Přes 3 vrchy Vysočiny aneb "lopatka" vrací úder! Když jsem poprvé slyšel o závodu "Přes 3 vrchy Vysočiny", myslel jsem si, že jde o silniční závod. Až Andrea pár dní před závodem mne vyvedla z omylu, jde o bajkový závod. Vzhledem k mé ještě nedoléčené zlomené lopatce jsem zapochyboval o moji účasti. Úpici jsem jel na 2x a pohodově. Nyní o 14dní od poslední RTG kontroly, která ukázala, že v lopatce je pořád ještě patrná trhlinka jsem váhal, zda to "risknout". Dokonce jsem zvažoval, že bych jel raději silniční závod "Za pěnivou důvou" (73km) a to zejména z důvodu, že jízda na silničce nezatěžuje tolik rameno a lopatku (otřesy). Nakonec jsem usoudil, že to "risknu" a pojedu "Přes 3 vrchy Vysočiny", vždyť je to jen 55km a počasí má být pro mne ideální (28stupňů). Ráno vyrážíme autem směr Horní Cerekev, kde jsme za cca 1,5h. Parkujeme na louce, která se stala velkým parkovištěm. Jdeme se zaregistrovat, všechno jde jako na drátkách, organizace všeho je na vysoké úrovni. Je vidět, že Horní Cerekev závodem žije. Převlékáme se a připravujeme na závod. Já již tradičně do Camelbaku rvu všechno možné (pumpičku, montpáku, Enervití tabletky, tyčinky, mobil, doklady a Šlehu). Konkrétně Šleha bude mít u mne premiéru. Osobně nejsem zrovna příznivcem těchto "životabudičů", ale Andrejce už prý párkrát pomohla z krize na konci závodu, tak uvidíme jak rychle poletím třeba na záchod ;-) Udělal jsem jednu klasickou závodnickou chybu, že před závodem se nemá nic měnit a s ničím spekulovat. Jenže už dlouho bojuji s brýlemi proti slunci na závody. Ty, co jsem vyhrál na Turbošnekovi jsou hodně malé a výhled mám jak z ponorky. Rozhodl jsem se tedy otestovat brýle zn. R2, co má Andy. Moc jsem se na ně těšil, protože skvěle kryjí oči. Jenže už při nandávání jsem narazil na problém, že mi "ramínka" nedosáhly "za uši", zároveň nejsou ramínka opatřena gumou, takže mi brýle pořád sklouzávaly. Při jízdě mi přední hrana helmy narážela do brýlí :-( To bylo první varování, ale já varování nedbal... Máme ještě chvilku času a tak se jedeme trochu projet a pak už na start. U startu ještě udělat pár fotek a šupky-dupky do fronty na start. Andrea se mi ale ztrácí v davu. Já se řadím poslušně na konec "pelotonu". Což je proti TransBrdům změna v taktice. TransBrdy jsem startoval z "předních pozic" a v prvním kopci byla dost nechutná strkanice. To jsem si chtěl ušetřit, protože jsem se bál pádu a případného obnovení zranění lopatky. A další taktika ? Především je to prověrka zraněné lopatky a aktuální kondice, takže pojedu trochu s rezervou. Hlavně ze začátku chci jet opatrněji a pokud se ukáže, že to ruka zvládá, postupně budu víc tlačit na pilu. Co se týče TF, tak se plánuji pohybovat kolem AnP s okamžikovými výpady k maximu. Co se týče pití, tak pít co nejvíc. Na občerstvovačkách se chci ochladit vodou (kelímek s vodou si prostě chrstnu rovnou na hlavu). Jíst plánuji kousek za první občerstvovačkou (cca 20km), resp. vždy na půl cesty mezi občestvovačkami. Na posledních pár kilometrů plánuji využít doping-free :-) booster alias Šleha. Tak uvidíme, jak se mi to podaří splnit... START !!! Masa závodníků se dává do pohybu, nikam se netlačím a dávám pozor na "střelce" , tj. na bezohledné závodníky s maximálním sebevědomím a téměř nulovou kondicí. Zpočátku trasa stoupá po asfaltové silnici. Tempo dost