Ještěd. V říjnu. Chci ho z Jižňáku. Zahnat aspoň na chvíli ten životní marast okolo mě. Ucítit bolest celého těla a hnát se za pocitem, který snad zase přijde v ikonické vaně. Počasí se předpovídá nic moc, ale v hlavě to s Kaprem máme, a pojedeme i na zimáku. V pátek se to však vylepšuje, jak počasí, tak i účast. Na oranžovém prášku v mém okolí jede více lidí. Kapr velí bez blatníků. S Lukem a Turistou z Jíža to je jak švihnutím proutkem a jsme v Sojo. Čespa v BMC ohozu, jen nohy má furt ve Šlapkách. Ještě avizovaný Ryba by se nám hodil na špice. Ale sraz nestihl, ani telefon nebere. Zkusíme místo jarního srazu – Podbrahy, ale stále nejede. Startujeme s 20-minutovou sekerou, znovu Sojovice a směr Lysá. V tu chvíli si nás Ryba docvakává. Ten Trenér Staříků to znovu skvěle zařídil.
Šněrujeme to proti větru na sever. Jo severní vítr je krutý. Pár mých špic a raději šetřit v závětří. Ryba, Turista a Čespa jsou k neutahání. A mě to tedy vůbec nechutná. Loučeň, Jabkenice, vůbec to neutíká, hrozím se té cesty k vysílači. Stehna ještě cítím ze středečního běhu, bolí mě za krkem a kolem ramen. Před Mnichovým Hradištěm se zvedám ze sedla na protažení a úplně plavu ve vzduchu, jak hadrový panáček. To jsou stavy, ani ruce mě snad neudrží. Stav se zhoršuje, zkouším zadní kolo, je v pořádku, ale předek jde k zemi. Defekt. Nadávám, tohle nemám rád, zdržovat skupinu. Ale je tu Čespa a Turista, kteří přidají svoje šikovné ruce k dílu a můžeme po chvíli pokračovat. Děkuji kamarádi!
Vjeli jsme do údolí před Českým Dubem a únava kulminuje. A teď nás čeká možná 20 kilometrů furt do kopce. Kapr hlásí, že si vzal dozadu 25 zubů, ať na něj nečekáme. Ryba odplouvá k vrcholu, ostatní drží basu s Kaprem a jedeme konstantní tempo. Tady ty serpentiny přes Světlou pod Ještědem to je krása, jak někde v Alpách. Silnice pokropená, tak akorát na hranici, aby nenahazovala. Vrchol Ještědu schovaný v mracích, jo dneska to zase bude nezapomenutelné. Jsme u parkoviště, Čespa mizí za Rybou. Turista s Lukem kousek přede mnou, chci to s nimi vyjet v družné zábavě. Míra je až překvapen, co je okolo silnice za skalní útvary, hold takhle pomalu tady nikdy nejel :-) A u mě se to nějak překvapivě překlopuje do pozitivního stavu. Je tu tunýlek pod vrcholem, Ryba to dokumentuje, Kapr je tu za chvilku. Společné vrcholové foto nesmí chybět a teď se jen schoulit a rychle do Osečné na kafe. Je to balada, z těch 2 stupňů od vysílače se prohánět dole v 8 stupních. Ale ouha potraviny v Osečné zklamaly, jsou zavřené. Vojenským prostorem to tedy mydlíme k nejbližší pumpě. Silnice se změnila v tankodrom, Turista s Rybou si to užívají, na rozdíl od zbytku skupiny. Vítr do zad, pocit, že Ještěd jsme zdolali, to vše ale po chvíli navozuje parádní stav. Jen Luke brblá, že netušil, že po týdnu rekreace se mu pojede takhle blbě. Pumpa nikde, Kapr hlásí, že už je to jen 50 km do Sojo a že tam nás čeká vývar. Tak vysát poslední zbytky z bidonů a termosek a postřídat se na špici, kde povětšinou vládne kralevic Mirek. Potkat vítěze UAC Míru Horvátha, který se s námi taky chvíli sveze. Odpočítávám poslední kilometry do zahradní slavnosti, ještě že tu udělali všude ten parádní asfalt, nějak to po něm lépe jede. Kapr přiznává hlaďák, myslím, že většina byla tak akorát na hraně a ten vývar chutnal jako nikdy! A nejenom vývar, je tu i chmelový mok, kafe a zákusek! Sedělo by se, sedělo, ale tma nepočká. Loučíme se a děkujeme moc sojovické osvěžovně a vydáváme se přes lávku do Mstětic a 1000x obehranou cestou do vany. A tam? Vždyť to znáte, pára stoupá k bodovkám ... jóo zase to nemělo chybu, i po těch letech má Ještěd stále ten správný náboj!