Dnes mohu poskytnout kompletní návod na to, co v maratonu nedělat. Ačkoliv už za sebou pár závodů mám, na tomto jsem se chovala jako úplný zelenáč. Přitom příprava byly perfektní. Už večer před závodem jsem si připravila všechny věci s sebou a nastudovala mapku trati i profil. Jirka mi dal do kupy kolo, jelikož jsem měla stále problémy s přehazovačkou - vzadu mi pořád řetěz přeskakoval po pastorkách, řazení bylo problematické. Jirka se někde dočetl, že u inverzních přehazovaček to může způsobit zanesený bovden, a tak všechny rozebral, vyčistil a promazal. Přehazovalo to nádherně, na závod jsem se moc těšila. Délka trati 55 km a převýšení 900 metrů vypadalo velmi dobře, já toho na biku zase tolik nenajedu a v těžších terénech už vůbec ne, všechny MTB maratony dojíždím v poslední třetině a ve stavu "rovnou na áro". Ale tohle se mi zdálo dobře zvládnutelné i pro mě. V přípravě věcí s sebou jsem udělala první chybu - po poslední zkušenosti z Úpice (MTB Jestřebí hory), kde byly na 58 km čtyři přebohatě zásobené občerstvovačky, jsem se usnesla, že žádné jídlo vézt nepotřebuji, a tak jsem si zabalila jen jeden gel. Ráno jsme vstali v sedm, nasnídali se a v půl desáté už byli v Cerekvi. Ve městě byly všude orientační tabulky, takže jsme bez problémů našli obrovskou louku, sloužící jako parkoviště. Prezentace byla do desíti, tak jsme hned naběhli do kulturního domu a vyzvedli si tašky s věcmi. Zvlášností byl čip, taková umělohmotná destička, která se připěvňovala na botu. S takovým jsem se ještě nesetkala. Jelikož mě asi Cykloserver přihlásil hodně dopředu, měla jsem číslo 5. Jirka dostal 606. V prostoru před kulturákem byla spousta stánků s cyklo vybavením i občerstvením a všude mraky lidí. Dohromady se na startu sešlo odhaduji možná 800 závodníků. Každopádně zázemí bylo promakané, všude spousta místa, stan se sprchami, pěkné toalety, vlídní organizátoři. Vypadalo to, že celá Cerekev závodem žije. Už od rána byl pěkný hic, sluníčko se do nás opíralo, co mu síly stačily. Start krátké tratě byl v jedenáct, tak jsme se honem převlékli a jeli se alespoň na chvíli rozjet. Před startem jsem udělala chybu číslo dvě - jedla jsem naposledy v sedm ráno, takže před startem v jedenáct už jsem cítila hlad, ale nějak jsem to nestíhala a vlastně jsem ani nic neměla, takže jsem vyrazila skoro na lačno. Ale pořád jsem měla skvělou náladu, těšila jsem se, jak si zazávodím, na startu se mi podařilo dostat se zhruba do poloviny pole, což byla celkem dobrá pozice. Po odstartování jsem na to hned šlápla a udělala jsem chybu číslo tři a to tu největší. Ignorovala jsem všechny poučky typu "nepřepálit začátek", ignorovala jsem tepák, který permanentně hlásil 180 a více a prostě jsem závodila. Jelo se mi skvěle, předjížděla jsem celé skupiny cyklistů, první balík jsem měla pořád na dohled. Ani mi nevadilo, že hned první kilometry byly do kopce, po asfaltu se mi jelo skvěle. Ani vjezd na louku mě nezpomalil, naopak jsem předjížděla další a další závodníky. Poté se vjelo do lesa, kde se cesta zúžila a objevily se první kaluže a bahno. Hodně lidí se to snažilo objíždět a cesta se špuntovala. Já to v závodním elánu brala skrz kaluže, pořád kupředu. Jízdu jsem si fakt užívala, říkala jsem si, že asi poprvé opravdu závodím a ne jen někde visím na chvostu. A chyba číslo čtyři, v závodním opojení jsem téměř vůbec nepila (nějak nebyl čas). Terén byl docela mírný, tedy hodně nahoru dolů, ale kopce jen malé a žádné těžké technické sjezdy. Jen to bahno nebylo moc příjemné, Racing Ralphy po nich zase klouzaly jak na ledu. Skvěle se mi jelo až do 15. kilometru. Na něm mi ale najednou prostě došlo. Výrazně jsem zpomalila, nějak těžce se mi točilo nohama. Nejdřív jsem myslela že mám na kole defekt, pak mi ale došlo, že to, co defektí, jsem já. A tím závodní fáze závodu skončila. Od té doby to byl pro mě mnohem známější způsob zdolávání maratonu - na dojetí. Modlila jsem se, abych už dojela k občerstvovačce a tam se najedla. Ale chyba lávky, občerstvovačka byla sice hodně brzy - už někdy před dvacátým kilometrem, ale jídlo tam nebylo žádné! A gel jsem si dát nechtěla, věděla jsem, že ho budu