Klepanda v týdnu i celkově pocity na kole poslední dobou ukazují, že forma není. Ono ani být neměla, tak asi není důvod se divit. Holt jen na výsledcích to vypadá divně, když člověk není tam, kde ho lidi čekaj, nebo zajede hůř než loni, ale pro výsledky jsem to nedělal a dělat nebudu. Pořád mě to baví a to je důležitý.
V tomhle stavu vyrážím na Sázaváka, na startu naštěstí samý esa a tak si nikdo nepohrává s myšlenkama na nějaký moje umístění, což je v mém stavu určitě plus. Hned jak se rozjedeme cítím, že se zázrak konat nebude a zas to bude takový utahaný. Nacpu se dopředu, ať jsem aspoň trochu užitečnej a hákuju co se pohne kolem, kdyby to snad někde prasklo, ať maj aspoň kluci výmluvu, že nemusí jet, když maj Luka v úniku. Čespa a Jirka Jiřinec řádí asi nejvíc, takže na Vyžlovku se žádnej pokec nekoná. Pak to ještě pár lidí zkusí, ale v údolí se to nakonec uklidní a do Hradce je klid.
Před Hradcem trochu tlak na čelo, takže se tam taky sunu a je otázka, jestli to vlastně za to stojí. Za zatáčkou se začne jet mě ne úplně příjemné tempo. Výhoda je, že čerstvě vím, jak to bolí na čas kolem 3:30, KOM je pár vteřin a tohle bolí víc. Nechci teda blbnout a jedu s rozumem (čti 400W). Nohy bolý hned, žádná úvodní euforie, takže vím, že fakt špatný a do toho proletí kolem Kapr jak motorka a o mě se pokoušej mdloby. Za ním Kolíkáč, ten už aspoň má svůj typický projev a trochu mě uklidní. Za první zatáčkou většině došlo, že to na KOM nebude a zvolňuje se, já zapadnu někam na konec a valí se dál tempem, který už bych věřil, že se dá až nahoru. Tam se to začne ještě trochu trhat, tak musím přišlápnout, ale na horizontu jsem integrální součástí balíku a hlavní ostuda dne je odvrácena. Jo, tohle je trochu blbý závodní nastavení, ale kecat tu nebudu.
Dál se jede opatrně, odbočka na Oplany v chodídku, co kdyby náhodou a pak to nikdo moc nehrotí, takže i Oplany tak nějak extra nebolely a nemusel jsem se nikam propadat. Pak se nějak omylem ocitám na špici, ale moc dlouho se tu větrat nechci. Blíží se Vlkančice, kde se nestane vůbec nic, vlastně nevím, kde to mělo nějaký sklon, co by stál za řeč. Dál se letí bezbolestně k Sázavě, dávám gel s kofeinem (kdo ví, jestli zas nakonec neudělal víc škody než užitku, ale chtěl jsem to ještě zkusit) a snažím se dost pít. Taky je čas pokecat a s Kolíkáčem na sebe řveme superlativy na tenhle posázavskej spektákl. Jo, i kdyby měl člověk jezdit tužku celou sezónu, tak dokud to na tohle stačí, tak je to totálně parádní.
Před Sázavou ještě sprdnout Sukese, že zas málem vybral špatně, protože na Lopatě určitě taková kvalita nebyla a už už se na mostě loučit a chvátat dopředu. Proč vlastně? Protože takhle se to prostě dělá, ať má člověk nohy nebo ne, chce tam být, zažít to a aspoň chvíli se účastnit. Marně hledám hák, tak jdu na špic, určitě jedu přes 300W, ale na čísla se koukám až doma, jinak mě zas Kapr přežehlí! Chvíli přemýšlím, že by to třeba všem stačilo, ale po chvíli vyráží Čespa. A už se to hrne přes, kdybych se hned zvedl... ale já si počkal až se to převalí a hned mám 10m díru. V kombinaci s tím, že se myslím, že na to dnes nemám je to smrtící kombinace. Kouknu za sebe a žádná pěkná grupa na dojetí tam není, za to přede mnou se to dělí. 10m díra zůstává, což vyhodnocuju jako pozitivní stav a na konci vesnice si přišlápnu a jsem tam. Ideál grupa s celým pódiem Dčka. Mít lístek do první řady na tenhle biják, to by byl dnes splněnej sen. Ale Honza Kulhánek je proti a začíná sjíždět čelo. Kolíkáč se taky otočí na špici a já bohužel nejsem ve stavu se tam procpat a říct jim, že to nemá smysl. Před sjezdem jsme zpět, protože čelo moc nejede.
Reakcí je hned nástup někoho z Unlimited, po pěkný hlášce Honzy K. "už sem tady, můžete jet". Jejich přístup k závodění je fakt super. Útok ale sjet a je třeba taky zamávat orange praporem, takže si nastoupím před odbočkou na Vodslivy a horizont jedu na max, pár metrů mám, ve sjezdu super, ale bohužel na rovince za vsí fouká proti a nohy teda nejsou schopný držet čelo. Takže mě pár lidí přesype, ale jak sjezd pokračuje, zase se dostanu do čela. Před kolejema autobus, takže stojíme a z bezpečáku před kopcem nic není. Akorát si můžu rozjet tempo na HP, což ale není akceptováno zbytkem, procedím se zpět a tentokrát se ani nezvednu a jen hodím kašpara a jedu si svý. Asi nějaký přesycení emocema nebo co. Během půl minuty restart, zapínám maratonské tempo a jedu dál. Nikdo mě už nesmí sjet. A že se tam na konci dlouhejch rovinek občas někdo objeví (nakonec to byl Bobek, Kapr + 2). Vylámu Ondřejov a jsem vlastně rád, že si můžu jet svoje, na Mukařově už vím, že to je do cíle z kopce, docela to odsejpá, pronásledovatele nevidím (prý jim to zkazila dodávka) a od Doubku už se ani neotáčím. Až v cílový rovince, ale nikdo nikde, takže pohoda.
Pecka to byla, jako vždy. Letět známými místy v závodním opojení, plnit si jeden sen ze zimních průjezdů za druhým a užívat si perfektní práce zaváděcího auta. Fakt dík a i když to třeba někdy nevypadá, tak si to fakt užívám...