Již v loňském roce jsem se přesvědčila, že bikový Festival Jestřebí hory nemá chybu (důkazem budiž to, že se jedná o první bikový maraton, který jedu už podruhé). S Danou jsme strávily v Úpici skvělý víkend, který jsme si ještě vylepšily krásným pohárem za druhé místo v orientačním závodě dvojic (reportáž z loňského ročníku zde: http://andysbike.blog.cz/0607/jestrebi-hory). Myslela jsem, že si to letos zopakujeme, ale Daně do toho něco vlezlo a tak jsem byla bez parťáka. A dlouho jsem neměla jiného - Jirka vypadl kvůli zranění ze Sudet, Petr nemohl, Marťas chtěla jet radši na Brdský švih. Víkend se blížil a já pořád nevěděla s kým jet. Naštěstí jsem dostala spásný nápad, věděla jsem, že stejně jako loni jede na celý víkend i Katka (alias Kámen úrazu) a tak jsem jí zkusila účast na MTBO nabídnout. Katka moc dlouho neváhala a kývla, což mi udělalo radost a konečně jsem se mohla by bikový víkned začít těšit. Tedy trochu jsem se i bála, letos jsem ještě na žádném bikovém závodě nebyla (když nepočítám MTBO) a navíc se o mě celý týden pokoušela nějaká choroba.Ta se bohužel projevila i v závodě, ale k tomu se ještě dostanu. Jirka se nakonec rozhodl, že do Úpice pojede také a bude mi dělat doprovod, takže jsem v pátek večer vyrazili. Z Prahy je to 170 km a dálnice končí v Hradci, takže cesta byla docela dlouhá. Ale registraci, která byla do deseti hodin večer jsme stihli, našli jsme i náš penzion, ubytovali se a před spaním ještě skočili na pivo. Start byl v sobotu v 11:30, čas na přípravu věcí byl tedy ráno. Ale ouha, ráno jsem vůbec nebyla schopná vstát z postele. Škrábalo mě v krku, třeštila hlava a připadala jsem si jako by mě někdo vzal cihlou po hlavě. Spolykala jsem tedy nějaké prášky a zalezla zpátky do postele s tím, že to zkusím jěště rychle "vyležet". Vstát jsem dokázala asi v půl jedenácté, ale bylo to špatné. Na závod už jsem se netěšila ani trochu :-( Počasí vypadalo pěkně, oblékla jsem se tedy do krátkého, připevnila číslo (1006), naplnila kejm, do kapes strčila pár tyčinek a vyrazila jsem. Jirka také, jako fotograf. Vstal už ale mnohem dřív a byl fotit start dlouhé trasy a hlavně Jestřába s Doktorem, kteří na ní vyrazili. Trochu jsem propásla řazení na start, dostala jsem se až do poslední třetina startovního pole. Počet lidí jsem odhadovala tak na tři stovky. Po ostartování se všichni začali pomalu hýbat, než jsem se ale opravdu rozjela, chvilku to trvalo. Ani první stoupání obrovský hrozen lidí moc neroztrhalo, na to bylo příliš mírné. Snažila jsem se propracovávat trochu dopředu, takže jsem hned od startu tepala na 175. Ale docela se dařilo, první kilometry jsem se pohybovala asi v polovině. Po delším stoupání jsme vjeli do polí, kde se do nás opřel celkem silný vítr. Tady už se začaly tvořit skupinky. A mě se začalo dělat špatně. Vagradovalo to vjezdem do lesa, kde se mi zvednul žaludek a zamotala hlava natolik, že jsem myslela, že spadnu z kola. Výrazně jsem zpomalila a snažila se to rozjet. S poklesem tepu se to zlepšilo, mohla jsem pokračovat dál. Bohužel se ale ukázalo, že jakmile se opět dostanu do vyšších tepů (kolem 175), stavy na omdlení se vrací. Tak jsem zbytek závodu hlídala tepák, abych se držela pokud možno pod 170. Tím rychlá jízda a pokusy o závodění skončily :-( Po Chváli