potřebovat na závěr. Ještě před občerstvovačkou jsem, asi jak jsem byla mimo, vyjela z jinak perfektně značené trati, jela jsem prostě rovně a přehlídla odbočku doprava. Bylo to na 18. km a strhla jsem s sebou ještě dva cyklisty. Pánové, omlouvám se! Naštěstí na nás nějací další jezdci začali pískat a volat a tak nás vrátili zpět. Chvíli poté se odnikud vynořila Katka (známější jako Kámen úrazu) a v klidu kolem mě profrčela. To už mi udělala po druhé (poprvé v Úpici). Ani trochu slitování nemá s mým nalomeným sebevědomím, to jsou dneska lidi, ach jo. O kilák později mě předjel i Jirka a no a pak už mě vlastně předjížděli všichni, zbytek závodu jsem se už jenom propadala. V takových chvílích vždycky propadám do stavu, že nadávám na to, kolik peněz jsem do cyklistiky narvala, když na to stejně nemám, proč se hlásím na blbý závody a trápím se tam, místo abych ležela na louce, vdechovala vůni mateřídoušky a poslouchala cvrčky. V těchto chvílích bych nejraději hodila kolo do příkopu a šla domů. No po závodě se tomu vždycky směju a příští týden už jedu na další. Asi jsem divná. No nic. Po tom patnáctém kilometru se trať hodně ztížila, asfaltu bylo minimum, pořád to byl les, místy dost rozbahněný, pod bahnem byly často také kameny, čistě kamenných úseků bylo také dost. Do toho začaly přibývat i kořeny a jízda byla hodně vytřásací, přibylo i kopců. A mě zase začala stávkovat přehazovačka. Já už vážně nevím, co by jí mohlo být, ale zase byl obrovský problém s přehazování, vzadu mi to střilelo jak na divokém západě. Naštěstí ale kašpar fungoval a tak jsem ho v kopcích hodně využívala, zařekla jsem se, že když už jedu jako trotl, tak alespoň neslezu s kola. Ty kopce nebyly nijak hrozné, vyjet šlo všechno. Od třicátého kilometru se stoupalo hodně, vložena byla i nějaká ta rovinka a sjezdík, zlatým hřebem však byl výjezd k televiznímu vysílači na Javořici. Těsně před ním mi došla voda, ale z mapky jsem věděla, že občertsvovačka je někde blízko, tak jsem byla v klidu. No, byla tedy dál, než jsem myslela, ale hlavně že tam byla. Ale asi už jsem přijela moc pozdě, nebo měli málo jídla, nevím, ale každopádně jsem měla hlad jako vlk a dostala jsem jen půlku banánu a čtvrtinku pomeranče. Moc mi to nepomohlo. Alespoň že mi dolili ionťák a také jsem byla pokropena hadicí. To bylo super, vedro bylo strašné a bralo poslední zbytky sil. Z mapky to vypadalo, že zbytek trati už by měl být poměrně jednoduchý, skoro pořád z kopce. Úplně pravda to nebyla, hned za občerstvovačkou na nás čekalo nepříjemné stoupání po louce. Ale pak už byly kopečky myslím jen tři a docela mírné, jinak to byla spíše rovina a ony očekávané sjezdy. Hodně pěkný byl sjezd zřejmě vymletým říčním korytem, už nevím na jakém kilometru, ale bylo nutné tam kličkovat mezi velkými kameny. To byl pro mě dost adrenalin. A přítomnost záchranky mě tam také trochu znervózňovala :-) Na posledních deset kilometrů jsem si dala gel, měla jsem takový hlad, že mi dokonce chutnal. A pak už to bylo dobré, rychlý sjezd po louce, pak nějaké zpevněné cesty a pár kilometrů před cílem krásný asfalt, dokonce jsem ještě pár lidí předjela. Jo a abych nezapoměla, také tam byl pěkný brod, s číhajícími fotografy. Nebyl široký, ale hluboký dost, voda byla tak pod kolena. Problém s projetím nebyl, jen to chtělo lehký převod a vysokou frekvenci šlapání. A bylo to docela osvěžující. Cílem jsem projela v čase 3:40, přičemž čas vítěze byl 2:02. Jirka tam byl o patnáct minut dřív. Pak jsme si dali pivo Ježek a výbornou žemlovku a po vyhlášení výsledků (v tandemu skoro jako vždy zvítězili Tom a Katka Drbohlavovi z SP kola) jeli domů. Celkové resumé tedy zní - závod to byl moc pěkný, krásná trať (i když ta v Úpici semi líbí ještě víc), perfektní zázemí pro závodníky, oragnizačně výborně zvládnuté, všude regulovčíci, dobré značení trati. Jen ty občerstvovačky by mohly být lepší. A skvělé bylo, že už večer byly na internetu výsledky! Údaje z Polara: délka 56,2 km, téměř 1000 m převýšení, průměrná TF 169, průměrná rychlost 15,4, průměrná kadence 80, průměrná teplota 28 stupňů. Informace o závodě, fotky: http://www.trivrchyvysociny.info/