Pořád přemýšlím o osudech kdysi slavné skupiny A. Halo, halo, kde jste všechny? Honza, Kolbaba, HonzaA, Laco, zvaný Kocot, Fousáč, Ivča, Míša, Lenka, Hraboš, RiC, Yetti… Na koho jsem ještě zapomněl? Letos jsem zůstal definitivně sám. Že by to byl náznak z osudu, že taky to mám zabalit? Je fakt, že občas cítím, že začínám byt organizátorům na obtíž. Tak činím zásadní rozhodnutí: když na třech po sobě jdoucích závodech skončím úplně poslední – ukončím karieru. A s touto myšlenkou jdu na start Mamuta. Tady se dozvídám, že na dlouhou přihlášeno jen 50 lidi. Tak hele, konečně mám šanci na první stovku! Lepší skupina Šlapek se těsní u startovní čáry, já se nikam neženu.
Pro jistotu mam na rámu nalepenou tabulku stoupaní, ale dnes kromě délky a procenta mám tam taky svůj loňský čas na každém vrcholku.
Odstartovano, pořád hledám, za koho by tu šlo chytit, a skutečně nakonec prvních 10 kiláčku se vezu v háku, ale na prvním kopci už jedu své. Nicméně nahoře jsem o dvě minuty rychlejší, než loni. Divné, co? Kde jsem to loni flákal? Pod Tesák ještě párkrát se někoho chytnu, ale jen na chvíli, pak už zůstávám na dlouhou dobu sám. Na Tesáku mne zpravidla začíná byt jasno, jaký ono to dneska bude. Ten začátek je hektický, a nikdy nevím, na kterou stranu ono se to přikloní, bude to půjde čím dál hůř, nebo začnu se toho užívat. A letos to vypadá na tu druhou variantu. Jede se mi až podezřele dobře, na vrcholu oproti loňsku mám náskok 5 minut. Kruci, proč nikde nikdo? Loni jsem pořád nějaké další závodníky viděl… Asi fakt přijelo málo lidi.
Hadovna celkem v klidu, náskok 6 minut.
Grapy skoro bez potíží, mam k dobru 10 minut.
Tesák podruhé, ujde to, 13 minut vyhrávám.
Na bufetu dvojice, ale až mne vidí, okamžitě ujíždí. Nevadí, ve sjezdu je mám, a do Kateřinic jedeme spolu.
Lazy už docela bolí, ale zisk pořad narůstá, 15 minut, to už je něco. Přemýšlím, zda mám dojet s tou dvojicí, nebo se rvát o co nejlepší čas. A ješitnost tentokrát vítězí, ujíždím.
Akorát ten terén se mi zda byt odlišný od loňského, ale Kolikač psal, že tam malá změna. Vystřízlivím, až dojedu do Bystřice pod Hostínem. Zřejmě jsem přeskočil na jiné šípky. Tak je to asi správné, ješitnost musí byt potrestána. Otáčím to zpátky. V tu chvíli už se mi nechce bojovat, a okamžitě cítím, že sily došly. V cíli mám o 6 kilometru víc, a čas nakonec horší, než loni.
Ale Kolikač, Kapr a Luke mne vítají, skoro jako vítěze etapy na TdF. Díky, hoši, jste prostě úžasná parta! Nu a jako bonus týmové vítězství. Asi u toho ještě chvíli vydržím.