rychlé, ale nenechávám se strhnout a nejdu přes AnP. Silnice stoupá a čím déle stoupání trvá, tím víc předjíždím závodníků. Na některých je vidět, že to "napálili", v kopci mají dost a musí zpomalit. Vjíždíme do terénu, šířka cesty je max. na dva závodníky. Z prudkého slunce vjíždíme do lesa. Než se stihnou moje oči zadaptovat, dostávám velkou ránu větví do obličeje. Chvíli mám temno před očima a trvá mi než pochopím, co se stalo. Závodník jedoucí těsně přede mnou "napnul" smrkovou větev a ta se mi vymrštila přímo do ksichtu. Předjíždím další závodníky a přijíždíme do úseku, kde je pár bahenních "atrakcí". Trať "špuntují" srabíci, kteří se nechtěli namočit :-) Vidím hodně jezdců na "slickách", na trekingových kolech, ale i oceláčích s pevnou vidlí. Jeden takový "šílenec" na jasně zeleném oceláči se mne pořád snažil předjíždět v šotolinových a asfaltových pasážích a já ho zase předjížděl v technických :-) Největší komedie se přede mnou odehrávaly do 15km. Slickařům se to na vlhkých kořenech, kamenech a bahýnku smýkalo jedna báseň. To moje Nobby Nicy si v bahýnku stejně jako v Úpici pochrochtávaly a neomylně mne vedly vpřed ;-) Přichází šestnáctý kilometr a 1. občerstvovačka. Za jízdy si beru kelímek s vodou a leju si ho na hlavu. Jenže nějak se mi to nepodařilo a polil jsem si skoro všechno, kromě hlavy. Od dalšího "pomocníka" si beru ionťák. Přichází opět terén a další "špuntovači". Teď už si servítky neberu a nabádám méně odvážné závodníky, aby alespoň stáli stranou, když nehodlají jet. Jsem svědkem i jedné vcelku komické situace, kdy jezdec (semi-slickař) přede mnou v technickém výjezdu hecuje své kolegy, ať se neflákají a jedou. Ale co čert nechtěl, o sekundu později se mu na kluzkém kořeni smeká zadní kolo a skládá se mi rovnou pod nohy. Zázračně se mu vyhýbám... :-).Obecně v technických výjezdech měla řada závodníků velké problémy. Většinou zapomněli pod stoupáním přehodit na lehčí převod, rvali to silou a když už to nešlo, tak se složili rovnou vprostřed cesty. Když už mám na 20km skoro všechny slickaře, cykloturisty a hazardéry předjeté, hodně se mi ulevuje. Na jedné šotolinové cestě Andy a snažím se ji povzbudit. To, že ji předjíždím mi připadá trochu divné, protože pokud já předjíždím Andreu, znamená to jediné, že jsem přepálil začátek ;-). Ale veškeré ukazatele "mého motoru" jsou v intencích taktického plánu, takže jedu dál a pouštím chmurné myšlenky z hlavy. V pravidelných intervalech se střídají pasáže vyloženě technické s pasážemi oddychovými. Kupodivu, ač jsou některé sjezdy hodně záludné, moje ruka/rameno/lopatka je zcela OK. Rozhoduji se tedy jezdit všechno "naplno", ale ohleduplně k ostatním. Přes bahenní louže to valím až mi stříká bláto na brýle. Doma jsem si totiž říkal, že když je takové horko, žádné bahno nebude. Jenže před pár dny pršelo a v lesích to ještě nestihlo vyschnout. Ale říkám si, tohle jsou závody a ne nějaká vyhlídková jízda pro staré báby a šup rovnou do další bahenní louže :-). Z čeho se mi však pění krev v žilách, jsou sluneční brýle. Nejenže nedrží "za ušima", ale neustále mi sjíždí z nosu, protože mi do nich "klepe" helma. Takže každou technickou pasáž jedu s brýlemi "napůl žerdi". Fakt mazec ! Radši bych měl ty svoje "ponorky" :-) Ale co jsem si vybral, to mám ! Blížíme se na 40km a pokud si dobře pamatuji, tak podle