Bude to tvrdý, vím dlouho dopředu. Královská etapa letošního ročníku TdF: 30 km dlouhý kopce, vysoká nadmořská výška a skoro 170 km dlouhá trasa s dojezdem na obávaný Alpe d’Huez (čti “alp duez”, voe).

Bydlíme chytře 60 km od startu a tak budík začne řvát už ve 4:00. Při oblékání žeru snídani a rychle mažeme do auta - musíme být před 6:00 na průsmyku Lautaret, jinak se na start do Briançonu autem nedostaneme. Stíháme to s přehledem. Před startovním městečkem, z něhož má vyrazit 16 tisíc závodníků, začíná doprava nepříjemně houstnout a tak parkujeme dřív. Kadíme a modlíme se, aby zpoza hory vylezlo slunce a vytlačilo teplotu aspoň do dvoucifernejch hodnot. Neděje se a tak jedeme s drkotajícíma zubama na start. Když najdeme svou vlnu, přepadá mě panika, že jsem si nemamazal nos. Přeskakuju plot a poptávám se maníka, který vyndavá kolo z auta, zda by mi mohl pomoci. Je nervózní, dělá blbýho a odkáže mě na svojí manželku. Ta si okamžitě uvědomuje závažnost situace a obrátí kabelku naruby. Má tam všechno, včetně zastřihovače chlupů na ohanbí, ale opalovací krém nevidím. Merci za snahu, a prchám zpět do svý vlny vyrovnat se se skutečností, že kromě rozsekanejch nohou si asi přivezu i rakovinu kůže - slunce má pálit celej den.

V 7:22:30 se startuje. Stoupání na Lautaret ve 2000 m.n.m. je hodně mírný, ale zatraceně dlouhý. Z něho se odbočuje na průsmyk Galibier v 2600 m.n.m., kam vede zbrusu novej, ovšem o dost prudší asfalt. Kolíkáč musí na Lautaretu na malou. Ochotně čekám a zkouším protáhnout záda, který podle předpokladů začínaj tuhnout. Na průsmyk se nějak vylámeme a vyhlížíme Kapra, kterej startoval o vlnu dřív - plán byl sjet ho na Galibier. Nepovedlo se. Padáme nádherným sjezdem na první občerstvovačku o 1000 výškových metrů níž. Jedeme hodně připosraně. Pořád se zasekáváme o ještě vystrašenější cyklisty a přitom nás berou borci, kteří jedou snad 2x rychleji. Před občerstvovačkou vidíme Kapra, jak se chystá jít na malou. Máme ho! Na bufáči, kterej nenabízi nic nadstardantního - jen žrádlo a pití, se dáme dohromady a vyrážíme ve třech na Col du Telegraphe. Směrem od Galibieru to je jen malý brdek a pak nás čeká další parádní 1000 metrový pád do rozpáleného údolí řeky L’Arc. V něm se vytváří mohutný balík, s nímž přijíždíme pod stoupání na Col de la Croix de Fer ve 2000 m.n.m..

Je to zase 1500m nahoru, ale tentokrát se začíná přísně. Prvních 7 km sklon neustále olizuje 10% a já klukům svým tempem trochu odjíždím a čekám na ně, když se kopec začne přátelsky vlnit. Vyhlížíme další bufáč. Autor trati ho vychytrale postavil po 2 km dlouhé stojce a před závěrečnou 5 km část stoupání. Sežeru nějakej hnusnej perník, ovocný želé a zaleju to kanystrem vody. Kapr odjíždí první, ale rychle ho docvakneme. V půlce kopce se mi začne dělat blbě a jde na mě těžká krize. Tělo padá do nouzáku. Sice jedu, avšak nohy jsou z ničeho nic úplně prázdný. Na vrchol průsmyku se taktak vyškrábu, kde na mě čekaj kluci a chtěj se fotit u cedule. Na fotce vypadám sice blbě, ale je mi to jedno, jelikož spřádám plány, jak se v následujícím 30 km sjezdu dát dokupy. Je to věda - začnu prostě žrát a pít. Moc to do mě neleze, ale 100m vysoký stoupání přibližně v polovině sjezdu mi ukazuje, že to snad půjde - nohy sou zase živý, i když už mě hryzla menší křeč do levýho třísla. Ve sjezdech jsme se docela otrkali, už moc neztrácíme. Semtam nás někdo přeletí, ale mnoho takových už není.