mě předjela Káťa, prohodily jsme pár slov, pokračovala mnohem vyšším tempem, než jsem byla já schopná. Postupně mě předjížděli další a další lidé a já propadala depresi. Už jsem byla blízko tomu závod zabalit a na cca 28. km, kde se do cíle stáčí nejkratší trasa na 32 kilometrů, to obrátit domů. Ale přece jen hrdost zvítězila, já přece závody nevzdávám, říkala jsem si. A tak jsem se pomalu šourala dopředu. Ačkoliv jsem si myslela, že už musím být poslední, pořád se kolem mě motali nějací závodníci. To bylo super, že jsem alespoň nejela sama. Moc se mi líbil úsek s brody, těch bylo asi pět, takové malé, nebylo ani trochu těžké je projet, spíše trať zajímavě zpestřovaly. I když ona ta trať sama o sobě je pestrá až dost. Každý si tam najde ten typ terénu, který má rád. Trocha asfaltek, široké lesní cesty, i uzounké singltracky, pozvolná i prudká stoupání, technické sjezdy plné kořenů, vymletá kamenitá koryta, polni cesty...no prostě od všeho něco. Po dešti byla některá místa docela rozbahněná, někde bylo nutné kličkovat mezi kalužemi, někde se trochu brodit bahnem. Hlavně ve stoupáních bylo bahno nepříjemné, chtělo to jiné pláště než moje Racing Ralphy, klouzalo mi to. Sjezdíky byly úžasné, já si je ale tentokrát nedokázala moc užít. Nohy jsem měla jako dva sloupy, nedokázala jsem s nima pružit, ruce slabé a roztřesené. Vůbec jsem nedokázala kolo správně navézt s jakýkoliv větší hupík mě rozhodil. Dokonce jsem dvakrát slítla a cítila jsem se tak slabě, že jsem měla pocit že na to kolo už znovu nevylezu :-( Tak jsem se snažila na nic nemyslet, v hlavě mi stejně do zblbnutí zněla písnička myslím od Wanastovek "Slečna Anna je za vodou", které jsem se nemohla zbavit. Prozpěvovala jsem si to celý maraton :-) Jak mi bylo blbě, nemohla jsem ani jíst, zastavila jsem jen 2x na občerstvovačce a nasoukala jsem do sebe banán. Občerstvovačky byly myslím čtyři a byly perfektně zásobené. Vůbec organizačně byl maraton perfektní, i značení bylo super, takhle podrobné jsem ještě nezažila. Takže jsem postupně přežila strašný tříkilometrový krpál po třicátém kilometru (nebyla jsem schopná jet, takže jsem ho téměř celý vytlačila), další stojku na 35. km, asi čtyři přeháňky (ty poslední dvě už byly dost velké, slušně jsem promokla), dvakrát spadnutý řetěz (asi už mi nešlo ani přehazovat) i poslední prudký kopec za občerstvovačkou Kravít. Tam už jsem věděla, že mám vyhráno. Do cíle to bylo posledních asi osm kilometrů a jeho vidina mě nějak povzbudila, dokonce jsem dokázala i zrychlit. Závěr už byl po silnici, tam jsem to rozjela a dokonce jsem ve stoupání po kostkách do cíle předjela pár lidí. Po projezdu cílem jsem nebyla schopná komunikace, vím, že tam byl Jirka a fotil mě, ale příliš jsem o nevnímala, ani to, že jsem dostala pamětní medaili. Když jsem se trochu probrala, zjistila jsem, že oproti loňsku mám o cca 40 minut rychlejší čas. To jsem to loni musela jet fakt příšerně :-)) Tedy statistika: 58 km, 1320 výškových metrů, průměrná tepovka 161, o rychlosti raději psát nebudu, průměrná teplota 18 stupňů. Celkem bylo 359 účastníků, já dojela 271. Po sprše, dlouhém odpočinku a příjemném povídání s Jestřábem a Doktorem, kteří dojeli chvíli po mě, jsem se byla schopná i najíst a konečně jsem začala zase normálně fungovat :-)