Těžký report z emotivního závodu. Není to jen o závodění, ale o celé komerční mašinérii, megalomanství, reklamě. Dlouhodobě mám názor, že L'Etape zabijí amatérské závodění. Ale když šel kolem před měsícem registrační kód za polovinu ceny, přihlásil jsem se.

Vybral jsem střední trať a měl ambici závodit o bednu. Klasikářská trať pod 3 hodiny, to bych mohl zvládnout. Ale ouha, přidělili mi startovní číslo 1969, start z 5. vlny, 900 míst za Tomáše a Jardu, které jsem potřeboval pozávodit. Ségra s číslem 1963 nechce ani jet na start. Nedalo mi to, a napsal jsem email s prosbou o přeřazení do koridoru, kam podle výkonnosti oba patříme. K mému překvapení dostávám obratem odpověď. Přesun do jiného koridoru se řeší pomocí divoké karty po doložení výsledků v závodech, přesun do na dlouhou trať a teamovou soutěž. Mé výsledky rozhodně nejsou tak oslnivé, abych měl na divokou kartu, nechávám se přesunout na dlouhou trať a těším se na teamový boj.

V pátek jede ségra na Strahov už ve tři a se slzami na krajíčku mi volá, že si jí při vydávání čísla vysloveně vychutnali a poslali jí do háje. Když už tam byla, vyzvedla i mé číslo ... startuji úplně poslední. Jsem nasraný, domluva v emailu byla úplně jiná. Nejprve jsem v sobotu nechtěl v sobotu vůbec jet. Teamu nijak nepomůžu, jen se smotám v hromadném pádu při marném pokusu předjet 600 jezdců. Vyhozená polovina startovného do záchodu, měl jsem si raději koupit dva pytlíky kafe. Bojovnost do žil mi vlije až ségra se zprávou o vyškemrané nálepce do druhé vlny. Ono to zítra nějak půjde!

Městská hromadná doprava je naplánovaná na 8:20 u mě, ale jedu dřív. Musím si také zařídit lepší místo na startu, nebo alespoň vystát první místo ve své vlně. Pak hodně zariskovat a docvaknout team. Na místě to byl celkem bez ponižování úspěch. Prostě jsem řekl, že jedu teamovou soutěž místo Kolíkáče a že by bylo fér startovat z jeho místa.

Do startovního koridoru najíždíme brzo, stojíme hned vepředu svého koridoru a do závodu vyjíždíme hned za první stovkou. Technik má ostré lokty a konzistentně se propracovává dopředu. Snažím se ho následovat. Zaváděcí auto jede strašně pomalu, balík pořád cuká. Ambiciózní ze zadních pozic řeší špatné umístění na roštu objížděím po chodníku. První pád je na kolejích na Bílé Hoře. Jede se tam pomalu, je tam místo, nikdo další nepadá a pokračuje se dál. Konečně dojíždíme do Hostivice a je odmáváno. Konečně se jede a balík se zklidňuje. Dál se propracovávám nebo ztrácím pocizi v balíku, jako na houpačce. Technik naopak chvíli táhne špic! A dobře dělá! Přichází velký smotek v padesátce. Na rovné široké silnici. Padá to 8 metrů přede mnouo. Nevím proč, ale pár okamžiků před tím mě napadlo, že by se mohl hodit trochu odlep. A že hodil, maximální brzdy a daří se pád objet a pokračovat. Nastupuji a dojíždím sto metrů dlouhou díru. Sakra, Luke s HonzouB se zasekli vzadu, snad se nesmotali také.

Pokračujeme rozděleni na 2 teamové dvojice. Mě se pořád nedaří propracovat dopředu k Technikovi. Do sjezdu za Horním Bezděkovem najíždím dost vzadu, následující stoupání musím fakt máknout (a zajíždím v masakrálním čase), předjíždím snad 50 soupeřů, ale balík mizí a z balíku mizí únik. Do Dolního Bezděkova přichází stíhací jízda. Naštěstí přijíždí dráhař s obřími stehny, skáču mu do háku a je to jako naskočit do rychlíku. Letíme za balíkem, párkrát prostřídám, párkrát zadanávám dalším a v Družci se už vezeme v balíku bez eliťáku. Tempo je hratelné, přijde mi, že se snad ani nejede a postupně nás dojíždí další skupinky. Technik je zase v balíku. Klábosím se Sukesem. Prostě závodní pohodička.

Pustověty jsem chtěl jet s pořádným bezpečákem, bohužel se nedaří a zase se zazdím ve sjezdu a musím předjíždět ve stoupání. Bolí to, chytám se dráhaře. Trpí stejně jako já, ale narozdíl ode mě má pak nohy na horizontu. Ten mě tu nenechá. Kopec několikrát povolí, na rovinkách se střídáme a dojíždíme dopředu. Balík je beznadějně rozsekaný a letí se směr Křivoklát. Přijde mi, že se kroucené sjedzy jedou pomalu a bezpečně. Až pod křivoklátksé kostky se nechvátá, dávám gel, napiju se, ostrá pravá a já mám úplně blbě přehozeno. Rozjíždím se do kopce. Je nějaký mírnější než si ho pamatuji. Kolíkáč na pumpě fandí, nabízí vodu, posílám ho s vodou do háje, že potřebuji nohy! Nedostávám je a tak chytám díru za čelem. Bojuji, ale kolem mě se vytvořila zdravá skupinka a tak už se na horizontu nehodlám gumovat. Ono by ani nebolo z čeho. Ploužíme se do Zbečna a kopec do Sýkořic si už neděláme těžký.

V Podkozí prší, silnice klouže, nehroší sjezd trasy se mění v pekelnou klouzačku. Část jezdů jede krokem a ti ostatní končí za svodidly. Kopec nahoru vyjedu v osobním rekordu, jenže je to málo. Naštěstí nohy jedou dál a dotahuji skupinu v táhlém stoupání. Občas se nastupuje, něco lepím i když nevím proč. Placatíme se ve 3. skupině. Padá na mě únava, křeče. Na to, že se moc nejede jsem prvních 100 km zatraceně přepálil :-) Nahmátl jsem ztracený gel a cukr rozfouká chmury. Teď už musím dojet až do Prahy. Jsem tak v háji, že ani nezvládnu myslet na svou marnost v cíli. Nemyslím a jedu. Kolem Motola šlapu vepředu, v polovině pár lidí nastoupí, dalších pár je stahuje, únik odpadá a já bezmyšlenkovitě šlapu nahoru. Kolem stadionu hledám cestu koridorem. Žádný soupeř předemnou ani za mnou. Nemusím zvedat zadek, stačí jet doraz. Cíl.

Nakonec jsem si pěkně zazávodil. Vyždímal jsem se jako hadr na podlahu, zůstal kolama dolu. Ale za jakou cenu? Nesmyslný dav většinou bez skušenosti s jízdou v balíku, nesmyslné trasování centrem města, odporný přístup pořadatele k jednotlivcům. Neustálé řeči o amatérském sportu a radosti z pohybu a v další větě adorování výkonu profesionálů (s nepovolenou teamovou podporou). Příští rok za těhle podmínek nepojedu. Jsou tu lepší závody co si nehrají na něco většího než na co opravdu mají.

Po reklamaci mé registrace získáváme 3. místo v soutěži teamů. Hurá! Změnili pravidla a tak můj sobecký únik z teamu nakonec přišel vhod.