Po ani ne týden starém asfaltu, který vede směrem k úpatí kopce do Alpe d'Huez, letíme údolím v protivětru čtyřicítkou. Vždycky mně fascinuje, kde se tyhle hovaďáci na maratonech berou. Místo toho, aby jako my šetřili silami před jedním z nejobávanějším stoupáním v Alpách, valí po rovině na plnej kotel. Není moc překvapivý, že se balík trhá…nicméně už na tom moc nesejde, poslední občerstvovačka je hodně blízko a je potřeba vymyslet, co s sebou udělat, než se vydáme na posledních 13 km do Alpe d’Huez (čti “alp duez”, voe).

Nechci se pouštět do žádnejch velkej akcí, vysrknu jen malej kávovej gel, doplním ionťák a čekám na výjezdu z bufáče na kluky. Na občerstovačku přijíždí jeden balík za druhým, avšak skoro nikdo ji neopouští. Aby se lidé nemuseli vydat do finální bitvy, podvědomě hledají jakoukoliv záminku, jež oddálí opuštění bufáče. Mám proto pochopení. Když se mně v zimě nechce z vyhřáté pumpy v Peruci, taky si vařím třetí kafe, dlouze flirtuju se sedmdesátiletou pumpařkou a dvakrát jdu na záchod, ačkoliv jsem tam nepotřeboval ani poprvý. Zde se maníci jako zombie potácejí od jednoho stánku k druhýmu, aby se ujistili, že všechny mají to samý; s plnejma bidonama se postaví do fronty na vodu; snaží se navázat rozhovor s kýmkoliv na jakékoliv téma. Jednou ale budou muset vypadnout a postavit se svýmu osudu… jako my. Stoupání do střediska Alpe d'Huez zespodu vypadá jako obří skála - žádná silnice vidět není, bohužel tam ale je. Už máme nastoupáno přes 3500m a zbylých 1100m do Alpe bude tutově kafemlejnek na nohy. Mým osobním cílem je dostat se nahoru důstojně - bez zastavování, zvracení nebo zahazování kola do propasti… uvidíme.

