Jako loni... S Kaprem a s Kolíkáčem na start, probrat trochu toho starťáku a modlit se, aby počasí nebylo "tak hrozný". Ale tady podobnosti končí. Sice netrefíme odbočku na Trutnov a máme trochu zpoždění, ale jsem v pohodě. Strejda nám drží luxusní místo a všechno jde tak snadno. Teda krom fronty na WC, ale zase člověk má pocit, že ta rouška je k něčemu dobrá. Připravit kolo, sebe, objet náměstí a postavit se do koridoru. Vepředu teda nejsme, ale co, silnice po startu bude dost široká a lidí, kteří budou chtít vpřed a pomůžou, bude taky dost. Až překvapivě věřím, že dnes mě vedro nezabije. Bylo přece celou dobu docela v pohodě.
15 minut do startu. Za chvíli už je vedro, Garmin ukazuje 42 jak na něj praží slunce. Já jsem na tom podobně. Kolíkáč tisíckrát prohodí, že jsme hrozně vzadu, já mu tisíckrát řeknu, že to nevadí, že za městem už budeme u Kapra a Dreamera. Čas neutíká. Stíháme toho dost probrat, tisíckrát si říct, že se nečeká, ale ani jeden z nás to sám jet nechce. Je deset, moderátor to odstartoval a já to komentuji jako že "půl minutka do startu". Docela jsem se trefil. Borci vyráží vlažně, takže není problém se zvolna sunout vpřed. První brdek před hlavní je ideální na zahřátí, místa je dost, tak to nešetřím a okukuji, kdo to má stejně a pojede dopředu. Takových je samozřejmě dost. Kruháč ve stylu Tour de France taky pomůže a rázem můžu pozdravit Dreamera. Možná ještě dřív, než jsem čekal. Kolíkáč je tu taky, takže první úkol odškrtnut. Odbočka z hlavní a přejezd, jsem možná mezi 20. a 30. místem, odškrtnuto. Místo mé oblíbené levé strany jsem se zabudoval vpravo, ale nějak extra to nevadí, nakonec je tu možná větší klid jak vlevo. Za chvíli mě zdraví kolodějský guru Štája, což potěší, stejně jako Dreamer na mojí úrovni jen u levé škarpy. Tohle se prostě povedlo.
Začíná se to zvedat a trochu cukat tempo, ale mě se daří to docela vyrovnávat a šetřit drahocennou energii. Tepy vyletěly nad 190, ale pocitově jsem v klidu a přijde mi, že rezerva tam je. Ale nechci se zrušit v prvním kopci, tak si rezervu nechávám pro nějakou vypečenou grupu. Navíc Kolíkáč se motá kolem, takže tempo to špatný není. Nakonec to bylo nahoru průměrem 310W a ty supervysoký tepy asi značily, že až tak v poho to dnes nebude. Ale na Garminu sleduju jen mapu, a tak mě to netrápí. Ve sjezdu předjet pár borců a s těmi co mají chuť jet založit pěknou grupu. Plán dobrej, ale v brdku před Žacléřem Kolíkáč zahlásí: "Pavla máš támhle před sebou." Idyla tedy musí počkat, ještě trochu přišlápnout, rezerva se hodila a už se vezeme za Pavlem Popiolkem. Kdo ví, jestli před ním je jeho domestik, nebo náhodný jezdec, ale jede pěkně. Blížíme se početné grupě a borec ani nechce vystřídat. Ukazuju Kolíkáčovi, že tohle je těžká pohodička a zívačka.
Borec na špici ale zahlásí defekt, Pavel trochu potáhne a že se cítím fajny, tak zbytek sjedu. Grupa možná 40-50 lidí, borci plno sil a za chvíli vidíme koncová světla čelního balíku. Na čele se rozjíždí kolotoč, párkrát se tam taky otočím, ale samozřejmě nejedou všichni. Místo spolupráce se tam ale pár lidí začne dohadovat a nikam nejedeme. I tak je v Prkenným Dole vidíme. Jeden borec to zkouší doskočit, já si to dávám hezky z čela, s výhledem. Trochu jako revanš za loňský rok, kdy mě to tu všechno odjelo...
