Evidentně ne jen pro mě, takže startovní listina byla snad bohatší než na mistrovství republiky elite. U registrace se převléká Roman Kreuziger a jak vidí Kapra, hned se s náma chce vyfotit ;-) . Před startem jde asi všechno podle plánu, kromě toho, že nebyla vyslyšena naše přání a radar se ne a ne vyčistit. Prší už třetí den v kuse a tak jsem na kole seděl naposledy v úterý. No co už, oblečení otestováno na Doksech a pro jistotu do kapsy ještě ta drahá pláštěnka od Kalaše... aspoň to unosím. Kapsy narvaný kofejnem, 3 ze 3 šlapek tvrdí, že jeden bidon stačí. Kapr sice vznesl námitku, že by snad mohl skončit na suchu, ale to dnes opravdu nehrozí.
Kapr má "reserve" v první řadě, já se radši nacpu trochu dozadu. Mezi holkama je to sice jak v parfumérii, ale tak pokud si mám vybrat, tak tohle beru. Start a snažit se moc se nepropadat. To se docela daří, zaměřit Kapra a ukrást si jeho zadní kolo pro sebe. Lepšího průvodce tu neznám. Nesměle zkouším sušit Bory, abych byl připraven na nastávající cukaturu, ale vody je tolik, že to moc nefunguje. Uf, takže docela stres a radši větší mezery. Docela se to i setká s pochopením, a tak do prvního brdku (teda on měl asi 2km) se jede v klidu, přeletím to za Kaprem ,ani nevím jak a ještě mám dobrý pocit, že se hodně lidí procedilo kamsi pryč... netrvá to však dlouho a všichni se hned zase cpou vpřed, tentokrát už bez pochopení pro mojí větší mezeru, a tak jsem odpojen od Kaprova zadního kola a propadám se až na chvost skupiny. Ne že bych tu chtěl být, ale zlý pocit, že si ty lidi co se cpou kolem brzo ustelou mi nedovolil nějak se bránit. Na chvostu marně vyhlížím Kolíkáče, ale po chvíli je tu taky. Ukazuju mu, že super, že tu jsme a to je asi tak poslední pozitivní věc co se udála.
Pak to před náma lehlo, brzdy si suším vcelku pravidelně, ale i tak mám co dělat to do nikoho neposlat. Hned se zběsile spurtuje na čelo, do toho začíná další kopec. Garmin hlásí 400W a taky, že nahoru je to asi 4km. Hlavou letí celý ten film kdyby "nepo**at se ve sjezdu, být teď za Kaprem, pěkně v klidu" a "místo toho se tu gumovat a to všechno jen, aby následoval další sjezd a já tam zas nechtěl být". Kolíkáč mi ujíždí, já to balím, pak to zkouším za někým, ale ten jede, kdoví proč, málem do škarpy. Ne já tu prostě být nechci, nikoho už nehákuju, sedím na nádraží a nechávám odjet jeden vlak za druhým. Projíždí motorky a únik 3 elite, za nimi hlavní pole, registuruju akorát Vakoče. Pak přichází sjezd, držím se bezpečně aspoň 10 m od ostatních, točky beru jak dědek s chodítkem, hlavně se nenahnout. Občas leze týpek ze škarpy jak v nějakém zombie hororu. Když se silnice srovná začnu si sjízdět skupinu přede mnou, docela se daří, navíc mě zezadu nabírá ještě další grupa a tak si říkám, že ještě možná není vše ztraceno. Ale přes to, že nás je kopa, tak se nejede. Místo toho se do mě dává zima. Najednou se vedle mě objeví Honza Bárta, má tu i další kolegy. Evidentně v Hradci plní úlohu Kolíkáče, takže až pod Pomezky je aspoň co poslouchat. Začíná pršet víc a víc a neotepluje se. Dle Bárty "bude třeba trochu jet, jinak zmrznem". Jak prorocká slova. Já bohužel nemám moc náladu, v hlavě jen ten mokrej sjezd a vlastně jen touha jet to sám. No a to se mi samozřejmě splní, protože nahoru jedu výletním tempem a čím větší zima mi je, tím větší nechuť mám se rozjet. Po překonání stoupání přichází takovej protivítr, že mám pocit, že se úplně zastavím, prší snad ze všech stran.