profilu by měla přijít nechutná stojka. Proto trochu zpomaluji a šetřím síly. Potkávám jakousi závodnici, ze které se nakonec vyklube Mirinda z Vinohradských Šlapek ;-). Přichází stoupání na Javořici. Je to na přímém slunci, ale stoupání není vražedné. Nasazuji tedy osvědčenou stoupací taktiku: vpředu kašpar, vzadu druhé nejlehčí, kadence 85-90 a TF 170tepů. Občas jdu ze sedla, abych protáhnul nohy. Do kopce mi to jede jako nikdy ! Asi mám formu, nebo co :-))))) Teplota vzduchu je 28stupňů, což některé soupeře doslova kosí. Já, teplomilný tvor :-), jsem v sedmém nebi ! Na vrcholu Javořice marně hledám tu proklamovanou stojku, nikde nic. Profil pěkně kecal, ta stojka bylo to stoupání na Javořici. Pche! Dle tachometru se blížím k druhé občerstvovačce. Strategicky dopíjím zbytky ionťáku v kejmlu. Na občerstvovačce zastavuji, beru si vodu, kterou si leju tentokrát opravdu na hlavu. Nechávám si naplnit kejml. Mezitím si beru dvě půlky banánu a natlačuji je do sebe. Jeden banán si dávám do dresu a zároveň hoduji na rozinkách a dalším sušeném ovoci. Chvíli po mě dojíždí na občerstvovačku i Mirinda a jede téměř hned dál. Odjíždím a na rozloučenou jsem ještě pokropen vodou z hadice, úplnej balzám ! Za občerstvovačkou bylo moooooc pěkné stoupáníčko, které opět zdolávám bez problémů. Odměnou mi je opětovné předjetí Mirindy (že by Ježek na Mirindě ?) :-)) Teď už vím, že do cíle je jen kousek a víceméně z kopce. Sil mám pořád dost, ale trochu mne začínají bolet záda. Soupeřka přede mnou na protažení zad provádí velmi zajímavý cvik. Zkouším ho také a kupodivu to funguje :-) Mám pocit, jakoby se do mých lýtek dávaly křeče, tak mírně zvolňuji a při každé příležitosti poctivě svaly protahuji. Na 47km se rozhoduji vyzkoušet Šlehu. Krizi sice nemám, ale chci to prostě vyzkoušet. S otevřením lahvičky se trochu peru, ale nakonec vítězím a leju to do sebe. První pocit je strašný. Je to hořké, kyselé, jenom ne dobré. V první chvíli si myslím, že to musí být zkažené. No, humáč první kategorie ! Musím to okamžitě zapít spoustou ionťáku, abych zahnal tu pachuť.... Zbytek trati byla brnkačka. Třešničkou na dortu byl dojezd do Cerekve. Taková silničářská mňamka ! S jedním závodníkem jsme utvořili poctivě střídající dvojici, která letěla 45km/h vstříc cíli. Pár desítek metrů před cílem jsem ještě krátce zasprintoval :-) Celkové dojmy: Jednoznačně pozitivní ! Trať závodu moc pěkná, žádné záludnosti, Policie ČR nebo regulovčíci na každé křižovatce. Občerstvovačky dobře zásobené a na nich milí lidé. Jednu výtku bych přece jen měl, a to k profilu trati. Ten co byl na propozicích snad musel být z jiného závodu, protože profil podle GPS, tak podle Polaru byl dost jiný. Ale jinak šlo všechno jako na drátkách. Kolo nezlobilo, lopatka/rameno vydrželo, jídelní, pitný a taktický plán dodržen, krizové chvíle žádné. Asi největší radost jsem měl z toho, že jsem již po úraze lopatky 100%-tně fit a tělo snese i maximální možné zatížení. Za 14dní mám poslední kontrolu léčby lopatky, tak doufám, že se moje pocity potvrdí a budu se moct do toho zase pořádně opřít. Vrchol sezóny (září) se neúprosně blíží... Přes 3 vrchy Vysočiny řečí čísel (zdroj: GPS a Polar) Délka: 55.9 km Převýšení: 890 m Čas: 3:26:18.09 h Rychlost: 16.5 / 45.5 km/h TF: 162 / 187 tepů/min. Kadence: 79 / 124 ot./min. Kalorie: 14290 kJ