* Pátek *
Vyrážíme s Pirátem autem po 10, řekli jsme si na pohodu, sraz až se v klidu zabalíme. Doprava docela hustá, ale jede se, pohoda a spousta času na pokec.
Probrat taktiku ze všech stran, hlavně tu variantu, že pojedeme s Kaprem v pěti lidech, i když je jasný, že takhle to vyjde jen v jednom z mnoha paralelních vesmírů. Přednáším i svůj alternativní plán, kdybych někde zůstal sám, mám i vybrané místo k útoku, vyznačeno na představci, s možným sólem do cíle. Jo, kéž by tak na to bylo v závodě dost sil.
První stresík přichází s dobou oběda, na první pumpě to nevypadá nic moc, tak jedem dál, na další nic nemají a další je pro jistotu zavřená a stejně tak blízká restaurace. Další na řadě je Motorest u Čendy, ale tam už jsem jednou b(L)yl... Zatím z toho máme srandu, že zatímco všichni do sebe rvou zásoby glykogenu na zítra, my před závodem radši hladovíme, ale vnitřně už jsem docela nervózní. V Palačově se chceme zastavit pro nejlepší frgály na světě a je tam i restaurace. U dveří ale cedule "dnes jen do 14", vcházíme dovnitř a kontrolujeme hodiny... 14:02, vevnitř ani noha. Naštěstí číšník v kuchyni slyší moje hysterické výkřiky a vychází nám říct, že opravdu už zavřeno, ale nakonec se smiluje a rychlý oběd nám zařídí. Ufff...
Pak jen vystát frontu na frgály a jede se dál. Zbývá 50 km, ale trvá to přes hodinu. Ubytování v pohodě... židle, stůl a postel. Víc nám netřeba. Jdeme si pro číslo a pozdravit se s Kaprem a Profesorem. Pak plánujeme nějaké rozjetí, ale předtím ochutnáme jeden frgál. Pak místo odjezdu dáme ještě jeden a rozjetí zkrátíme na úvodní stoupání na Bílý Kříž a sjezd.
Rozjetí teda pocitově strašný, úterní Zlaťák a volno ve středu a ve čtvrtek je znát. Pocitově to vůbec nejede, každej brdek bolí... I v hlavě začínají převažovat obavy místo natěšení (což často rezultuje v dobrý závod, ale tím se utěšovat nechci).
Večer tiskovka v místním hotelu. Výběr mají jak na té první benzínce, co jsme slavně odmítli, žádné těstoviny. Vzhledem ke kvalitě (hlavně rychlosti) obsluhy rezignuji a dávám smažák s bramborem, na tom se snad nic nedá zkazit. Po těch frgálech jsem stejně docela nacpanej, a tak se usínat snadno nebude, to ale se starťákem nikdy, tak je to vlastně fuk.
* Sobota *
Nakonec se spí docela dobře, jen ráno mě budí projíždějící auta, jak kdyby bylo okno do ulice otevřené. Sice není, ale asi moc netěsní. Ráno je času dost, tak jsou přípravy v klidu, spousta srandiček a pošťuchování, takže na rozjetí jdeme docela v klidu. Teda asi kromě Piráta, který celé ráno nemluví, jen se usmívá a poklepává nohou kdykoliv se zastaví. Ale před prvním maratónem jsem taky moc nemluvil, a to jsem neměl v plánu hákovat Kapra s Kolíkáčem... K snídani byl zase frgál, ale radši jsem se mírnil a snědl jen půlku, což se vzápětí ukazuje jako rozumné množství. Znovu všem opakuju, ať si nemyslí, že pod Pustevny hodlám šlápnout někde navíc, poučení v minulých závodech bylo až až.
Jdeme na start, Kapr do VIP první brázdy, domestici na konec. První cíl je tak jednoduchý, přejet rozumně první stoupání a ve druhém kopci na hranice už být u Kapra. Po startu se jede přiměřeně až po první trychtýř před stoupáním na Bílý Kříž. Jak to včera nejelo, tak to dnes není o nic lepší. Pořád se ale držím kolem Piráta a Kolíkáče, a tak si řikám, že to není úplně zlý, i když žádný posun vpřed se nekoná. 3x skoro zastavíme, ale jinak tempo úplně zběsilé není, přesto v prudké části tepy letí skoro ke 190, což naštěstí nesleduju, a tak jsem v klidu, vyhodnocuju to, že se moc nejelo a v následném sjezdu ještě trochu pošetřím a kopec na Konečnou budu moct dojet blíž k čelu za Kaprem. Sjezd by byl v klidu, kdyby z toho někteří nezačali nesmyslně vystupovat a dělat díry, takže párkrát musím zbytečně čekat až je budu moct předjet a pak docela přišlápnout. Díky tomu se v půlce otáčím a zjišťuju, že za mnou pusto prázdno. Vidět daleko není, tak to budou jen vteřinky, ale stejně i ty se budou hodit...