Pak sjezd a údolí do Maršova, tady už nejede nikdo, ale v tom vedru mě to až tak nevadí. Zimní polabské vyjížďky mají sice větší spád, ale vzhledem k tomu, co nás čeká, se nedá moc namítat. Do stoupání najíždím zase na čele, vedle Pavel a Vláďa Kloz. Pak se vpřed začne cpát pár lidí, ale v zásadě jen proto, aby pak vytuhli. Tady se nerozhoduje, tak jen držím tempo a zůstávám na chvostu skupiny, respektive toho co zbylo, možná 10 lidí. Když mě někdo odpojí, neřeším to a jedu dál stejně. Doskočit si za Kolíkáče na vrcholku se daří, ale ještě je tu rovina a stojka. Vedro si začíná vybírat svoji daň a stojka s 20 % už v mém podání moc elegantní není. Natáhlo se to a jsou mezery, ale ve sjezdu se to stejně posjíždí, tak jsem pořád v klidu.
Nestavíme, nechci vláčet další bidon, když jeden svůj mám ještě plnej. Kolíkáč souhlasí. Sjezd je teda jiné kafe než před rokem. Lehnout na rámovku a ležet a ležet a ležet. O 2:40 rychleji než loni na vodě. Ke konci nás dojede čelní grupa z krátký a přiveze dost lidí co jsme nechali na Pomezkách... no co... Směr Pec jede lidí dost, ale jet, to se nechce zase nikomu. Zkouším to rozjet, ale marně a vlastně zjišťuju, že jsem docela posekanej... ty jo, z čeho, dyť mám pocit, že jsem pořád šetřil.
Ve stejném duchu se nese i Pražská, jedu s rezervou, naskakuje mi díra, ale nepřišlápnu, protože mám pocit, že by byl brzo "engine overheated" a "game over". Sakra. Robert tancuje už o pár desítek metrů dál, no to se to rychle otočilo. Zívačka, flákačka a teď jsem mrtvej. Ale ne, mrtvej nejsem, ukazuje borec, kterej mě předjede, aby zařval au a vycvakl. Za chvíli další. Já jedu, šlapu a žiju. Jak se blížím k vrcholu pořád držím tempo, blížím se Robertovi a většinu lidí z grupy nechávám za sebou. Někdo bohužel odjel, to je škoda, tady jsem Kolíkáčovi nepomohl, mohli jsme jet s Pavlem Popiolkem.
No nezbývá, než se oklepat a valit dál. Kolíkáč na bufetu nestaví, tak o tom moc nepřemýšlím a jedu. Přes tankodrom full gaz a přežehlit dva borce, abych mohl Robertovi říct, že jsem fakt v řiti. Stálo to za to. Prý kdybych mohl ze sjezdu v klidu, aby uvisel. No to mi půjde samo, nemůžu totiž pořádně šlápnout, jsem uvařenej a jak klesáme je čím dál větší horko. Mezitím se Kolíkáč rozvášnil a drtí to na špici jak blázen, jen to máchání lokýtkem by si mohl odpustit, to po mě nemůže chtít! Naštěstí v lese mě trochu ofoukne a dám se dohromady. Dojíždím ve sjezdu další lidi a tvoříme grupu, se kterou už pojedeme do cíle.
Stoupání na Strážný se opět nejede, nejdřív mě trochu vyděsí, že si Kolíkáč leze na špic, ale žádný peklo se nekoná. Začínáme točit a od křižovatky k bufetu už mě nikdo nevystřídá. Loni jsem tu jel rychlejc...
