O párku v Mělníku, teda v rohlíku, melu minimálně od října. O Štětí jakbysmet. Chudák Kolíkáč si toho musel tolik vyslechnout. Jak přežít zimu, připravit se a pak to tam poslat. Kam? No přece na ten párek. A ten je nejlepší na stém km v Mělníce. Všechno vyšlo, leden začal, výlety se prodlužují. Do Štětí se těším moc. Týden začal, pátek je tu a já bych nejradši nejel. Sakra proč? Teplota i odhodlání klesá až kamsi pod nulu. V hlavě probíhá tvrdé vyjednávání o tom, jak moc asi zmrznu, jestli sebou někde fláknu a jestli to opravdu je lepší než se trápit doma na trenažéru. Zásadní zlom přichází až po otázce, co chceš dělat v sobotu odpoledne. Sedět s hlavou v dlaních nad neutichajícím přívalem fotek, aktivit na stravě a hlášek, který asi jsou vtipný, ale ty je nikdy nepochopíš? Nebo ležet ve vaně s pocitem absolutní blaženosti, hlavou v oblacích a další popsanou stránkou oranžového deníku?
V sobotu ráno pak totální automatika. Teda než zavřu dveře od domu... Sněží. Ty jo, tak to nebylo v plánu. A u nás ještě nebyl sypač. Normálně bych to vyfotil, ale nechci ztrácet čas, protože na sraz asi naberu pěknou sekeru. Tak sypač nebyl ještě vůbec nikde v Průhonicích. Snažím se aspoň nějak jet a držet se ve stopě, kterou projel asi autobus. Důvěru ale v silniční pláště moc nemám. Při výjezdu z Průhonic v esíčku před dálnicí dojíždím autobus. Tak zas tak pomalej asi nejsem. Do Újezda mi aspoň dělá stopu, pak už musím čistě po sněhu. Až hlavní Novopetrovická je posolená a bez sněhu. Myslím si cosi o zpovykaných Pražácích a upaluju na téčko, kde už čeká Camrda. Za chvíli je tu i Kolíkáč a ve třech vyrážíme.
Průjezd prosolenou Prahou je v pohodě, až za Černým Mostem došla sůl a na silnici leží břečka, takže všichni raději opatrně, ale cítím, že jsem asi nejvíc v pohodě. No taky už jsem jel dnes po horším... Při výjezdu z Prahy najednou místo chybějící údržby spíš chybí sníh. V Mirovicích pak Polabská větev hlásí, že u nich žádný sníh není. A nejen na silnicích, ale za chvíli i pole jsou nezvykle holá. To už se ale kupé pěkně plní. V Mirovicích plus Alf, Barbánek, Bobek a Kapr. V Mratíně nás zdraví Ryba, ale jen sebou mrskne nad hladinou a hned by nám chtěl ujet. S nástavcema a bez blatníků, chápu, že to dnes nepojme společensky. Ale někdo si přece jen přeje družbu, tak přichází na špic povel ho sjet. No nenecháme se dlouho přemlouvat a za chvíli už se vezem. No, dlouhodobě by to asi moc komfortní nebylo, ale sranda byla. V protisměru vidím Ivču a z jejího výrazu čtu, že čekala spíš Posázavský pacifik, než Pendolino. Nedá se nic dělat, Rybu pozdravit a vystupovat. Formujeme už teda předpisový Polabský pacifik express a pokračujeme dál. Má to výhodu v tom, že poslední cestující, Pantáta, nemá sebemenší problém naskočit.
Silničky bez aut, stejně jako naše skupina, vyzařují klid a pohodu. I to slunce se k nám nakonec přidává a ohřívá naše omrzlá těla. Líp už být snad nemůže. V Lužci nový most, jen pro cyklisty a v případě nouze sanitku. Vypadá trochu jak zmenšenina mostu do nové sezóny z Ústí. To jsou věci... Pak kolem zámku Horní Beřkovice, kde se silnice na Polabí až podezřele zvedá. Barbánek na špici nezpomaluje a tak se snažím držet krok. Camrda by si chtěl hrát, ale je leden. Tahle velehora nakonec měla 3 kilometry a 3 procenta :-))) . Pak sjezd, kolem silnice je zase sníh. A další brdek. Libkovice pod Řípem. Nejdřív cink a pak mě někdo začne žrát watty a divně kopat do zadního kola. Zastavuji, ale na první pohled příčinu nevidím, až když kolem protočím, cinknutí se občas zopakuje. Jeden drát se odporoučel a kolo neprojde rámem. Konec.
Přemýšlím, kde jsem, kdo pro mě přijede a co budu dělat do té doby abych neumrzl. Kolíkáč nabízí nářadí, jehož název mi nic neříká a už sem ho zase zapomněl. Díky, ale nemám tušení, jak vyrobit kolo, natož z něčeho, co kolo bylo, ale teď je to šiška. O tom, že se to dá zaonačit, aby se z šišky zase stalo kolo, jsem slyšel jen legendy a nevěnoval jim víc pozornosti. Prý Bobek o tom něco víc. Ptám se ho, tedy, zdali mám nějakou šanci na Štětí, ale jako pravý šaman mlčí, vezme nástroj do ruky a začne s ním podivně kroužit. U toho něco občas zamumlá. Vůbec nevím co se děje, jen smutně koukám na Garmina a utěšuju se, že těch 67 km bylo taky fajn.
Kolo je opět kolo, tak přeci jen mám Ště(s)tí! Neuvěřitelné. S nedůvěrou nasedám a ono to jede. Velký dík, ještě jednou! Ale nepokračujeme. Bobek totiž při tom rituálu vypustil duši. Nebo mu jí někdo nevypustil. No radši si jí prostě vymění. Já aspoň můžu pomoct, protože duším rozumím, teda hlavně do mojí obdivované brašny se vejde dost bombiček, tak s nimi nemusím šetřit.
Konečně pokračujeme. Každý další kilometr si užívám o to víc, protože je prostě nějak navíc. Do Štětí to uteče rychle. Tam ještě plánovaná, zrušená a zase naplánovaná zastávka na pumpě. Finální dořešení Bobkova defektu a občerstvení. Kolíkáč si konečně užil, že se mohl předvést se svojí redukcí. Tohle bylo prostě fantastický číslo! Do Mělníka to uteče rychle, na pumpu nikdo nechce, tak jen zamávat, ať nám jich dají na příště dost ohřát. S Kolíkáčem si lebedíme na špici, až se mi ani nechce střídat >:-) . Prostě idylka.
Začíná loučení, až zbyde zas jen trojka z jihu. Zjišťuji, že zbylo docela dost sil, a tak se snažím držet tempo. Camrda to má podobně, takže si docela svištíme. Ve Veleni si chce zase Camrda hrát, ale pořád je leden. Sice jsem si říkal, že bych využil odlehčeného zadního kola, ale pak jsem si to radši rozmyslel. Ještě rychlá pauza, aspoň se v klidu člověk napije a pak už to jen dotáhnout přes Prahu, teď už vzorně uklizenou. Co dodat? Prostě paráda a nekonečné Ště(s)tí! Díky!