Leden. Konečně. Objížděcí sezóna začíná, využít síly balíku a nechat se odtáhnout daleko od domova. Zažít to mrazení, že to nazpět nemůžu dát, i když vzpomínky potvrzují, že to vždy nějak úspěšně dopadne a horká vana bude cílem výletu. Ve čtvrtek si zarajtovat s Lukem ve sněhu na krosce, pěkně stáhnout strachy zadek a držet sedlo, abych nešel k zemi. Pak na hladkém asfaltu zjistit, co to je za komfort jízdy. Večer promočit kecky s vykutálenou partičkou Běhen. V pátek stehna v jednom ohni a těšit se zase na milované kolo.
Sobotní ráno na Jižňáku, vykouknout z okna na tu bílou krásu, která poletuje vzduchem. Hmm, tak to bude zajímavé. Oťas píše, že se nehodlá někde vysekat. Najíždím na vymrzlou cyklostezku, sníh křupe pod GP4000. Snad dnes podrží. Hlavní již vysolená, chvilku marně počkat na kruháku, co kdyby někdo. Na T je to již veselejší, Luke a Camrda si dnešní taškařici nenechali ujít. Na Čerňák v černých srajdách pěkně po hlavních. Ale stoupání do Satalic se změnilo v alpský vysokohorský přejezd. Ujetý sníh a zmrazky. Stáhnout půlky a pevně sevřít řídítka, jak se teď hodí čtvrteční trénink. Tak tohle nechceš, takhle do Štětí určitě nejedu. Těším se na hlavní do Kbel, ale ta vypadá stejně. Tři magoři na kolech, okolo auta málem nasazují řetězy. Nálada na bodu mrazu, přemýšlím, kde je nejbližší metro. Camrda hlásí ještě 20 km a bude to dobrý. Z Kbel mírné klesání do Miškovic. Jak mávnutím kouzelné hůlky se situace na silnici i v mé hlavě otáčí. To snad není možný, silnice mokrá, černá, na polích jen mírný poprašek. Mírovická náves se třese pod hurónským setkáním Polabské a Jižanské větve. Vidět ty opelichané tváře, které se díky tomuto sportu vracejí o 20 a více let dozadu. Tohle je omlazovací kůra, kterou neumí žádný plastický chirurg.
Najednou jsme výškově o 100 metrů níže na sjízdných silničkách a wobjížděcí show může začít. Ryba to některým zpestří svojí rychlostí v nástavcích, abychom pak nabrali Ivču, Martina a Pantátu. Jak povznášející hrábnout na špici, aby se ostatní svezli háku. Ivča upozornila na novou lávku v Lužci nad Vltavou, Kapr naklikal novou trasu a mohli jsme si tak vychutnávat krajinky bez provozu. Majestátný Říp na obzoru, pěkně pocukrovaný a do toho Lukův problém se zadním kolem. Prasknul drát a kolo neprojde rámem. Luke se již vidí v autě, ve kterém přijede zachraňující manželka. Ale já si vzpomenu, že vozím centrklíč, který se v rukách Bobka změní v kouzelnický nástroj. Po chvíli můžeme vyrazit, jen kdyby Bobek neměl svoje zadní kolo na ráfku. Tady na sluníčku, v pozadí s horou praotce Čecha a v téhle partičce to ale nebude žádná komplikace. Přejíždíme nový most ve Štětí, Bobek chce pumpu tady, ještě přece jenom potřebuje vyladit zadní kolo na let nazpět.
Pumpa, která toho taky již hodně zažila a dnes znovu zažívá. Jsme v cajku a valíme do Mělníka. Párek se vynechává s popěvkem od Kaťáků: „Někdy příííště!“. S Lukem na špici to baví do té chvíle, kdy mě nechce pustit před sebe na vystřídání, při mém zrychlení, též zrychluje. Za námi švitořící dvojičky a já vím, že ten transport do Prahy, ještě bude bolet. Konečně se uvolil a vzadu je hned příjemněji. Kapr, Bobek, Barbánek, Alf se loučí, my na Kostelec kolem rozpadlého plicního sanatoria. V Mratíně se odpojuje Ivča a Pantáta a ve Veleni Martin. Veselá trojka z rána zbyla, před Vinoří si vydupávám zastávku na tyčku a termosku. Teď by to již mělo klapnout, silnice jsou černé a mokré a blatníky plní svoji funkci…
Děkuji, že to stále držíme, že ta plavba má stále takové grády! Moc jsem si to užil, takovou estrádu neumí žádná komerční ani veřejnoprávní televize!