Tradiční El Clásico, netradičně v dubnu, netradičně v protisměru. Sebuzín před pumpou a není to jediný kopec. No je to divná doba, ale je na ní třeba hledat pozitiva. Třeba docela obstojné počasí, sucho na jednici a delší den, takže by to mohlo být bez stresu. Dole krátký, návleky na kolena, nahoře dlouhý dres a přes něj ještě bundička. Teploměr ukazuje 3 stupně, ale sluníčko tomu pomáhá. Na Hájích jen Kolíkáč, čekáme a marně vyhlížíme Oťase. Po pár minutách musíme konstatovat, že sice napsanej není, ale že nepřijede jsme tak nějak nečekali.
Na téčku prázdno, jen za rohem hlídkuje Radek, který chce ochutnat tuhle šlapkovskou bláznivinu. V klidu se přesouváme do Mírovic a cestou nabíráme Camrdu, který už uzdraven nevydržel vábení grupy a chce si užít aspoň část výletu. Dál už v početnější sestavě. S Alfem, Bobkem, Kaprem a dalšími. Je tu i pan Unavený, takže po chvíli je slyšet dokonalá analýza trasy, směru větru a podobně. Očekávám ještě hodnocení formy a stavu jednotlivých účastníků vyjížďky, ale prý mu chybí tabulka s procenty FTP z rouvy.
Cesta příjemně plyne. Fouká proti, ale nikterak hrozně, navíc tahounů je dost. Já se nikam necpu, zpět to bude po větru, tak ať má každý možnost vyřádit se cestou tam. Mě osobně nijak nezklame, pokud nepřijedu domu úplně mrtvej. Nabíráme další účastníky až se dostaneme na 14 kusů. Projíždíme Terezínem a už jsme v Litoměřicích. První brdeček přichází záhy. Kolíkáč zkouší odjet, ale souvislým tempem Radka je nekompromisně vrácen do skupiny, odkud ještě pár lidí vystřelí. Já se jen zúčastnil, aby nemohli říct, že jsem se šetřil na Sebuzín, ale popravdě v hlavě už to bylo. Pak po dlouhé době vidět Baska, pozdravit se a už si v hlavě přemítat taktiku a Sebuzín.
Příprava byla důkladná, pod 300W jít s Kolíkáčem nechceme, jsou tam rovinky, tak se držet ve skupině, nevětrat se. Ovšem všechno marný. Za kruhákem za to bere Bobek, vylámat tu stojku musí stejně každý za své. Kolem projíždí Radek, tak mu skočit do háku, Bobek v mžiku sjet. Jenže se svěšuje a plán byl zajet dobrej čas. Neváhám a valím si svých 300W dál. Čekal jsem. že se někdo přidá, ale zaváhali. No čekat se mi nechce, tak jedu. Začíná to bolet a hoši pořád za mnou. Asi po kilometru jsem sjet a vcelku v klidu držím tempo skupiny, kde je 6 lidí. Jsem trochu demotivován, protože jsem čekal trochu protříděnější sestavu, ale co se dá dělat. Bobek se párkrát zvedá, ale zbytek nereaguje a jede si své. Vždycky ho rychle docvakneme. Radek hlásí problém, Bobek odjíždí před rovinkou. Naopak já chci podržet výkon a převážím Kolíkáče s Radkem rovnou částí. Míjíme Bobka, Kolíkáč chce abych valil dá, já už toho mám docela dost, tak nemám síly protestovat, zvláště když mi za to slíbí Magnum :-) Jak se zvedne profil, zvedne se i Kolíkáč a mizí. Nikdo za ním, tak ani mě se nechce a jedu si svoje. Pak mě střídá Radek, dotáhne se Bobek. Na Garminu pořád svítí 6 km do cíle, tak nijak nepanikařím. Jenže Garmin spojil dvě stoupání a náhodou to mělo dost podobný profil jako Sebuzín, jen místo 5 km to mělo 10. Takže když přemítám o tom, že tohle dalších 5 km už nedám a snažím se uviset jen na horizont před další rovinatou část, dochází mi, že už je konec.
