Touha zažít tu opojnou atmosféru oranžové večerní bitvy keckách přebíjí zdravý rozum, který říká, neriskuj, máš letos 5 kilometrů naběháno, bude to poprava těla i duše. V týmovém autě atmosféra jak před zavíračkou v restauraci, plánují se velkolepé časy a nahlíží se do historie, kdo kdy to za kolik dal. Já teprve tam zjišťuji, že nepoběžím s Lukem, jelikož on věkově dává hlavní závod, a já jsem tak odsouzen hákovat rozlítaného Kapra, který závodí v keckách každý víkend. Legenda Pavel Prchal se již na nás směje v šatnách místní školy, jó bude to velký! Cvičně oběhnout jeden okruh a vyladit se do závodního úboru, bude to na krátký – krátký. Předstartovní foto a prásk! Letíme na náměstí, běží se mi tak lehce, čumět na záda Kapra, kousek před námi Pavel, Kocour, Bobek a Camrda. Až mám chuť si nastoupit a potáhnout Camrdovi špici, aby mu čelo neodběhlo. Ale on ví, co dělá, na rozdíl ode mě. Kapr trochu ztrácí ve výběhu k vlnitému plechu, tak si vlézt před něj a chránit ho před větrem. To jsou stavy, jsem prostě talent, netřeba mně trénovat, prostě to tam zůstalo z minulých let :-) Jeden okruh za námi, Kapr mě střídá, krásně točíme jak na kole, Luke s Kuřetem a Luckou fandí jako o život a moc si to užívám. Pavel stále na očích, věřím, že ho v závěru musíme spolknout. Další okruh za námi a mně naskakuje malá dírka, no což, to přeci umím si to doskočit. Ale najednou v pravém stehně se něco děje, sval mi někdo vyměnil za dřevěnou třísku, která mě začíná solidně bodat. Uááá to je bolest! Tak to asi nebudu talent, jak jsem si před chvíli myslel, ty wado já snad musím zastavit! Belhám se jak postřelený kůň, chytám se lešení a protahuji levou nohu. Je konec! Sundám číslo a jdu ho s ostudou vrátit? Anebo to zkusit volně znovu rozběhnout? Pere se to ve mně, přes jdou další a další borci a mně je to úplně putna. Svět se cvrknul na tu nekonečnou dálku pod cílovou bránu. Bolest trochu ustoupila z levé nohy a přesunula se do pravé. Tohle už nelze nazvat během, klopýtám a sykám při každém kroku. Lucka kouká jako z jara, co se stalo, ale stále fandí a fandí. To na mě budou čekat, jestli ještě dám ten poslední okruh, letí mi hlavou, za mnou přeci již nemůže nikdo být. Ale co, jdu si vypít kalich hořkosti až do dna, ztrestat se za to nic nedělání a užívání si palmiček, bílého písku a all inclusive. Luke s Kuřetem se řežou smíchy, když okolo nich projdu s číslem na hrudi, ale já to musím dát, nesmím si zvykat závody jen tak vzdávat. To by člověk neřekl, jak může být 1 km dlouhý, ale nakonec tu bránu vidím a padám do rozjařeného šlapkovského klubka. Bejci závidím vám, jak lítáte a gratuluji k parádním výkonům. Snad se dám trochu dohromady na mistrák do Brodu :-)