Tak nějak jsem předpokládal, že závody, co končí na kopci mi prostě musí jít. Proto jsem neváhal ani chvilku a přihlásil se na závod do Choustníka, který skládá poctu jednak Pacovské vrchovině, kterou jsme obdivovali na výletě s Turistou v dubnu a druhak vzpomíná na Davida Švadlenu - fotografa a pravidelného účastníka závodů JAL. 72 km a přes 1200 nastoupaných metrů slibuje pořádné kopcovité maso, a i přesuny mezi kopci obsahují hezké brdky. Prostě vše, co jsem si vysnil v dubnu, když jsme si tu hráli na závody ve Flandrech.
Na místě jsme s Baskem včas, registrujeme se a potkáváme Léňu. Trochu mě rozhodí, že se nikdo nechce jít pořádně rozjet, ale co už, sociální aspekt je také důležitý, a tak kecáme. Zkoukneme aspoň začátek a konec, já si dám ještě průzkum průjezdu Mlýnů, kde je za zatáčkou úzký mostek a na něm dvě spáry - jediná nerovnost na celé trati. Uklidňuje mě, že sem už balík dojet pohromadě nemůže. Pak už jen vyčůrat, pár rychlých nástupů a nohy vypadají, že by chtěli jet. Znovu vyčůrat a natlačit do sebe gel, protože počítám, že na to už pak čas nebude. Pak ještě pro jistotu vyčůrat... tak aspoň jsem řádně odlehčen. Nervozita teda parádní, čím to je netuším, ale už jak si stoupnu na start tepovka letí nad 120... Na startu už narváno, ani se mi nepodaří nacpat se k Léňovi do zadních pozic. V předu narváno totálně, aspoň Basko se tam vměstnal mezi Ťoupalíky a Boroše. Stoupám si trochu bokem a mám hned pěkný cíl: Nahoře musím být před Baskem, nesmí mi to ujet kvůli postavení na startu...
Startovní výstřel a hned se jede. První dvě minuty pořád takovej ten Kolodějskej šrot kolem 330W, občas se zvednout a přeskočit pár lidí, když se uvolní cesta. Docela mě to baví a nemusím tak myslet na to, jak moc přepálený tohle tempo je. Ještě nejsme ani nahoře, silnice se trochu srovná a už jsem kousek od Baska. Nicméně cesta vpřed už je mnohem složitější. Stojka v Choustníku skoro příkopem, ale když se to otevře, tak si nastoupím a rázem jsem skončil dalších 10 lidí. Pak přichází houpavá pasáž, kde se buď brzdí anebo jede 500W do krátkého brdku. A že jich je... ale tohle mi obecně asi docela sedí, takže jsem Baska nechal za sebou a blížím se k čelu, takže balík skoro celý pohromadě, no uf… Ale přichází první sjezd a pár lidí se zas dostane přede mě. Kopeček v Radeníně (800m a 4.5%) je znamení před sjezdem do Hrobů. Za mnou se to trochu trhlo, ale před sjezdem to nic neznamená. Držím pozici, ale jak se ve sjezdu začne brzdit (teda někdo), tak se propadám. Dolítl mě Basko a další spousta lidí. Mít tohle projeté (spíš tak 3x) by byla výhoda. Nájezd na hlavní a hned ostrá pravá do pekla co popisoval Léňa: 10% stěna a kdo to přežije, může se těšit na další 4 km do kopce... radši se ani nedívám dopředu, jen hledám nějaké zadní kolo, které by putovalo do kopce podobnou rychlostí, ale tady najít kamaráda není snadný. Naštěstí stojka je za námi a teď jen přemluvit nohy, že je třeba točit dál... už jen 4km... Chytám něčí zadní kolo a když se nohy roztočí, najednou mi ty 3% přijdou jako rovina, a tak přestupuju na rychlejší spoj co zrovna projíždí. Vzápětí dostáváme další lokomotivu a sbíráme taky další vagonky. Najednou se z "easy" roviny stává docela boj o přežití. Tep sice spadl pod 190, ale druhá prudká část kopce je tu nečekaně rychle. Nemám sílu se ani otočit, nočník plnej. Hlavou mi jen letí, že tohle není skupinka pro mě, ale horizont už je vidět a vidina delšího přesunu po rovině a z kopce mě drží chvostu megagrupy snad 25 lidí. Zase skoro pořád ze sedla, protože tohle prostě nohy v sedě nedávaj. Konečně se to srovná a já dosáhnu do kapsy pro kapesník. Utřít hubu a představec, kdyby někdo fotil... Dál je to po větru a převážně z kopce, takže docela peklo, rozhodně teda nemám pocit, že bych se mohl vydýchat. Plán pro budoucí chvíle: dojet pod kopec do Choustníka, dál už to nemůžu dát. Překážka je ještě kopec v Mlýnech (800m, 4%), ale i ten přežiju a jdu se s grupou rozloučit na špic, aby neřekli, že jsem se jen vezl.
