Poslední tradiční vyjížďka roku, tak rychle to uteklo. Navíc počasí luxusní, před týdnem v krátkým a na sobotu zase jasno a sucho, že by to snad i šlo na jednici. Ale je listopad a je třeba si to přepnout v hlavě. Co je ráno mokrý, to do večera neuschne. Beru tedy zimáka, stejně jako většina, přeci jen řešit někde uprostřed sjezdu v lese, že je najednou mokro a zabahním lidi kolem, to mě moc nebere. Nakonec se pár mokrých míst ukázalo, takže to byla dobrá volba. Navíc jsem aspoň to bílé kolo dovezl, když už se termín "záhadně" posunul o týden dřív a nenasněžilo.
Ráno ještě řeším problémy s brašnou, ale naštěstí mi trenér naordinoval snídani až po hodině jízdy, takže sraz stíhám. Experimentálně ověřuju, jak je to s těma glykogenovejma zásobama, když normální tempo je úplně v pohodě, ale zvednout zadek v kopci mě rázem přenáší pocitama kamsi pod Kasárna... aspoň mám motivaci se těmhle výkyvům výkonu vyhnout. U drátů Kolíkáč a z Chodovce pak slušná banda i s posilami z Koloděj...
Za Krčí chvíli na špici s Mnichem, trochu ho popíchnout, jestli dneska jede Mnich, Piloun, nebo kdo. Za odměnu v každým brdku zkouší moje glykogenový zásoby, až si z toho musím hrát na rozumnýho a snažit se ho trochu zklidnit. Pak se promotat přes řeku a nabrat pod mostem Dreamera a Čespu. Ideální čas na snídani, poslechnout si k tomu pár komentářů a jede se dál. Tady je silnice pěkně mokrá, takže kdo nemá blatníky chvílema šíří bláto vpřed i vzad. Nechám si větší díru a snažím si zaplout do řady blatníkářů. Tím jsem se docela zabavil, až koukám, že se blíží přejezd v Radotíně, letos ještě zablácen, ale pamatuju si, že mi to tu uklouzlo loni i předloni, takže extra opatrnost je na místě. Brzdí všichni, takže ho překonáme skoro krokem, stejně ale přede mnou padá Dreamer a ještě u toho stíhá nadávat. Fakt mi to přišlou jako dlouhá story, stejně jako můj manévr, abych se vyhl. U toho mi to opět na přejezdu ulítlo vzadu, ale jen trošku. Ještě koukám, že Sukes co jel vedle mě, se nevytočil a taky lehnul. No, v první chvíli jsem čekal, že to bude jen nepříjemná blátivá epizodka, ale nakonec teda chudák Dreamer upadl asi nejhůř jak mohl a my čekáme na sanitku.
Po nějaké půlhodince pokračujeme v ponuré náladě, kterou rozjasní až čerstvý vzduch ve stoupání na Ořech a na kopci hřející slunce. V Chýnicích zase topí Mnich, na horizontu lezu na špic a stavím, ale špicaři maj ještě léto, takže se jede dál. Jen tak tak háknu nadšeného Sukese, ale všichni rozhodně nejsme. Párkrát tedy zařvu moc, ale bez odezvy. Nechávám závodníky jet a čekám na zbytek, kde už sice operuje Čespa, ale ani tak to na sjíždění utrženého Kolodějského expresu nebude.
Tenhle problém se ale vyřeší sám, protože watty sice mají, ale trasu neznají, takže se musí vracet a naše grupa je rázem čelo. Další brdek už jsou naštěstí na špici rozumnější osoby, a tak se v klidu dostáváme až na start sprinterské prémie. Stíhám ještě sundat bundu, protože už je hezky teplo. Navíc v očekávání, že se bude závodit už od startu. Ale to se neděje. Vypadá to, že snad ani spurtovat nikdo nechce, až v poslední zatáčce zezadu utočí Čespa a za ním Camrda. Já si takticky hlídal Radka, který se zvedá, já s ním a padáme Čespovi do háku. Tedy já ne, protože protijedoucí hasiči nenechávají moc místa spurterským soubojům. Radek se ještě protáhl, já si sáhl na brzdy a počkal. Vtip celý akce pak podrtrhl HonzaB stojící a fotící u značky, takže celá ta akce s hasičskou tatrovkou stejně byla jen o druhé místo...
Pak už si užíváme místní prosluněné terasy, jaký rozdíl oproti tlačenici u krbu uvnitř. Tohle je ta pravá listopadová Mallorka i s čokoládovým dortem nakonec. Po zhruba hodince opalovačky míříme dál. Já zjišťuji, že jsem cosi zlého nabral do klik nebo středu a radši se držím vzadu, protože s mým orchestrionem mám rázem problém vydržet sám a nechci moc pokoušet ostatní. Doma nakonec rozborka-sborka pomohla, ale v první chvíli to bylo na vhození do Ameriky...
Blíží se vrchařská prémie, a tak si říkám, že to třeba soupeře rozhodí, ale ne. Jede se vcelku tempo, ale bez nástupů. Ten zkouší jen Kolíkáč, ale až moc okatě to vypadá na nástup poslední. V půlce se zvedá Viky a s ním Jirka, Radek a Čespa. Camrda s Kolíkáčem zůstávají sedět, já se ocitnu v meziprostoru, chvíli je zkouším dojet, ale pak na to dlabu. Ještě se otočím a vyhodnocuju, jestli mi stojí za to se dál nějak mačkat, nebo ne, když už mě předjede max Camrda. A hlava vcelku jednoznačně vyhodnocuje, že to v listopadu za to nestojí, takže nakonec i horší čas než loni na samotku, ale chleba se bude lámat jindy...
Pak už jde jen o přesun domů, který probíhá dle tradičního mlado-zimního schématu, kdy prostě trvá, než se všichni naladí na wobjížděcí tempo, které vyhovuje všem. Ale je to kousek, takže to nikomu nevadí a kdo chce blbnout blbne. Já se vcelku ochotně uklízím do neblbnoucí skupiny a užívám si trochu té základní vytrvalosti, která vlastně tak nějak od března vždycky chybí...
Na závěr ještě tradiční Točná, tradičně na kecačku a pohodový přesun domů, kde ještě trochu vázne domluva kdo, kam a kudy, což málem končí grande smotkou v Břežanech. Ještě tak navštívit Dreamera v nemocnici, to by bylo hodně stylové, ale naštěstí jsme se nějak vymotali. Krásnej den na kole to byl, moc rád jsem všechny zase viděl, a to je ta nejlepší pozvánka a motivace na zimní výlety. Do tý zimy se mi vůbec nebude chtít, vstávat do tmy už vůbec ne, ale přisednout do vybrané společnosti v polabském kupé, na to už se fakt moc těším. Díky!