Na svahu je už hromada lidí. S Kolíkáčem máme velmi rozumný tempo a Kaprovi se začněme vzdalovat. Jede se mi v rámci možností dobře, i když sklon kopce pod 10% nepadá. Kolíkáč si chce povídat, avšak já ho jednoslovně požádám, zda by mohl mlčet - chápe to. Po asi 3 km, se mi začíná zdát, že je docela horko. Kaluž potu se mi usazuje v obroučkách brejlí - chtěl bych si je sundat, ale netroufnu si, spadnul bych. Přibližně v 12. zatáčce (z 20) nějaký lidi rozdávají vodu do bidonů a polejvaj účastníky závodu. Přijde mi to jako fantastickej nápad, ale Kolíkáč o tom nechce ani slyšet, nechce zastavovat. Následuju ho, ale začínám se skutečně vařit. Kámoš mi ujíždí a když vidím, jak nějaká baba stojí ve vodopádu a plní lidem bidony, zastavuju a nechám si naplnit oba dva. Jeden si vyleju na hlavu a vidím jako kolem mě profrčí Kapr - vypadá dobře. Až v týhle chvíli mě dochází, čím jsme zatím projeli. Řada lidí už kola jen tlačí a jiní sedí ve skupinách ve stínu, jeden borec ztratil rovnováhu a musel se opřít o skálu, aby si nerozbil hubu. Zkáza byla naprosto všude a upřímně: cítil jsem se úplně stejně jako tihle nešťastníci vypadali - nedůstojně. Musím nějak dojet, ale nahoru to je ještě 8km kopce, kterej nikde nepoleví.
S ochlazenou hlavou nasedám na kolo a překvapivě to trochu jde. Nohy jsou zase v nouzáku, ale točej se - Když šlapu, tak žiju! Jedu hlemýždím tempem, ale skoro nikdo mě nepředjíždí; naopak já dávám zástupy ještě pomalejších bojovníku. Nemůžu zrychlit ani o prasečí prd, ale pohybuju se. V jedný zatáčce vidím ve stínu opřený kolo, pod ním leží na silnici maník a ztěžka oddychuje. Tuším, že je prostě “jen” vyřízenej, přesto toužím sesednout a zeptat se ho, jestli je OK. Tohle nutkání hrdinsky překonávám a nechávám ho svýmu osudu. Už chvilku slyším nějakej divnej zvuk a pak si všimnu, že kolem skály vedle silnice lítá hejno krkavců. Vypadaj optimisticky naladěný. No ty voe! Co ještě!? V příští zatáčce možná budou stát pohřebáky.
Snažím se na nic nemyslet. Bolí mě úplně všechno: nohy, prdel, záda, chodidla a do krku se pořád dere kávová příchuť gelu, kterej sem zhltnul dole, ale šlapu dál. Předjíždím divnýho borce, kterej každou chvíli z ničeho nic strašně zařve sprostý slovo. Chci mu ujet, zbavit se ho, chci si od něj odsednout jako od smradlavýho bezďáka v metru, ale jde to děsivě pomalu.
Čím se víc se blížíme vrcholu, přibývá diváků, kteří nás, hlemýždě na kolech, povzbuzují. Allez! Courage! (Jeď! Bojuj!), řvou. Jsou mladí, staří, holky, kluci, avšak jedno mají z mého pohledu společné: vypadají čerstvě, svěže. Já si připadám jetej jako mnohonásobně použitej hajzlpapír. To samý si možná myslela i dáma v 7. zatáčce, když mě spláchla kýblem vody, k čemuž se přidal její vnuk, jenž mě napálil do ksichtu dávkou z vodní pistole. Málem mě sundal z kola, ale šlapu dál. Žiju! Vyjíždím z lesa do samotného střediska Alpe d'Huez, kde začíná poctivě foukat. Všechna ta voda na mě začíná fest studit. Vítr je opravdu silnej a když se do mě opře na dalším 10% úseku, chci se na to vysrat. Sednu si do trávy, říkám si, chvilku počkám a třeba ta vichřice přestane. Parádní plán! Když už vycvakávám nohu z pedálu, zaslechnu ze svahu pod sebou zase zařvat toho vola. Měním plány a jedu dál!
Prý to má ke konci zvolnit, ale když projíždím kolem cedule “3km do cíle”, kopec je pořád vostrej jako břitva. Když fouká do zad, tak to jde, nicméně proti je to děsivej boj. Chytaj mě křeče, ale já už vím, že to dám. Bude to ještě bolet, avšak do cíle se doplazím. Na posledním kiláku už je skutečně pár rovinek, kde překvapivě hákuju několik lidí, kteří mně docvakli a pokoušejí se o skutečný finiš. Posledních 300m je do kopce a jsou obležený davama lidí, kteří buší do hrazení jako někde na koridě. Hoši se zvedaj a já to zkouším taky. Vytlačím dokonce nějaký poctivý watty, avšak 50m před cílem se mi do obou stehen zakousnou masivní křeče jako dva pitbulové. Sedám si zpátky na zadek a setrvačností projíždím cílem. Měl mě tu prý vítat i neoficiální maskot TdF ďábel Didi. Asi musel s pískem, jelikož jsem si ho nevšim. Je mi to šum a fuk. Zažil jsem si svý peklo a viděl všechny možný čerty na předchozích 13 km. Kousek za cílem potkávám kluky. Vypadaj líp, než já se cejtím, ale dali jsme to všichni tři. 8 hodin celkem. Alp duez, voe! >:-)