Letošní sezona je dosti zvláštní. Od začátku jsme se jen mohli hádat, který závod se pojede a kdy. Při zimní přípravě jsem jako s vrcholem počítal s etapakem v Korutanech a podle toho jsem trénoval. Jenže… Všechno je jinak, a abych formu nevyladil ke konci května, hodně jsem povolil v tréninku, s tím, že pak zase zaberu v červnu a v srpnu budu létat. Jenže tady další jenže… Forma ne a ne přijít. Mamuta jsem jen tak tak zvládnul, na Posázaví oproti loňsku ztráta 15 minut. Prostě ani tělo ani hlava mi letos netáhnou. Asi jsem zpohodlněl. Nezbývá, něž Beskyda brát jako rýze společenskou akci. A podle toho se to snažím zařídit. Plán: nejet do Beskyd v autě na samotku. Snažit se nejet na samotku závod. Večer po závodě se pochlubit svými sýrařskými výrobky.
A všechno jde jako po drátkách:
Cesta do Beskyd a zpátky autem uběhla jako nic v příjemné klidné konverzaci s vt.
Ozval se mi RiC, že by chtěl jet se mnou. Tak to je paráda, ve dvou ten zážitek vždycky se minimálně zdvojnásobí. Akorát nevím, kdo z nás letos bude tím rychlejším.
Odpoledne v pátek si dáváme ve třech s vt a RiCem necelých 50 km po trase maratonu na rozjezd. Ochutnáváme Kelčovské sedlo, a nebezpečný sjezd. Ono se to hodí, trošku osvěžit vzpomínky na tento úsek.
Před startem s RiCem se dohodneme na plánu: pod Kelčovské sedlo dojet ve skupině, pak už jet víceméně své tempo.
Rozjezd. Hmm… letos mi ty intenzity opravdu nejdou, cedím se na úplný chvost, ale ani RIC se letos nějak nežene dopředu. Na Slovensku jsme v malé skupince cca 6 lidí, ale je to rozhodně lepší, než jen ve dvou. Jen jedna holka z toho jede dlouhou, ostatní mají červená čísla. Jmenuje se Miriam, snažím se jí přesvědčit, aby jela s námi, přece jen to její první maraton. Ale asi nejsme pro ni dost dobré, tak ujíždí.
V kopečkách kolem přehrady je mi jasné, že RiC zatím na tom je o něco málo hůř, než já. Ale opravdu jen o malý kousek, což je naprosto ideální stav. Do kopce jedu své, nahoře na chvíli zpomalím, ale opravdu jen na malou chvilku. Tak by to šlo. Ve stoupání na Pustevny předjíždíme Miriam, na bufetu se scházíme všechny tři, znovu jí nabízím, ať jede s námi. Ale nějak váhá, chvíli čekáme, ale nemůže to trvat nekonečně dlouho, a tak se řítíme dolu. Dal už je to takové víceméně pořád stejné. Jedeme svižně, ale ne překotně, kopce mi jdou ztěžka, ale RiCovi o něco málo hůř. Křeče ale nemám, nemám taky ani výkonnost. Na druhou stranu on ten Beskyd je dle mne zdaleka nejhezčí závod sezony a taky je skoro škoda si neužít té trasy a kazit si zážitek přehnaným závoděním. V cíli nás vítá houf Šlapek, vt a taky pan ředitel Hrdina osobně. Říká, že bez Šlapek by to nebyl ten pravý Beskyd, a že se těší na reporty. A taky varuje, ať se rychle jdeme najíst, že letos to jídlo nějak dochází. Nemám z toho strach, mám totiž v lednici na ubytovně dobrou zásobu :).
Závěr dne: besídka. Když už společenská událost, tak jsem to zařídil, jak jsem to sliboval: chléb, vino, 12 druhu sýru vlastní výroby a nějaké křížaly. Nakonec lidí se tam sešlo míň, než jsem čekal, a tak na 4 tvrdé sýry se vůbec nedostalo, vezu je domu nerozbalené. Ale moc mně potěšil Luke: i když ještě večer jel domu, tak besídky se zúčastnil.
Tak Beskyd jako vždycky nezklamal, už se těším na další ročník.