Konečně jsem nahoře, notně promrzlý, stavím na bufetu a beru bundu do sjezdu. Zrovna nikdo nejede, tak se mi plní sen a můžu jít do sjezdu sám. To je dobře, protože nic nevidím, vůbec to nebrzdí, tak to radši nepouštím. Zamlžené brýle nejdou otírat, protože poryvy větru se mnou cloumají a odmítám se pustit řidítek. 11 kilometrů sjezdu "za odměnu" nadávám a přemýšlím co s dnešním představením. Zabalit se mi to nechce, i když o tom přemýšlím. Vlastně nevím proč pokračovat, ale takovej závod se nebalí. Takže točím pravou do Pece. Na rovince je v bundě docela teplo, do Pece to ani není tak daleko. Někdo na mě křičí "šlapky do toho" a já se vydávám na Pražskou. Bál jsem se, že to bude klouzat, nebo to prostě zabalím a budu tlačit, ale výletním tempem to ani nějak hrozný nebylo. Za chvíli už je vidět bouda a vrchol, navíc fouká do zad. Na Pomezkách sem si zapomněl vzít bidon, tak to napravím tady i když jsem ještě nevypil ten od startu, ten nakonec stačil až do Strážného. Zastavím si aspoň na něco k jídlu i když z vlastních zásob, nikam nespěchám, čekám další sjezd a nechci zemřít s prázdným žaludkem.
Opět na jistotu, ale už není tolik vody všude, takže aspoň kola zase začínají normálně brzdit, stačí občas vysušit. Ještě mě sice pár lidí předjede, ale už to není takovej frmol jako z Pomezek, kde se kolem řítili blázni rozdílem 20 km/h. Navíc se i oteplilo a obecně se mi nálada trochu zvedá. Vím, že pár lidí co mě předjelo ve sjezdu bych mohl dojet a posbírat si tak skupinku na roviny co mě čekají. Jedu kolem 230W a předjíždím pár lidí, bohužel zahákl se jen jeden. (Podle stravy jsem to asi nejel úplně špatně, když srovnám svůj čas 18:50 s časem Kolíkáče 18:20 - o to větší škoda, že jsem tudy projížděl o hodně pozdějc) Nahoru jsem si nakonec dovezl jen jednoho borce, který mě ale na občerstvovačce beze slova opustil... no škoda. Další borec, asi Elite se uklízí k trenérovi do auta se slovy "mě už je fakt zima" - to jako vážně? Amatér... :-)
Sjezd už jedu normálně, kolo brzdí, takže pohoda, občas se otočím, ale nikdo se neblíží. Za to já se blížím k někomu, tak konečně, že bych se svezl? V Lánově nabírám holčinu, ne že bych čekal, že pojede, ale i tak je to super pocit, nejet úplně sám. Do Černého dolu docela v tempu, předjíždíme borce, ale nechce se k nám přidat. Jak se silnice zvedne, posílám slečnu dopředu a stavím, abych si v klidu sundal bundu. Cestou nahoru pak zjišťuju od slečny jestli se aspoň o něco jede, když proti nám přibržďuje auto a hlásí, že je 5... (no nakonec ve výsledcích 3. v kategorii) tak to jde, testujeme tempo a trochu musím přibrzdit do kopce, ale pak to bude 20 km do cíle, cítím se v pohodě a vím, že mě to bude bavit. Navíc už je jen mokro, takže sjezd v pohodě, ve Svobodě nad Úpou na hlavní, která je skoro suchá. Vítr se opírá do zad, na Garminu rychlost začíná 4 ... a já vzpomínám na RiCův report z Krušnotona :-) No škoda, že tu není skupina A, to bychom se zase svezli, takhle jen trochu tempa, aby na mě kluci nemuseli čekat dýl, než je třeba a slečna snad bude taky ráda brzo v cíli. Dlouho jedeme sami, občas kolem projede auto pořadatele, aby jsme ho zas někde předjeli, a tak se situace opakuje. S větrem v zádech mi to odsejpá a za Hrádečkem se začnou objevovat bonbonky. Všichni ale zlomený jak já na Pomezkách, takže je míjíme jak patníky u cesty, větší skupina na dohled, ale za nima kolona aut a než se propleteme už je tu Trutnov. (když už v tom hledám ty mini pozitiva, tak segment Svoboda - Trutnov za 32:43 vs KaKo 32:04)
Nakonec to nebylo zas tak hrozný, i když objektivně to bylo hrozný. Moc rád bych napsal, proč jsem jel, jak jsem jel, jestli ten stres, nebo sem na to reálně neměl... ale fakt netuším. Bohužel ani netuším jak se tomu příště vyhnout.
PS: Největší vrchaři dne:
- Hirt, který na Pražský dolítl do čelní skupinky 3 lidí ujetý už od začátku. Neskutečný, že se tam dá jet 14 km/h.
- Kolíkáč, který tamtéž dolétl Kapra, velká poklona, užasnej morál. Závidím!