Do Stoupání na Konečnou tak najíždím na chvostu čelní skupiny a trhá se to dál, takže je třeba hned docela přikládat, naštěstí poměrně brzo vykukuje Kaprova oranžová helma a to mě uklidňuje, že nejsem moc daleko. Při otočení ale nevidím ani Kolíkáče, ani Piráta, tak jsem dost nejistý, co s tím chtějí kluci dělat... Balík nám trochu odjíždí, ale věřím, že to za horizontem smázneme, tak nejančím, navíc jsem se zařekl, že nepojedu víc než je třeba. Jsem s Kaprem, tak mám splněno. Ze sjezdu letíme 80, jednu špic tam pošlu, aby se neřeklo, a za chvíli už se vezeme v závětří pořád ještě obrovského balíku. 150 lidí tu pořád musí být. Setrvačností dojedu někam do první třetiny a myslím si, že už pohoda. Za chvíli kolem projíždí motorizovaná jednotka Pavla Popiolka, tak si říkám, že Kolíkáč s Pirátem tu budou taky a za chvíli slyším zezadu známé "hej, hej, hej"... super.
Z pohody nás vytrhne až zúžení na provizorní mostek, kde se balík musí srovnat do lajny. Kdyby člověk dával větší pozor, tak si před chvíli najel za Pavlem hezky na čelo a mohl to mít bez nervů, takhle se všichni gumujeme v lajně, 600W a stejně mě to neujíždí jen o chloupek... Od té chvíle je to v balíku dost nervózní a pro mě opravdu psychicky náročné. Na každém přejezdu špunt a že jich je. Skoro bych se i těšil na další kopec, kdyby to neznamenalo, že najednou musí být všichni vepředu a tlak v balíku se ještě zvyšuje. V tuhle chvíli někteří borci staví u škarpy na malou... to mi hlava nebere, nechápu a nedovedu si vůbec představit, že to někdo dojede zpět do balíku.
Za odbočkou na Kelčov už to psychicky nedávám a cedím se zpět, na nějakou loktovačku o pozice fakt nemám. Kolíkáč křičí, že tady to prohrajeme a bezhlavě se vrhá vpřed za Kaprem. Ještě koukám, jestli tu někde není Pirát, abych případně nejel sám, ale nikde ho nevidím. Najednou ale snad v půlce balíku zavládlo uspokojení, že dojeli až sem a svěšují. Do stojky pod Kelčovským sedlem tak najíždím sice se ztrátou na Kapra s Kolíkáčem, ale za to s krásně volným průjezdem. Pocitově asi těžší jak Pražská, ale kratší, nahoře jsem po boku Kolíkáče. Čekám hrozný sjezd s kanálky, ale netřeba je ani nějak skákat, stačí přizvednout řidítka. Míjím pár borců, ale poslední kanálek byl nějakej drsnej až Bory zařvou bolestí. Rána to byla teda solidní, ale zdá se bez následků, tak uf a fičím dál. Vezu se ve skupince kousek za Kaprem. Ten si bere bidon a zařazuje se k nám. A to už je tu zas motorizovaná jednotka a přes Bílou tak frčíme bezbolestně dál k přehradě Šance. Tam dojíždíme velkou skupinu, kde je Ryba a Dreamer. Tak takhle daleko od startu jsem s Dreamerem ještě nejel, o čemž ho musím hned informovat :-)
Stojky jsou tu krátké a sjezdy kluzké. To o těch sjezdech naštěstí zjišťuji až z vyprávění po závodě, takže se v pohodě držím větší skupiny, když se to zase začne dělit a nebojácně tak ujíždíme Pavlově motorizované jednotce. Dokonce se mi daří se propracovat na čelo skupiny a na Smrček tak najíždím snad na druhém místě. Cedím se ale hned dozadu, konečně chvíli nemusím hákovat neskutečně jednoucího Kapra, protože už jsem měl pocit, že jestli to takhle půjde dál, tak dojedu sotva pod Pustevny. Sjezd ze Smrčku pěkně s Kaprem a dalšími dvěma, nikdo nechce na čelo, tak si to můžu jet hezky podle sebe a to mi vyhovuje. Na rovince pak začínáme střídat a za křižovatkou před golfem už vidíme Pavlův vláček, bohužel však bez Kolikáče. Domlouváme tedy, že se necháme odtáhnout pod Pustevny a tam to vezmeme na pohodu, aby nás mohl dojet. Další cíl tedy splněn, pod Pustevny bez zbytečného výdeje energie, zatím to je podle scénáře.
