Mamut byl marathon se vším všudy, začalo to vlastně už v pátek pozdějším odjezdem, bo trochu marathon v práci. Včasný odjezd z Prahy se díky tomu nezdařil, a tak nabírám naší současnou největší stár Kárla až ve 3 ve Vršovicích. Daří se probít přes kolabující Bohdalec, ale dálnice už je plná. Naštěstí to aspoň jede, i když většina cesty je v omezení a na dálniční rychlost se rozjedeme vždy jen na chvíli. Kolem se odehrává spousta bizarních divadel, takže máme aspoň podněty k tomu stočit náš starťákový rozhovor na chvíli někam jinam. Kdesi na Vysočině se dálnice v zúžení úplně zastaví a my též, vzrušení přináší až sanitka, která nás ještě všechny žene do jednoho pruhu, aby mohla projet. To ovšem nezajímá němce stojícího a telefonujícího před námi, jen si zavře okýnka, aby ho houkání nerušilo. Sanitka tedy stojí a za ní k našemu překvapení Turista, je dost času stáhnout okýnka, vyfotit se a probrat naší současnou situaci. Pak už se zase jede i když kolony pokračují překvapivě i za Brnem. Nakonec tak z volného odpoledne zbylo tak akorát času dojít si na registraci, ubytovat se a vyrazit na předzávodní tiskovku, kde se probrali všechny taktické varianty a pojídali těstoviny. Já si dal teda radši kuře z grilu a myslím, že jsem dobře udělal, ale v sobotu to jelo dobře i Dreamerovi na burger, takže tam asi nevaří zle...
Pak už přesun na nocleh do ubytovny Stavařov. Díky nízkému očekávání pak bylo ubytko docela v pohodě. Místo rozjetí před závodem tak posloužilo aspoň vynesení kola a věcí do sedmého patra po schodech, kde jsem si bohužel sáhl na zábradlí a musel pak drhnout pietní špínu z doby Jana Blahoslava. Jinak ale ubytování splnilo svůj účet, takže ok a díky Strejdovi za zajištění a pohostinnost. Podařilo se mi i brzo usnout, takže se ráno budím ještě před budíkem. Nakonec se dostatek času asi všem hodí a bez nějakého stresu tak už před osmou kroužíme kolem místa startu. V 8 je týmové rozjetí a místní Bois de Boulogne je plný dalších týmu, které se tudy řítí o dost rychleji než mi. Uklidňuji se, že to je určitě tím, že nejedou dlouhou... ve čtvrt se jdeme postavit na start, kde už je pořádně plno. I tak ale po pár minutách zjišťuji, že jsme snad pořád v první třetině, takže dobré. Připravit, 3, 2, 1, start...
A nic, trvá minutu, než se lidi před námi rozjedou a můžeme vyrazit. Od začátku se jede v dosti nataženém balíku, takže je všude dost místa. Nalepím se za zadní kolo Turisty, který pomalu ale jistě míří k čelu do hustěji obsazené části balíku. Hned jak proletíme Bouloňský lesík koukám, jak tráva podél silnice leží pod tlakem tohohle šíleného vlaku, který se tu řítí padesátkou. Přesně jak říkal Kolíkáč před startem. Pak přichází dost klasikářský terén, zatáčky a brdky. Nic co by 400W nespravilo, navíc to většinou stačí tak do půlky kopce, než se prostor zahustí tak, že je třeba přestat šlapat. Snažím se držet okolo zbytku týmu a jde mi spíš o to, abych nikde nezůstal sám, než aby mi neujelo čelo. Díky tomu jsem i tak solidně vepředu, takže je přesun pod Tesák vcelku pohodový i když párkrát se jede lajna za balíkem, ale vždy se to zase spojí a mě to nestojí nic navíc oproti ostatním. Jednou to praskne, ale dojíždí to tým Pavla Popiolka a je tak aspoň příležitost si ho prohlédnout. Kolíkáč nastavil jasnou strategii - držet se ho - která zatím funguje a v Bystřici už jsme zase v balíku. Protože balík nejede, tak Pavel velí na čelo. Já jen zaslechnu "ako vpred - ano" a už se kolem derou dopředu. Stihnu Rybovi, co jede vedle, ukázat Pavlův zadek a už se vezeme za jeho týmem dopředu. Taktika ideál, ale chtějí tu být všichni, takže balík začíná samospádem do stoupání docela zrychlovat a kolem se to začíná valit. Nechci jít za hranu a v plánu je držet se Kolíkáče, který je stále za mnou, tak nasazuji tempo, které mě drží na chvostu skupiny, kde je Ryba, Dreamer a Turista. I tahle vypečená skupinka se ale postupně začíná vzdalovat a já chvíli řeším, jestli se zmáčknout a zůstat tu, nebo si jet dál svoje tempo. Přeci jen do cíle daleko, když se otočím, tak vidím Kolíkáče a další lidi, takže sám nepojedu a skupinu nechávám jet.