A ani mi to nevadí, jsem rád. Intenzitka to byla solidní. Kolíkáč zaslouženě vítězí a být nahoře hned v další grupě je beztak sen. Pak čekáme na zbytek a pokračujeme dle trasy dál. Až doma mi pak dochází, jak zákeřně ten profil vypadal, protože Sebuzín byl vlastně jen půlka kopce, proto to tak Garmin vyhodnotil, na mapě si nikdo moc nevšiml a pak jsme se docela hodně divili. Po krátkém sjezdu se začalo zase stoupat a já čekal dva brdky. Pravda ovšem byla, že před tím byl ještě brd jak prase, v podstatě druhá půlka toho 10 km monstra. Takže i volným tempem jsme se nejdřív na čele osamostatnili ve čtyřech. Konec stále nepřicházel, naopak sklon neustále přituhoval. V posledním kilometru, kde to bylo přes 11 procent už jsem jel sám. A to jsem se ani nijak nesnažil a chtěl to prostě jen vyjet. No bylo to maso. Další celkem 4 km do kopce a pak teprve přišli dva brdky. Oba dost prudký a oba jsem si vyjel na čele hezky v tempu, abych si napravil pověst po Sebuzínu.
Pak se opět na všechny počkalo a společně jsme si užili sjezd až do Ústí. Po krásném asfaltu to místy letělo 70kou a já si aspoň vyzkoušel, že jsem přes zimu dobře vyladil všechny aero propriety. Na pumpě svítilo sluníčko a bylo o poznání tepleji než nahoře v kopcích, kde pěkně foukalo. Měli i párky, ale já měl ještě plné kapsy, tak na něj nedošlo. Po krátkém občerstvení jsme se vydali zpět. Přejíždíme ikonický most a nikdo neřve sezóno vítej, tak jak to je? Dyť závod hned v úterý, a těch Kolodějských závodů už taky pár bylo. Tak je pro sebe, sezóno jsi tu? Je, i když možná trochu neviditelná.
Do Lovosic podél Labe, vyfotit se se Střekovem a s Vadimem. :-)
S větrem v zádech to pěkně letělo. Ze zadní lavice můžu krásně studovat, jak zákeřný tenhle let ale je. Někdo občas přišlápne, ale někdo se trošku zakroutí. Všichni jedeme za své a i když se nejede moc, chvilky nad 250W tam jsou. Vtip je v tom, že to dlouho člověk nevnímá a nevidí, teda pokud zrovna nemá horší den a nedojde zrovna na něj. Takhle se jede hodina, dvě a nic není vidět, jeden brdek, druhý, tuhle magnet a támhle další. Vzpomínám jak jsem takhle nenápadně chcípnul tehdá v Bydžově. Jo, ani chvíli se nejede a najednou jste mrtvý.
Za Lovosicema přesně takhle po pár magnetech a brdcích najednou Ivča hlásí, že se ztrácí Alf. S Pavlem ve dvojičce tak párkrát zpomalíme, aby nemusel jet na špici Alf nebo Ivča, ale záhy zjišťujeme, že je to fakt úplně jedno, jede se nám pořád úplně stejně. Po chvíli jsme ale zase komplet a pokračujeme dál. Groupa se daří se držet kompletní, i když prvně vyhlášený wattový strop 220W je vysmíván. Po chvíli se ukáže, že to je tvrdá realita a vzadu se prostě nešetří ani watt.
Další pumpa v Podhořanech, 19 stupňů a jasno. To je odměna za dnešní robotu. I na Magnum dojde. Užíváme si sluníčka a vyrážíme k domovům. Vítr stále pomáhá a taky v člověku posiluje pocit, že by mohl jet pořád dál a dál. Ale realita dne je neúprosná. Další a další loučení až už zase zbýváme jen tři. V Uhříněvsi se rozloučit s Radkem a na jížu s Kolíkáčem. Doma zastavit počítadlo s číslem 258 km, jak snadné se to dnes zdálo. Díky grupě, díky múze, díky vám všem.