Pustevny tedy jedeme volněji, přesto nás za celý kopec předjedou možná dva lidi. Pod vrcholem krásné výhledy, ale začíná být i trochu chladno. Nahoře doplňuji bidon, beru banán a už už sahám po krásném koblížku, když se přiřítí Kolíkáč s bojovým pokřikem. Nestihnu ani polknout banán a už se odjíždí. Sjezd je ale za odměnu, tak si ho užívám. Myslím, že 82 jsem ještě nejel. Dole pak lezu na špic a frčíme dál. Po třech km se ptám, jestli budeme taky střídat. No kluci si dělají srandu, že mám jet až do cíle, ale taky přiloží ruku k dílu. Za chvíli už stoupáme na Soláň. V tempu si vyhovíme, tak to vypadá na krásný zbytek závodu. Podruhé geluju, ale trochu zmatky s recyklací, protože to vypadalo, že to parkoviště s kontejnerem k recyklaci je průjezdné, ale nakonec se musím vrátit a chytám menší dírku. Ale už je tu vrchol a zase spořádaně valíme dál. Přípravu pod Kasárny nám fouká do zad, a tak docela letíme. Kapr si lebedí v háku a s Kolíkáčem se staráme o tempo. Tohle je velká oranžová party. Kolíkáčovi se plní sen z Mamuta a míjíme Jirku Šrajna, a ne, tentokrát se nevyjíždí. Kilometry na špici najednou jakoby se nepočítali do výdeje energie a jede to pořád dál a dál. Kasárna taky zvládneme, HonzaB říkal, že pak už to je pohoda, jsem plnej euforie. Nahoře ještě krátká zastávka i když já bych mohl jet dál. Ale za námi nás nikdo neohrožuje. Ve sjezdu ještě dojíždíme jednoho borce, který s námi pojede až do cíle. Projíždíme bývalou celnicí a míříme na Bumbálku. Na špic už nikoho nepouštím, nic mě nebolí, cítím se silný jako býk, přesně dle Strejdových predikcí a euforie dostupuje vrcholu. Další korálek (Patrik Swaczyna) před námi ještě dodá trochu motivace, ale nechci bláznit, toho si necháme až na cílový sjezd. Je to tady, vrchol, roztočit nohy po rovině a zalehnout do sjezdu. Odbočka na Bílou, kluci dolují zbytky sil a roztáčíme zběsilý kolotoč do cíle. Kolíkáč to hecuje, Kapr řve radostí a za chvíli už je borec náš. Ještě mu hned zkusit cuknout, ale moc dobře o nás věděl. Ten, co se vezl z Kasáren říká, že spurtovat nebude, ale s Patrikem to tak jednoduchý asi nebude. Poslední km se tak trochu schovám, první místo ve skupině přece musí být oranžové. Volím vnější stopu do otočky a pak naplno co zbylo. Pocitově to nebolí, ale moc už to taky nejede. Nakonec těsně, snad o 20 cm to dám. Spurt o celkové 50. místo :-)
* Afterparty *
V cíli nás vítá ředitel závodu a za chvíli přijíždí po krásném výkonu Pirát. Pak i HonzaB. Všichni mají spoustu zážitků. Prostě maraton je jako román, kde se jednotlivé příběhy různě proplétají a jako celek dávají velké dílo o mnoha rozměrech. Následuje vyhlášení a zasloužené první místo pro Kapra. Nervózně sledujeme i vyhlášení týmů, protože Dreamer i Ryba zajeli skvěle, ale konkurence letos byla veliká a na nás zbylo 5.místo.
Těstoviny tedy aspoň po závodě a velká odměna ve chvíli, kdy přivezou nesnědené koblihy z občerstvovačky. Tak po závodě to je ještě lepší než při. Cpeme se s Kolíkáčem a přijíždí i Strejda s RiCem. Tak ještě si poslechnout jejich dojmy a proložit to další koblihou. Pak do sprchy a na tiskovku tentokrát v režii Strejdy, který nosí jeden domácí sýr za druhým. K tomu sledujeme dojezd první etapy Tour. Po šestém kole ochutnávky už se do mě nic nevejde, a to je prý teprve polovina. Bohužel čas se krátí a já musím tuhle party opustit, když mě zítra čeká další bitva, tentokrát v blátě v Dobrovicích.
Další povedený závod, další kopa zážitků. Krásná trasa, člověk se chvilku nenudí, k tomu bezvadná organizace. To stojí za tu štreku z Prahy. O tiskovkách a sdílení starťáku a euforie v cíli, o tom ani psát nebudu, to se musí zažít. A co se týče mého výkonu, tak v podstatě přesně dle plánu a nemůžu si ztěžovat. Ideální rozloučení s maratónskou sezónou.