Tyhle úlety miluji. Před pár lety Glockner s orange partičkou, pak Mount Ventaux s Camrdou a minulý rok Zoncolan na samotku. Kopce na hodinu a více, které v Česku tak marně hledáme. V hlavě slib, že každou sezónu nějakou takovou ikonu zdolat. Letos ten čas zase letí nějak rychleji a konec tepla a léta se strašně rychle přibližuje. Luke je pro každou divočinu a stejně tak HonzaB. Tohle je punk, jak se patří! Ve čtvrtek si objednat kopce a v úterý se rochnit v nekonečných serpentinách!
Pár éček do kapsy, ale hlavně bidony, helmu, tretry a plnou tašku hadříků, kdoví, jak bude. Cesta uběhla parádně, ani jsme nezapnuli rádio, ten démon v podobě cyklistiky, který nás popadl, se sám postará o zábavu. HonzaB vychytává nejhorší úsek trati a jede tvrdou špic na vodě kolem Salzburgu. Luke to pak domydlí až před hotel, který nezklame, jo skvěle to zajistil. Stejně tak se předvádí jako bezchybný německý tlumočník. Jdeme chrnět, HonzaB špunty do uší v předtuše úterní vrchařiny.
Ráno mraky v údolí, ale chvílemi již probleskuje slunce a ozařuje ty velehory. Kontinentální snídaně rozpálí Jendu do běla, ale nakonec jsme spokojeni, obsluha nám přinese, co nám na očích vidí :-) Já nějak ani nemám hlad a stačí mi 2 housky s marmeládou, vajíčkové hody přenechávám svým dvěma spolustolovníkům. Autem se odvézt do vesničky Arnoldstein a jdeme na to. Beru krátký-krátký a přes to ještě tenký dres a dlouhé rukavice. HonzaB naklikal trasy a zapínáme navigace. Vůbec netuším, do čeho jdu, a to je možná dobře.
Hned úvodní brdek "Wurzenpass" nás žene do pěkných wattových čísel a 36x32 je v permanenci. Rukavice do kapes, rozepnout dresy a zaplnit brýle potem. Hoši krkají vajíčka, mně se naštěstí převaluje v břiše jen marmeláda. A valíme dolů, Kranjska Gora, vyhlášené středisko, narvané turisty. Promotat se uličkami a stanout pod "Vršič climb". Tak tohle nemá chybu! Jen sledovat jednu točku za druhou, předjíždět borce na elektrokolech a obdivovat ty, co se sem vydali na normálních kolech. Třeba si včera večer u páteho piva řekli, že to dnes vyjedou a teď tu mají zábavu na celý den. Nekonečné stoupání, proložené kostkami v zatáčkách. Tohle je moje krevní skupina, tohle miluji. Zvedat se ze sedla a užívat si toho, že člověk kolu trochu něco věnoval a teď se mu to vrací :-). Nahoře zácpa jak na dálnici, mraky parkujících aut po škarpách, do toho autobus, no divadlo. Dáme foto s cedulí a padáme rychle dolů.
Tak tohle je další extáze! Zapnout dresik, nasadit rukavice a frčíme. Užívat si tyhle chvilky a zobat lačně jak oříšky z misky další a další točku. Sluníčko, výhledy na velehory, tohle je tedy úlet! Dáváme sámošku, čeká nás prý megahit v podobě "Mangart full Climb". Nic jsem si nepředstavoval, ale tohle je neskutečný peklo. Tohle nebude na hodinu! Navíc když to prokládáme servisními zastávkami a focením. Bývalá vojenská silnička, která byla pro turisty upravena v 80 letech. Nahoře nic, jen čistá příroda a nekonečné výhledy. A cestou samá vlásenka a nepočítaně tunýlků. A nezpevněná krajnice, žádný svodidla, jen srázy, které pro lidi trpící závratí přináší skvělé výhledy a pocity. Vždyť to nemůžu sjet dolů! Kopce nechci jet sám, a tak se mačkám, abych jel s Lukem. Ten má naštěstí v nohách zásek železného dědka, a tak si celkem vyhovíme. Sice jsem psal, že nahoře nic, jako že tady není žádná restaurace, ale je tu závora! Prý je na posledních 2 km nějaký sesuv. Luke chce dál, my s HonzouB už jsme vcelku spokojeni. Ale seshora přijíždějí cyklisti a hlásí, že to je průjezdné. Takže hurá do sedel a dokonat ikonický a majestátný Mangart na kole!