Nahoře se cítím v pohodě, možná by šlo i zkusit se tam vrátit ve sjezdu, ale Pavlův tým to prý hned rozjel (a nakonec pod Hadovnou dojeli balík). Já mám ale ze sjezdu stopku v podobě aut, co se mezi nás dostala, tak spíš brzdím, než jedu. Na trojáku si vezmu aspoň kelímek, přeci jen s pitím to asi bude zlý, a to už je tu Kolíkáč. Sjezd docela v pohodě, nálada na max, dyť takovou grupu jsem chtěl. Následuje Kašava, krátký kopeček, zase skoro na 300W. Projíždíme Lukov, ale nikdo nechce zastavit na fotku s cedulí, holt tohle je tuhý boj, žádný výlet. Pak ještě Lukoveček (opět bez fotky) a je tu Hadovna, točím si lehký převod, 250W stačí a v tuhle chvíli to není žádný problém. Myslím si, že to takhle dojedu až do konce, jenže svět není tak růžový...
Další v pořadí jsou Grapy, ve skupině jsme 4 z A a asi 8 lidí z B. Pro ty je to poslední pořádný kopec, takže nemají na co čekat. Rozhodně ne na nás, takže zbýváme jen ve 4, nikdo se nechce moc vyšťavit, ono jen vyjet ten kopec je docela práce. Předjíždíme borce, nebo spíš chudáka, na festce (prý možná převody v náboji - no rozhodne nedostatečné), který se s kadencí kostelního zvonu podobnými pohyby probíjí vzhůru. Kolíkáč je dobrý psycholog, takže si nechává trochu odlep a nutí mě tím držet se těch dvou z áčka, abych je nahoře případně pozdržel, tihle by nám odjet neměli... Přichází další strmá pasáž a přesto, že se nesnažím jet kdo ví jak rychle, tepy už jsou někde nad 180, tohle se prostě na pohodu jet nedá. Skrze tlukot srdce a své těžké oddychování slyším jakési oslavné písně o Zoncolanu, ale když se otočím, Kolíkáč už vidět není. Jeden se ptá jestli "kolega odpadl", tak mu vysvětlím, že ani náhodou a že ještě budou koukat... Pod vrcholem ani netřeba nějak čekat a Kolíkáč je tu už by zas někoho sjížděl. Sjezd je mokrý, plný naplavenin, ale docela to dávám a dojíždíme i ty co nám poodjeli do kopce. Poctivě točíme ještě s pár lidma z krátký v pěkný skupince, Kolíkáč to organizuje a sní o uzené Rybě nebo propečeném Turistovi. To mě už se moc mluvit nechce, natož si něco plánovat. Začíná mi být docela vedro, na zastávku na bufetu to nevypadá, přitom už jsem načal druhý bidon... Když koukám na záznam, je jasný proč, první 3 hodiny NP 229W, to je tak zamířit k Aloisovi a ne minout druhý bufet a letět vstříc 110 zbývajícím kilometrům.
Nezastavil skoro nikdo, na poslední chvíli jsem si všiml, že dávají bidony, ale to už bylo pozdě. Pak smutná chvilka pro Karla, který stojí ve škarpě a fouká zadní kolo. Za chvíli nás ale dojede - vlastně předjede - a zahraje nám vcelku podařené absurdní divadlo, když se půl skupiny na nás otočí, proč jako nehákujeme týmového kolegu. My jen kroutíme hlavou, že to nemá cenu a Karl pomalu mizí. Pár lidí se s tím nechce smířit, takže na chvíli zrychlujeme a celá skupina se veze za Karlem. My s Kolíkáčem si libujeme na chvostu a těšíme se co přijde. V prvním brdečku se samozřejmě nikdo neudrží a Karl jede pryč. Nechápající soupeři se diví a ptají, proč se tam větrá. My jim jen pobaveně sdělujeme, že se nevětrá, ale odjíždí... no stačilo pár hupů a magnetů a už jsme ho neviděli...
