V pondělí při pracovním stresu jen stroze komunikuji:
Luke: zítra teda když bude pěkně tak do sojo a když ne, tak až tam? Nebo z prahy??? PPP? pruhonice, pleskoty, pruhonice?
Já: Uaaa to by bylo 180 ne ?
Luke: nevím, mě tyhle čísla po letošním rytířovu nějak přestala dojímat
Já: Magore...mě dojímá Jestched ještě ted
Luke: no do pleskot je to z pruho 92 přes sojo, se závodem by to bylo určitě dvoukilo...
Luke: zítra západ slunce 20:45, když v 6 vyrazíme na zpět, tak jsme v 9 doma
Já: Tak uvidíme co počasí...autokar nebo blikacky mám připravené
Luke: kdyby teda bylo pěkně, viděl bych to 13:30 Netluky zastávka, 14:30 Kaprovice, do 17 tam... zpět už nebude provoz, tak po hlavní Boleslav a Brandýs... myslím, že když nebude uragán, tak tam klidně můžeme furt 35...
Já: Jasan tak uvidíme odpo si rezervuji
A v úterý již nedočkavě očuchávám zastávku Netluky. Luke mě naložil, roztočil disk a odvezl do Sojovic. Tam již oranžovo a zahříváme nohy na Vyskeř. To je let! Užívat hladké asfalty, spojovat si neznámou krajinu se známými úseky. Kilo jako vyšitý! Podepsat startovku, sundat dlouhý dresík, vyndat bidony. Ať netáhneme ani gram navíc. A poslat to tam! Vzpomenout na Camrdu, který se umí za 15 minut zbořit tak, že padne do příkopu. Tohle je potřeba do časovky vložit a ona se ti odmění v cíli. Krásná trať v kouzelné krajině. Držet svoji osvědčenou 3 na displeji, a navíc v půlce zahlédnout blikačku Profesora, jo to je motivace! Přežehlit ho a na lajně slyšet řev fandícího Kapra. Nepadnul jsem do příkopu, ale něco jsem tam snad nechal…
Valíme zpět, nesmrtelný Luke znovu na špici hučí, až mě z toho bolí hlava. Ale když za ním drží orange lajna, nesmí se vystupovat. Před Bolkou první kapky a pak již pravá letná búrka. Lezeme do bus zastávky a čumíme na tu dvojitou duhu a provazy vody. Tohle bude ještě bolet, teplota klesá, silnice je brouzdaliště. Čas kvapí, jdeme do toho. Brečím, když vidím ty nové závodní tretry plné bahna a kolo jakbysmet. Luke v kombočce by potřeboval šálu na ten holý krk. Rozumně se domlouváme, že to do Prahy nemůžeme dát. Luke si volá manželku o odvoz. Já lezu k Profesorovi do švédských 30 stupňů. Magořina, ale zase bude na co vzpomínat, hadry se vyperou, kolo se utře. A v mysli zůstane jen ten let po té naší krásné krajině. A hučení disku! :-)