L'Etape budí dost kontroverzí, ať už formátem a masovostí, nebo cenou. Loni jsem to bojkotoval, letos ale jiný závod není. Navíc startovka docela nabitá a kluci už se přihlašovali na podzim, tak jsem se tam radši klikl taky. Trať oproti loňsku změněná a (vyjma maratonů) je z toho rázem nejtěžší závod v ČR. Tak vlastně není důvod chybět.
Nevyvolává to ale ve mě žádné extra nadšení, tak předem hlásím záměr dobře potrénovat před Krakonošem a Beskydem, čili není pochyb o tom, že se to zvrhne v domestikování. Kolíkáč hlásí odhodlání, Kapr a HonzaB natěšeni. Moc nechápu, ale lepší než l'Etargie a l'Enost.
Startovní koridor ale dobře zařízen a bez tlačenice, trocha tlachání před startem a jde se na to. Nervózní start dle očekávání, ale z Tuchořic jsem již trochu připraven, a tak to nakonec člověk zhodnotí jako "nakonec to docela šlo", což v překladu znamená něco jako "peklo jako vždy, nemám to rád, ale naštěstí jsem to zase přežil".
Nájezd na Bělohorskou je dost zlý, ale street view dost pomohlo, takže vím, že to rozhodně nechci brát přes vyvýšený tramvajový pás. Borci pak musí skákat dolů a kdo na to nemá odvahu staví a vycvakává. Uf, a to se fakt snažím držet u čela, tj top 50, jak to vypadá dál ani nechci vědět. Pak párkrát brzda kvůli vlnám a nakonec to stejně napravo ode mě lehá. Někdo to vtipně glosuje, někoho zachvátí panika a dere se ještě víc vpřed.
Hostivice a ostrý start, někdo nastupuje, ale od 30 místa dál to znamená jen trochu přišlápnout a ze 40 ještě trochu zrychlit. Půl hodina za námi a vzduch se trochu vyčistil. Už se dá i nalevo kolem balíku protáhnout víc dopředu, takže když už mi přijde, že jsem moc vzadu, vždycky rád využiju nějakou příležitost. Jednou pomůže i motorka, říkám si, že bych zkusil i únik, ale zrovna se jede 50, což není úplně rychlost, ze který bych uměl nastoupit. Před Unhoští se ale jede chvíli jen 40, já mám zrovna rychlost a jsem poměrně vepředu, tak se zvedám. Ne že by to byla nějaká extra dynamika, ale do zatáčky najíždím možná 20 metrů před balíkem, se mnou nikdo, tak si jen užiju průjezd náměstím a hned se zase balím zpět a doufám, že to bude mít aspoň nějaký mediální pokrytí, o ničem jiným to stejně nebylo...
Pak přijde brdek do Bratronic, kde se zase nastupuje, na 380W se cedím dozadu, orange boys nikde, tak si trochu ulevím, stejně to odjíždí. Chytnu pár lidí, Kolíkáče vidím, že se dere vpřed, tak nestřídám a čekám co bude. Kolíkáč to po chvíli balí, my stíháme čelo ve 4. Nechci se tu zprasit, ale když přijde řada, tak se na špici protočím, ale pak je za námi vidět obří grupa, tak hned hlásím, že na to kašlem a necháme se sjet. Ideální čas do sebe nacpat první želé, napít se. Kolíkáč je tu, hned někdo zkouší dál odjet, ale když vidím, kolik lidí tu je, jen prohlásím, že "žeru a na nástupy **ru". Za chvíli se to sjíždí, zdraví mě Kapr a za chvíli jsme bezpracně zpět v balíku. Jo, takhle se to dělá...
V Žilině nebo kde sprinterská prémie, kde je tak narváno, že se nedá sprintovat. Ne že by mě to mrzelo, navíc teda poprvé v životě projíždím prémií ala TdF obsypanou lidmi, co buší do bariér a řvou. No ty kráso, tak to si budu pamatovat dlouho. Štyby jde čúrat, šel bych frajersky taky, ale asi jsem jel moooc a moc, teda vůbec, se mi nechce. Pak chvíle klidu, Lány, poprvé od Strahova vím, kde jsem. Sjezd před myší díru, Štyby po pravé straně, za duály, ladně se sune do čela. Já zleva, držím se křečovitě dole a velmi, velmi váhavě předjíždím borce přede mnou abych se pak taky konečně nacpal trochu dopředu. A je to tu, myší díra a stoupání kde se to podle rozborů bude dělit. Cedím se na 340W, holt tu jsou jiní borečci. Ale zase první z orange, takže si zas trochu povoluji, síly se budou ještě hodit. Kolíkáč je kousek, chytáme dobrou grupu a valíme dál, konečně bez pokusu doletět do čela. (Zbytek před námi tam dolít, takže se dalo, ale stejně by to bylo asi jen oddálení smrti do dalšího kopce)
Dál valíme, Kolíkáč hlásí, kde má jaký soupeře, je dobře naladěn i mě se nálada zvedá, konečně se to natrhalo a je trochu klid. Tedy i čas na další želé. Blíží se sjezd do Pustovět, Robert velí dopředu. Najíždíme tam kolem 5.místa naší grupy a sjezd hodně v pohodě. Pak Pustověty, docela si na ně věřím. Ale přeci jen už jsem docela použitej. Nejede se zrovna tempově, ale vidím, že to lidem okolo vadí možná víc. Navíc Kolíkáč se cpe dopředu, v hlavě bylo do Pustovět nešlápnout, a ty jsou tu, tak na co čekat. Najíždím na čelo a jedu tempo pro svého lídra. Opojné stavy, o tomhle člověk v zimě sní. Je vidět, že Kolíkáč si to taky užívá, že tu nikoho asi nenecháme a pan vrchní zezadu jen sleduje a dělá si čárky, to nás vůbec netrápí. Nahoře čapnout pití, bohužel jen voda, tak se napít, trochu opláchnout a poslat flašku dál. Nakonec jí dle UCI regulí věnovat fanouškům v lese.
