Mělo to být klidné rozjetí před nedělní klasikou Kolem Posázaví. Samá rovina, slibující možná pár nástupů a jinak klidné svezení v balíčku. Během týdne ale postupně narůstá slibovaná účast oranžových barev, a tak v autě cestou na start probíráme s Pirátem možné scénáře a týmové strategie. Na parkovišti se scházíme s Igorem, Kaprem a Kolíkáčem. Ten hlásí, že na dálnici potkali i Camrdu s Karlem... No to určitě, Karla bych mu i věřil, body do Šlapky se vždycky hodí, ale s Camrdou to přehnal, toho jsem na hromaďáku za svoje dva roky ve Šlapkách neviděl. Ale dnes je zvláštní den, takže za chvíli oba doráží. Je tu i Hulis, tím naplňujeme UCI povolenou kvótu osmi lidí na startu. Co se týče týmu, nemáme konkurenci, a tak i přes pár silných soupeřů na startu včetně Čespy, tohle nevyhrát by byla ostuda...

Po startu jedeme s Pirátem na špici, trochu ho brzdím, až někdo bude chtít jet rychleji, tak ať si jede... Za chvíli tedy jede Hulis, volně ujíždí, ale my zrychlovat nebudeme, proč... Poprvé tak na čele poznáváme naše soupeře, některé i trochu nervózní, když si přijeli pro snadné pódium a najednou je tu oranžová vlčí smečka. Po chvíli odjíždí (snad) Pavel Prchal a najednou všichni teatrálně svěšují. OK, tohle bude na nás, takže nemám problém vlézt na špic. Sjíždět ho úplně nechci, a tak jedu jen takovou údržbu. Ale když se otočím, tak se pořád teatrálně nejede a já mám už pomalu blíž k Pavlovi, než do balíku. Trochu přišlápnu a už se vezu v úniku. Oba ale jedeme jen mírně, víme, že to je jen takové škádlení a za chvíli jsme sjeti. Přichází pár brdků, kde se zvedá tempo ve snaze to trochu potrhat a ukazuje se, kdo to dnes se závoděním myslí vážně. Z balíku už je asi půlka, ale 8 oranžových stále kolem čela. Začíná se i nastupovat, Čespa za to nenápadně bere zprava, čehož sem si všiml asi jako jediný, tak ho chytám, dokud není hák daleko. Další nástup následuje hned jak sem si sednul, ale je tu Camrda a Karl. Tak to je paráda. Já jen háknu zrovna projíždějící soupeře a můžu se chystat na další robotu. Všichni mají ale dost sil, takže to na únik nevypadá a bude třeba počkat.

V Libáni Kapr nabízí kávu a zákusky, ale nestavíme. Přesto ale přichází uklidnění a jede se docela v pohodě. Za 50 kilometrem přichází další brdky, což se mimo jiné pozná tak, že se na čelo cpou lidi, kteří tam do teď nebyli. Nic z toho ale není, až někde před 70 km po dalším kočkování má najedou Karl nenápadnou díru a než Čespa houkne na zbytek "ten né", Karl se otočí a upaluje pro sólo vítězství. V naší skupině začíná festival nástupů, týmově fungujeme naprosto na jedničku. Kdokoliv se zvedne, má za zadkem minimálně dva oranžové stíny. Pak ovšem přijde trochu zaváhání, půlka nás nechytne jeden nástup a už je tam nepěkná díra. S Kolíkáčem řveme, že teď musíme jet, takhle snadno přijít o půlku týmu by bylo zlý. Pirát ale trochu vadne, střídám Kolíkáče na špici a rvu to zpět do skupiny. Vidina blížící se grupy a oranžový náklad za zadním kolem ze mě vymáčkne poslední zbytky sil, i tak to stačí jen cca dva metry za skupinu, kde musím pokynout Kaprovi, ať si tam skočí do háku, kdežto já se chystám zemřít.

Horizont a nečekaný krátký sjezdík mě naštěstí vrací do hry. Kolíkáč je tu taky, jen Pirát zaplatil za tuhle nepozornost. Beru si pár minut volno, Camrda s Hulisem jsou pořád v pohodě, tak se beze mě chvíli obejdou. A když je toho moc, Kapr nebo Igor taky perfektne zaskočí. Za chvíli se vracím do hry, sice už mě to bolí, ale s Camrdou jsme totálně vysmátí jak nás to baví. Do toho Kolíkáč profesorsky hlásí všechny útoky a občas i vyvolává "Luku jéééď". Frustrace soupeřů stoupá, takže když se nás Čespa snaží odříznout od jednoho útoku přejetím až k levé škarpě, mám v sobě malou dušičku, a jen doufám, že to bude jen ke škarpě a ne do... Kilometry ale naskakují, Karl sice pořád na dohled, ale soupeři přestali nastupovat a snaží se ho sjet i s námi za zády. V klidu to jistíme zezadu, ale spolupráce jim funguje jen chvíli, a když místo odstřídání za svůj vláček jedou na konec skupiny, přebíráme čelo s Camrdou a Hulisem. Karl už není vidět a my vyrovnáni do trojice přes celý pruh už bychom nejradši otvírali šampaňské. Poslední zoufalý nástup a naše nepozornost, ale Igor to včas viděl a pokryl. Poslední brdek ještě zkouší odjet Kolíkáč s Kaprem, ale to už by bylo na soupeře moc. Ve spurtu ještě bere Hulis druhý flek, jen Camrda si trochu vyčítá těch 20 cm na pódium. Ale aspoň něco zbylo na Čespu, který dnes kromě výkonnosti ukázal i neuvěřitelnou trpělivost, s jakou to pořád zkoušel a domlouval taktiku se zbytkem našich soupeřů.

Bylo to nakonec možná těžší než někde v kopcích, tolik nástupů normálně nedám ani za měsíc. Ale taková nadílka zážitků: Ta atmosféra v oranžové grupě, kde všichni posledních 30 km makali za jediným cílem. Tvořit závod, jet o vítězství a podílet se na něm. Projíždět cílem na chvostu skupiny se zaťatou pěstí, jak někde na San Remu. Díky všem za společnost a za možnost užít si tenhle teátr dle světového scénáře v lokálních kulisách. A díky Karlovi, že zatím co my si užívali hromadné gumování držky, on si jí gumoval sám, aby to mělo ten holywoodskej happyend.