Trochu váhám, jestli si prásknout víkendový etapák, přece jenom vím, jak dokáže Posázaví bolet. Ale slibovaná účast Šlapek mě nakonec překlopila na stranu závodního víkendu. V sobotu je to stále rovina, tak jen roztočíme nohy na nedělní parádu.
Beru autem Kapra a na dálnici nás předjíždí nadržené duo Karl a Camrda, jen přemýšlíme, kam ti dva časovkáři se asi ženou? V Nepolisech je to už jasné, dnes tu máme 8 orange. A věříme si, že bychom měli dojet všichni v prvním balíku. A vítěz musí být také od nás!
Zdravíme se se známými tvářemi a kolem 40 účastníků se vydává vstříc rovinaté stovce. Já si osobně snažím ordinovat klid, žádné blbnutí, tu neděli si chce ještě užít. A tak si připadám jak v doprovodném voze, chvílemi se musí přišlápnout, ale jinak vlaji na konci očesané první grupy a pozoruji, to hemžení na špici. Hulis s Karlem, Camrdou a Lukem jsou aktivní, ale stále je to ještě daleko do cíle, jak vždycky říkal Líba, většina do 60 kilometru má mraky sil, ale pak se teprve rozhoduje. V jednom magnetu máme docela problém s Kaprem a Igorem, ale naštěstí se pak vepředu svěsilo, a jsme zase zpět. Kilometry se táhnou, většinou po rozbitých asfaltech, moc mi to nějak neubíhá. Ale po půlce se to začne měnit. A když Karlovi vyjde jeden z nástupů a naskočí díra, a do toho začne vehementně tahat za brzdu Camrda, začíná to mít pořádné grády.
To, co vždy napjatě sledujeme v televizi, tak teď mám jak na podnose přímo před sebou. Soupeři, kteří jsou tu většinou osamoceni bez týmu, se snaží nastupovat a sjíždět mizejícího Karla. A my jim to znepříjemňujeme. Ještě pošťuchuji Hulise, ať někde zkusí nastoupit a doskočit si Karla a pomoci mu do cíle. Hulis to i zkusí, ale nemá to úspěch. Blíží se cíl, soupeři už se pomalu smiřují, že zlato jim uteklo, tak ještě s Kaprem zkusíme propagační nástup, ale nemá to potřebnou razanci. Do spurtu se již nemotám, ale nakonec to parádně zvládl druhý Hulis.
Takže pódium zoranžovělo, na třetím místě to zaslouženě doplnil Čespa, který dnes osamoceně bojoval s přesilou. Jo mělo to týmové grády!