Grupa se moc nezmenšila, takže do dalšího kopce už tohle provozovat nechci. Klesáme do Městečka, pomůže že sjezd znám, takže zase pohoda. Dole přejezd a kolem narváno, myslím si cosi o krvelačných divácích, ale valí se dál. Na špici se nedostanu a ani nechci, je nás fakt dost, a navíc zájemci o udávání tempa se najdou, takže s tím ani nikdo necuká. Člověk by řekl pohoda, ale to by nesmělo být takové vedro a nohy pokousaný od předchozích brdků.
Přichází Křivoklát, držím se vzadu, neblbnu a jedu nejmíň co jde (290W, ne že by šlo o moc víc), aby mi to neujelo. Nahoře jsme na dvě půlky, já svěšuju, protože přece nebudu sjíždět Kolíkáče, kdo ví, kdo je za mnou. Ale za chvíli se zase spojíme v jednu skupinu.
Padáme do Zbečna a zase se bude stoupat. Teď to jde tvrdě po sobě, Sýkořičák už postrádá tu lehkost (270W), navíc druhá půlka naší grupy se nějak rozpadá, tak to v druhé polovině stoupání musím podržet a dostat nás zpět do balíku. To se daří akorát na horizontu a zase se chvíli v poklidu vezeme. Následuje sjezd k Nižboru, Kolíkáč hlásí blbou zatáčku. Za ní se za to na čele docela bere, ale spíš je to styl jízdy než úmysl. Myslel jsem, že tyhle ty přepaly tempa v prvním kousku kopce jsou jen na rouvy, ale zdá se, že si našli cestu i do reálného světa. Naštěstí pak se to zase uklidní, vlaju kousek za čelem, Kolíkáč o kus níž, tak se nikam neženu. Za odbočkou na Nižbor už ale není vidět, tak to asi není dobrý. Nějakou chvíli se z představce snažím vyčíst, kdy je bufet a jestli čekat tady, nebo na bufetu. Nakonec volím bufet, pokud se mi podaří vrátit ještě v kopci do skupiny. To se děje, takže se nechám doručit na bufet, kde si žádám jak vodu, tak joňťák. Dostávám dvě kilový lahve. Těžkej život domestika. Za chvíli je tu Kolíkáč, tak jen křiknu, že jedem, že vše mám. Napít, polít a zase zrecyklovat fanouškům u trati. Druhý bidon vezu, kdybych věděl, že to je taky jen voda, tak ho taky někomu daruju, ale co už.
Dál docela valíme i když Kolíkáč hlásí křeče. Ve sjezdu do Podkozí ještě při brždění do zatáčky na srolovaným asfaltu dostanu smyk, z toho křeč a paniku, že to nedobrzdím, takže další smyk a asi ne moc pěkný divadlo pro Kolíkáče. Sorry!
Kopec ale odhaluje pravý stav Kolíkáčových nohou a nevypadá to úplně dobře. Dojíždí nás jeden borec v kopci, další se pak objeví kus za námi. Je to už skoro jen z kopce, že odtáhnu většinu mi nevadí, bohužel ale nový spolucestující úplně nedrží rychlost nad 40, takže tuším, že dost ztrácíme. Snažím se být na špici co nejvíc, ale úplně nohy z nebes to nejsou. Loni bych to asi zvládl odtáhnout celý, ale teď to nějak nejde. Borec nás sjede, potáhne a na začátku kopce z Motola odjíždí. Nahoru už to je boj, převalí se čelo krátký, přivezli ještě pár lidí z dlouhý a ty zase předjíždíme. Nahoře na kopce už mě taky kousne křeč, takže žádný tahání z kopce. Najíždím s odlepem do posledního brdku ke stadionu. Frustrace, že s tím nejde už nic moc dělat a zezadu letí další lidi v evidentně lepším stavu než my. Jen se modlit, ať je to taky krátká, do toho si Sukes chce povídat. No tak snad nečekal, že mu řeknu něco hezkýho. Kdyžtak omluva, jestli jsem byl nepříjemnej.
Ještě zkusit potáhnout a jet tempo kolem stadionu, ale další lidi se blíží, ale snad nikdo nad 50. S 30 km na špici nebo v křečích rozhodně nejsme konkurenceschopní oproti lidem co přijeli v balíku, takže nás ještě pár lidí skočí. Ale brána už je tu, tak se jen chytit za ramena a je to. Dobojováno.
V cíli spokojenost. I když Kolíkáč je nakonec zklamanej ze 4.místa a křečí, tak myslím, že jsme tam nechali vše a nemáme se za co stydět. Já jsem pak rád, že jsem odhodil nechuť k týhle masovce, protože mimo maratony to fakt byl asi nejtěžší závod letos. Navíc jsem se trochu bál, že někde zůstanu a budu se tam plácat bezcílně sám, což se naštěstí nestalo. Takže za mě dobrý. Díky všem za účast a pěkný svezení!