Na dělení tratí pokračuje rovně jen naše 4ka z Hadovny. Mě se jede čím dál tím hůř. Vím, že bych měl pít a jíst, ale zároveň se žaludek už docela brání. Taky už je 29 stupňů a dusno, takže se obávám, že mě to vypne, jako už tolikrát. Přemýšlím, jak zahnat přicházející krizi. Tlačím do sebe další cukry a další jonťák, i když je mi z toho fakt zle. Díky tomu taky vynechávám pár špicí a ty co nevynechám zkracuji. Balancuji na hraně černého pasážéra skupinky a bojím se vysazení při druhém výjezdu na Tesák (Foncky). Naštěstí se jede už velice frendly tempo, max 230W. Domlouváme zastávku na bufetu a když mi naskočí díra, tak už to neřeším a dál si točím svoje, protože vidím, že se díra nezvětšuje. Nahoře jsem rychle zpět, projet v klidu sjezd a domotat se k bufetu.
A opravdu tu podávají i řádně propečeného Turistu. Tak to je zápletka. Leju do sebe kolu, nechám si doplnit oba bidony a gurmánsky si vychutnávám ztvrdlý a vysušený rohlík se salámem. Kolíkáč ale pořád nemá dost, a tak prý si to sním cestou. Nezbývá tedy než opět vyrazit. Turista opravdu není ve své kůži, a tak dokonce všichni pravidelně střídáme. Hned dojedeme kolegu ze skupinky, co jsme jeli před bufetem (Rostislav Lesniak), ale další kolega (Tomáš Kratochvíl) nezastavil, zahákoval ještě někoho dalšího a už jsme je neviděli. Pod Lázy to docela jde, protože je to z kopce a pak se naplno ukazuje kolik sil zbylo, nebo spíš nezbylo. Psychicky mě opět zachraňuje Kolíkáč, který jediný vypadá, že na tom někdo může být hůř než já. Děláme si srandu, že nahoře chčijem, ale když vidíme, jak Míra zastavuje, rádi zastavíme s Kolíkáčem taky. Po sjezdu opět dojíždíme Rosťu, pak ještě jednoho, ale ten se s námi nebratří. Míra pomalu ožívá a jeho špice se prodlužují. Naopak já čím víc odpočívám v háku, tím víc se dostávám do útlumu. Konec už se strašně vleče, bolí mě záda, za krkem, žaludek už by chtěl zas něco slaného. Přes odpor ho pořád krmím jonťákem a navrch přidám cukr s kofejnem. Ten ale už dávno nenakopavá. Poslední bufet opět míjíme, já bych zastavil, ale ta šance, že mi to pomůže je malá proti tomu, že Míra jede pěkně a za ním to snad nějak přežiju. Asi nejdelší hodina na kole v životě, tepy nízko, watty nízko, nálada na nule...
Konečně je tu poslední kopec kolem lomu, watty po dlouhé době lezou přes 200, a tak to docela bolí. Kolíkáč u toho ale stíhá ještě řešit krev z nosu a všemožné způsoby jak to utěsnit, takže asi pohoda tempo. Pak už se na špici usazuje Turista v tom nejlepší slova smyslu. Sklon i vítr pomáhají, a tak i na konci docela letíme. Ještě se osmělím na poslední špic, abych se s tím dnes symbolicky rozloučil a dopřál Mírovi chvilku odpočinku. Motanice v Prosenicích, která nebyla oficiální mapě, jen dokresluje zmatky, které jsem s oficiální gpx trasou měl. Většinu času vedla polem někde 50 metrů od silnice a tak se Garmin častěji ztrácel než nacházel, což na jistotě nepřidá. Díky tomu pořádně nefungovalo ani info o kopcích, o odpočtu km do cíle nemluvě... Zaplať pánbůh za tabulku od Strejdy. Dlouhá rovinka a lesíkem k cíli - v tu chvíli znám jediný pocit: "konečně". Jsem mrtvej, první hodinu pak asi vůbec nevnímám, ale máme z toho fotku z pódia pro nejlepší tým zásluhou Dreamera, Karla a Ryby.
Litr Kofoly a řízek mě docela proberou, ale na cestu domů se necítím, a tak neodolám a jdu si užít i pozávodní tiskovku, která zase nemá chybu. Tolik příběhů, co se dnes odehrálo... nakonec i cesta na samotku autem po prázdné dálnici uteče a v 11 jsem doma, teprve v autě mi dochází, že to asi byl můj zatím nejlepší závod. Rozhodně byl ale nejtěžší. Každopádně díky všem spolulovcům za krásnou společnost v pátek a sobotu a speciálně osazenstvu prezidentského kupé, že jsme to spolu dobojovali až do konce.