Co napsat ... takové běžné ráno. Nasnídat, obléknout, rozloučit se doma, akorát místo auta sednete na kolo. A místo do práce mažete na debatu o tom, jak vás bolej nohy po 270 km v neděli. A jen tak mimochodem u toho zase strávíte 7 hodin v sedle.
Míříme do Říčan, kolona kam se podíváš. Po hlavní na Vyžlovku a až pak teprve přichází úleva od provozu kolem pily. U Penny v Kostelci čekáme na Kapra s Bobkem. První občerstvení a vydat se do Posázaví. Teplo úplně není, ale i tak se dá jet bez bundy.
Spadneme do Skalice a poklidně míříme do Sázavy. První kopec dne na Bělokozly, březnové intenzity ve vzduchu, ale odlet borců se nekoná. Nasazuji teda pro mě snesitelné tempo, drží se jen Basko a zbytek je ještě v družném hovoru. Ani očekávané převalení borců se nekoná, přiletěl jen Míra, snesitelné tempo upgradoval na sotva snesitelné a vytáhl mě nahoru. Nohy se docela roztočili a chladno už mi taky není. Opět padáme k Sázavě, sjezd zakončený blátem a dírami. Basko lehá, ale je v pohodě, já testuju Emergency call funkci od Garmina - a pak hasím paniku doma. Krátké stoupání od Šterberka k Rybičkám v poklidu, než přijde další kopec od Blanice na Psáře. Nejdřív defenzivně, ale je to samá stojka, tak to nakonec nešetřím a docela si to užiju. Krajina se pěkně vlní, v jednom kopci za Trhovým Štěpánovem zas přijíždí Turista a upgraduje to moje snesitelné tempo. Basko chce jet a přitápí, tak se prostřídáme a prý už brzo bude první dnešní cíl, tak valíme dál. Brzo nakonec bylo asi 6 km a pěkně jsme si zablbli.
Bývalé nádraží, předělané na vkusnou chalupu, romantický to plácek u lesa. My po zarostlém náspu míříme na železniční viadukt. Naštěstí násep (od slova nasypané šutry) brzo přestane drncat, protože je zanesený bahnem. Na křižovatce to se spoustou řečí otáčí Basko a vrací se s kolem v náručí zpět. Já s Turistou se snažíme přebrodit, když se ozve ryk mongolského nájezdníka a rozjetý Basko se řítí do toho bahnitého nánosu. Nečekaně to projel a za chvíli jsme všichni u viaduktu. Focení a pak hledání Kolíkáče. Všechno dobře dopadlo a my míříme do Borovska na poslední turistickou zastávku.
Pak už jen čekání na pumpu nebo obchod. Silnice bez provozu se vlní, sešup k řece a stoupání, sešup k potoku a stoupání a když je chvilka rovinky, tak aspoň pohoupat na hřebínku. Až do teď se mi dařilo jist a pít, jak člověk pořád slyší ve vysílačce, ale psychické síly ubývají, a tak už se fixuju na tu pumpu. Ještě pár kopečků v tempu, dalších pár zas radši pošetřit. Krásné asfalty, kde projede jednou auto za den, to je cyklistická romantika s krásnou přírodní kulisou. V Čestíně má být obchod, ale ve 12 zavřel, to je rána pro psychiku většiny účastníků. Janovická Lhota, nejvyšší bod trasy a mě úplně vypnulo. Ukázkovej hlaďák a nebýt to do Janovic z kopce, tak tam nedojedu. Pumpa naštěstí vrací síly i náladu.
I když je otázka na jak dlouho. Jestli se mi do teď občas zajídaly špice na bočáku, tak teď se rozjíždí to pravé peklo. Turista na špici po boku 3 šťastlivci a za nimi tanec na hraně na mezi krajnicí a fujavicí. Bobek to vzdává a jde radši na špic vedle Turisty. Taky řešení, bohužel pro mě nepoužitelné. Každé rozšíření silnice, nebo průjezdná krajnice je dar z nebes v podobě pár vteřin odpočinku. Silnější poryv větru ale stačí a skupinka bez nároku odjíždí. 300 W stačí tak na udržení odstupu pár metrů, ale víc s tím udělat neumím, a tak jedeme s Kaprem aspoň v naději, že si časem všimnou. Hezká ukázka, jak umí být 5 minut dlouhých.
Před Kostelcem se loučíme s kluky z Polabí. V dálce už je vidět pěkný slejvák, tak radši beru bundu. Nová bunda od Kalaše funguje super, připadám si jak v peřince. Navíc Turista se ujímá své funkce vrchní lokomotivy a stará se o bezstarostný transfer do našich domovů a van.