Začíná druhé kolo a stoupáme do Choustníka, co normálně vypadá jako kopec (2.5km, 3%) jsou v závodě tři brdky proložené rovinou. A zaplať pán Bůh za to. Přeskočím tři brdky a rozlučka se skupinou se nekoná. Houpačka do Radenína už je víc na pohodu, když se tu nemačká celý balík. Dokonce registruju davy kolem a nějaké nápisy na silnici. Zvláště v jednom kopci se fandí o sto šest. Tahle část mi zase nedělá problém, stejně kopeček z Radenína a sjezd do Hrobů nějak na jistotu taky dávám. Horší to je s tou stěnou, přestože se mi tam povedlo najet v první polovině a hopkám si tam 350W stále vzhůru, nebezpečně se propadám. Ale když přijde ta 3% rovina zjišťuju, že už se nejede takové peklo, jako v prvním kole a mohl bych si tuhle skupinu natrvalo přivlastnit. Až pod prudkou část to je fakt pohoda, pak se trochu přitopí, zas se musím zvednout, ale už sem si nějak zvyknul. Navíc jsem se v hlavně přepnul, že tohle je prostě moje grupa, a tak jedu. Pár lidí jsme někde potratili, ale pořád je nás dost. Za zatáčkou to občas někdo zkusí, ale nic zajímavého se nestane ani v Mlýnech a následném kopci.
Nájezd do posledního kola a do Choustníka stoupáme docela spořádaně. Až ve vesnici se kluk přede mnou zvedne. Tak nějak automaticky vyrazím za ním, ale naději na úspěch to nemá. Za dalším brdkem navíc všichni začínají jíst a pít, navíc přesně v místě, kde jsem si plánoval i já do sebe nacpat obligátní želé s kofeinem. Tedy značka ideál a jako bonus sjezd na čele skupiny. Hroby třetí vydání a jeden borec letí pryč, ale zbytek tak nějak rozumně a následná "rovina" je vyloženě na vydýchání. Pak ale někdo přitopí a dojíždíme borce co odlétl pod kopcem. Prudší část zase vylámat. Ani nevím proč, ale všechny výjezdy jsem tady jel na chvostu, jedno, jestli jsem byl mrtvej, nebo se mi jelo fajn, pořád poslední. Díky tomu vidím, že tu pár lidí končí, mezi nimi i jediná holka co s námi jela. Ještě zkouším povzbudit, vždyť horizont se blíží a s ním i cíl. Bohužel marně, ale jela moc pěkně a bylo vidět, že závodit umí (v cíli jsem zjistil, že to byla Tereza Švihálková, reprezentantka U23 v cyklokrosu a mezi ženami dnes absolutně první). Za horizontem někdo zkouší ujet. No po větru by to mělo jít, ale zase nás je dost. Po jeho dojetí nikdo nejede a jelikož se mi nechce brzdit, chci si tam vlézt. Ale zrovna zkouší ujet Jirka Belfín, tak mu jen padnu do háku. Objel jsem s ním Jedomělice, tak vím, že má super tah. Ale když jsem pak na špici, zjistím, že z toho je asi 20 metrů, ale Jirku v háku nemám. Asi jsem mu přišel neperspektivní (čemuž se teda ale vůbec nedivím). Na rovince mě hned sjeli, protože jsem taky moc nejel, ale zůstávám na špici. Ono pořád točit má něco do sebe: zásadní výhodu to má v tom, že už mi pěkné cuká v nohách, když nešlapu, což nemá dobrý vliv na stabilitu. Navíc je vtipný, jak se to sešlo, vzpomínám, že tady jsem jel na špici na výletě Belgie a teď znova. A to já se na špic chodím jen podívat a ne pracovat... za mnou se ale taktizuje, takže si jedu podle sebe až do Mlýnů, do kopečka se nikam neženu a v podstatě zkouším co si můžu dovolit. Pod 230W už to neprošlo, lidi poznali, že si z nich dělám srandu a špic je mi odebrána. Nevadí, aspoň si trochu orazím. Po delší době kontroluji Garmina a 144 tepů pod cílovým kopcem je sen. Ale jen na chvíli, borci se zvedají a už je tam zas 180. To ale nesleduju, cítím se totiž překvapivě docela v pohodě, a tak hákuju co to jde. Dva borci teda odletěli kosmickou rychlostí, ale zbytek pořád nějak pohromadě. V cílovém brdku tam posílám, co zbylo a pár lidí nechávám za sebou. O dost lepší jak v Jedomělicích.
Celkově to asi bylo ještě o něco lepší než v Jedomělicích a v to už jsem skoro nedoufal. Až jsem napnutej, co bude dál. Jinak organizačně paráda. Závidím ty asfalty a malý provoz. Navíc k tomu policejní auto a dvě motorky, zabezpečený křižovatky, takže všechna auta, co jsme potkali stála v příkopě. Navíc teda překvapil Basko, který dojel jen co jsem se trochu vydýchal, odevzdal číslo a čip. Holt závoďák. Pak zas trochu pokec, vyfotit se, Basko musel najít človíčka co mu pomohl v Brdech. Což jak se ukázalo nebylo tak těžký jak jsem si myslel, protože to byl sám ředitel JAL. Dostal od Baska duši a jurtu. Prohlídli jsme si Ťoupalíky na pódiu (a já že jsem prej vychrtej) a mohlo se jet domů. A celá tahle Belgická paralela měla nečekaný závěr ve Voticích, kde nás navigace kvůli problému na hlavní silnici navedla na trasu Belgie z dubna, takže jsem si ten finish do Benešova dal ještě jednou, tentokrát autem.