Jsme domluvený, že už musíme zastavit, ale paní podává vodu a druhá joňťák. Pár lidí odtud zrovna odjíždí. Nepřemýšlím beru vodu i joňťák, Robert taky a valíme dál. Tohle nevyjít, tak někde pojdem ve škarpě, ale štěstí nám přeje. Zkouším rozhýbat skupinu, pořád jsem na špici, ale spolupráce vázne. Když chci Kolíkáčovi v jednom magnetu navrhnout, že pojedeme sami, dostanu pěknou křeč do stehna, který už chvíli pocukávalo. Tak asi nepojedem no. Uklidím se dozadu, ve stoje to rozhýbu a křeče se stěhují do lýtek a chodidel. Přidává se i druhá noha. Já na kole v životě křeče neměl. Tak nevím. V lýtku a chodidle to sice bolí, ale dá se jet, když se to stěhuje do stehna panikařím a zvedám se, zatím to funguje, ale děsím se, že tu někde zůstanu.
Se strachem stoupám směr Hofmanky. Ty jo poslední kopec, to musím dát. Kolíkáč jde na špic, nerad to vidím, protože z těch lidí tady vypadá rázem jako nejsilnější vrchař. Ale jede rozumně. Mineme u silnice sedícího McHammera, který se k nám nakonec přidává, aby to nejel sám. Vršek kopce zase najdu tempo bez křečí a překvapivě těch 240W stačí k jízdě na špici. Pak sjezd, jaký jsem snad nezažil. Motorka na dohled, uklízí mi auta z cesty. Nejen ty z protisměru, ale i ty co by mě brzdili. Neskutečnej zážitek, 4 km za 3:36. V Jánkách se otočím a nikdo za mnou. Projedu kruhák, poděkuju motorkáři, že to byl fakt zážitek, napiju se, najím se a teprve vidím, že se blíží zbytek skupiny. Ty snad zastavili na zmrzlinu. Beze mě! Nebýt takovýhle vedro, tak to zkusím sám, Pavel P. byl v tu chvíli možná 40s přede mnou, ale už nemám kde brát, tak poslušně čekám na skupinu. Tam se jakžtakž střídá, i když rychlost odpovídá skupině mrtvol, což jsme, takže vlastně co taky chtít. Sjezd přes Hrádeček zase z čela, ale už hodně na jistotu, bojím se písku a štěrku. Nakonec je to v pohodě, ale stejně v poslední zatáčce to borec za mnou položí. Kolíkáč je naštěstí v kousek dál, takže i tohle jsme přežili.
Je tu hlavní a do Trutnova kousek. Kolíkáč chce plánovat nějaký brdky a útoky. Já se občas zvedám, abych se vyhnul křečím. Nechci o tom ani slyšet, já už dozávodil. Kolíkáč ne, tak za to ve zmíněném brdku vezme, jeden jde po něm, tak se ho chytám, ale provoz a únava už nám nepřejí. Jenže borec prohlásí něco jako "teď chceš jet ". To mě docela dožere, protože jestli v týhle grupě někdo makal, tak jsme to byli my dva a možná další jeden člověk. Dál se zas nikomu na špic nechce, už jsme za kruháčem, a tak si říkám, že když si pojedu v tempu ideální stopu, možná mě ani nikdo nepředjede. Navíc po padáku a pravý zatáčce je za mnou menší díra, tak se stačí zvednout a do cíle si dojíždím celkem v klidu s pár metry mezery.
5 minut vytočit nohy a pak se opatrně i se všema křečkama co jsme ulovili namočit do Úpy. Tak to je snovej závěr snového dne. Pokecat se zbytkem týmu, zapít to a cestou zpět ještě zastavit na maxi točenou zmrzlinu. Díky braši, cyklistika vivat, když šlapu, tak žiju a tohle byl skvěle prožitej den!
PS: V reportu vlastně není nic moc o organizaci a zabezpečení. Je to tím, že to je tak dokonalý, že si to člověk vlastně nevšimne. Prostě se soustředí na závod. Popravdě jsem se na silnici asi ještě necítil takhle bezpečně. Poklona a velký dík všem co se na tom podíleli.