Jsme vládci hor, pocit, který se nikde nedá koupit, kamarádské objetí a sdílení té euforie. Výhledy na moře a na velikány kolem sebe. Tyhle okamžiky si budu navždy pamatovat, díky bejci za ně! Klepeme se zimou a pomalu sjíždíme dolů. Hlavně opatrně, testovat karbonové ráfky a kontrolovat jejich teplotu. Já jedu na exalithu, tak to moc naštěstí neřeším. Závratě nepřijdou, jedu raději prostředkem silnice, jen tunely se stávají problémem. Jsou neosvětlené a když má člověk sluneční brýle najednou jede v totální tmě a ztrácí rovnováhu. To se stane osudným HonzoviB, který si naštěstí již v nulové rychlosti rozšafně ustele. Tak tohle je sjezdařská show. Show málem až do vany. Ale přeci nesmíme vynechat pravou italskou pizzu. V Česku jsme již jedli lepší, ale tahle má svoje kouzlo. Máme v nohách 3300 metrů, Vrsic, Mangart, tohle nikde v jídelních lístcích jako přílohu nenajdete. Ve stodole ještě nákup na večerní pokojovou tiskovku. Žádná televize, žádná Vuelta, tady se jedou bomby 3 magorů, kteří si dnešek neskutečně užili a o zážitky není nouze.
Středeční ráno ve stejném rytmu, jen snídaně je ještě náročnější, jelikož lidí přibylo a paní nestíhá. Navíc jsem dostal nějaký větší hlad než včera a jedu ve vajíčkovém opojení. Rozloučit se s pokoji a s panem recepčním a odjet zase do Arnoldsteinu. Jendovi lososové kuličky z večerní párty, které jsme nesnědli, provoněly Berlángo, tak je raději dáme pod zadní kolo a budeme se na ně těšit po příjezdu.
Začátek středeční etapy nenápadně stoupáme, abychom pak hodně nápadně klesaly. To je tedy vypečený sjezd s parádním asfaltem a Lukovým incidentem s jedním ebikem. Ale vše nakonec snad dobře dopadlo a najíždíme na parádní cyklostezku po bývalé železniční trati. Je to děsivé údolí, tady bych žít nechtěl, i když jsou okolo alpské velikány, tak tudy vede dálnice, železnice a normální silnice, vše vzduchem po mostech a viaduktech, někdy i ve výšce věže kostela. No děs.
A další děs, ale pro cyklisty žádostivý je "Passo Pramollo". Tohle jsem jel již před rokem a dnes to chci stáhnout pod hodinu. Luke nechytatelně vystřeluje vpřed a já drtím svoje rozvážnější tempo. A setkává se to s úspěchem a po pár točkách si Luka doskakuji a začíná parádní vrchařská přetahovaná. Každý chvilku tahá pilku a nádherně se hecujeme v tom nekonečném stoupání. Tohle jsou tedy zase chvíle! Na to se bude vzpomínat! Jak kdyby nad námi kroužil vrtulník a za námi jelo týmové auto s nervózním ředitelem, který nám řve do vysílaček. Alléz alléz!!
Rozepnuté dresy a pot tekoucí ze všech pórů začíná trochu studit s přibývající nadmořskou výškou. Tak ve stylu fair play zastavit a zapnout, abychom vrcholovou prémii vychutnali za týmová ramena. A pod hodinu! Tohle jsou okamžiky, které fakt stojí za to! Pokochat se jezerem a padat dalším nekonečným sjezdem do údolí za Herr Magorem! Je po všem, nohy bolí a já mám problém si zvyknout na tempo, co kluci jedou. Zase nenápadně stoupáme k autu a mně to nějak přestalo chutnat. Geluji a bidonuji a ztěžka chytám hák. Těším se jako blázen na losové kuličky zpod zadního kola Berlánga.
Ale prd, ony tam nejsou! Někdo je našel a hodil do koše, ze kterého se rozlévá krásná vůně. Tak vzít zavděk banánem a vyvalit se do řeky, která tak krásně osvěžuje! Další nezapomenutelná chvíle, taková voda neteče v žádném x hvězdičkovém hotelu! A ten výhled!
Dáme pravé rakouské jídlo a valíme směr Praha. Tak tohle teda byly dva dny nabité pravou cyklistikou. HonzaB sice furt brblal, že je blbá snídaně, že to je moc do kopce, že to je moc z kopce, ale vnitřně si to snad taky hodně užíval, vždyť ty trasy povětšinou naklikal on. A Luke jel skvěle, navíc se stal tlumočníkem s hvězdičkou. Bejci díky, tohle ještě zase někdy chci! Budu vzpomínat!