Poslední perlička do letošní Roadmarathon série. Jak to uteklo! Ikonický Beskyd. Můj 18.ročník na dlouhé trase. Jediný maraton, kde zůstala zachována víkendová orange párty. I letos to chceme se vším všudy, tzn. vyrazit v pátek, poskákat si na D1, zajet pro frgále do Palačova a v Bíle roztočit nohy na začátku trasy přes Slovensko. Letos nás navigace hnala po budoucí trase D1, takže jsme pozdravily i přerovský Stavařov s vírou, že za rok tady zase budeme na Mamutovi. Frgále provoněly auto, Kapr náš již netrpělivě vyhlíží Na Faře. Trochu se vzpamatovat a vzhůru do cyklistického ráje, do hlubokých beskydských lesů, roztočit nohy s Kaprem, Lukem, vt, Strejdou a Pepínem. Ani se nechce věřit, jak je to furt do kopce, navíc mě pobolívá zase kolem kolene, tak moc radosti nepociťuji. Slovensko je již opravené a Kelčák je kolmý, jako každý rok. Přijíždí nám naproti ještě RiC, tak jsme tu komplet.
S Lukem ještě zajíždíme do našeho svatostánku, který jsme si oblíbili již minulý rok, a i letos je plný příběhů. Zastavují se u nás osobnosti na pokec, my zase probíráme taktiku a přemýšlíme, jak to vlastně dopadne. Tohle před maratónské vzrušení je tak fascinující! Restaurace v Bílé jsou již bez jídla, tak nepohrdneme jen frgálem a pěnivým mokem na spaní. Ubytko Na Faře je sice o třídy luxusnější než v resortu z minulých let, na který ale s láskou vzpomínáme, jak bylo prostorné a nám více vyhovující. Spím na manželské s maratonskou legendou Strejdou, který zavelel, že ve 21:30 už bude zhasnuto a budou se střádat síly na sobotní vrchařský masakr.
Je to psycho, ráno v posteli koleno zase o sobě dává znát, tohle prostě nechceš. Připíchnout čísla, čipy a v nejlehčí variantě hurá na start do přední brázdy. V družném hovoru s Lukem, Pavlem P., Vláďou K., Honzou K. to rychle uteče a už valíme za zaváděcí Tatrovkou. Cpát se dopředu, kde to necuká, ale zase na druhou stranu pošetřit co nejvíce sil do závěru, kdy se bude třeba rozhodovat na Kasárnách nebo Bumbálce. Hlavně ale neodpadnout někde takticky, nějakou hloupou chybou, nelehnout a nemít defekt.
Těžký to úkol, ale lopuchy kolem cesty jsme nenavštívili, jede se letos v poklidu, úvodní trychtýře, výjezd a sjezd z Bílého kříže, ani stoupání na Konečnou není problém. Stále před sebou vidím Lukeho s Kaprem a i čelo balíku. Kolem David Landa, se kterým prohodím pár slov, a hlavně je tu překvapivě červený dres Kuchyně Lípa Rudy Reichelta. Hmm tak podium v kategorii se začíná plnit, když jsem se díval před rokem do výsledků, tak bych bral zlato, ale letos je to nějak o hodně nabitější. No uvidíme, jak nás porovná zubatý profil a kdo bude mít více sil, a i potřebného štěstí.
Sjezd na Slovensko v celé šíři silnice, tady se nic nerozhoduje, Turzovka po novém povrchu a asi 6 železničních přejezdů. Vysoké nad Kysucou začíná jet levou škarpou Kapr a začíná mávat ručičkou, hned za ním Luke, tak tohle vypadá, že kluci jedou pro mě! Jak dojemné a zavazující, tlačím se za nimi a Nižný a Vyšný Kelčov už jsme v první padesátce, ale chtělo to asi ještě více dopředu, jelikož trychtýř Hluchanky alias Kelčáku je max. pro 3 lidi vedle sebe. Tak teď jen nevycvaknout a vylámat tu hrůzu.
Podařilo se, letím za Kaprem a Lukem rozbitým sjezdem v euforii, že jsme pospolu, jak jsme si přáli. Kapr v Bílé staví pro bidony u Jany, to já si gumuji držku za Lukem a Vláďa Kloz mě tlačí do skupiny, kterou táhne Ruda Reichelt. Tady není co řešit, tohle se prostě povedlo! A navíc před nádrží Šance jsme dokonce sjeli čelo a Kapr si nás doletěl ve velké stylu. Ale tady asi byla chyba, že jsme se již nedokázali propracovat více dopředu balíku. Brdek na Jamník si dáváme jako zvířata, Kapr tam zůstává, já s Lukem pospolu, Vláďa nám odjel, stejně tak Ruda. Na Rudu nemám ani pomyšlení, ale Vláďa nám nemusel odjet. Bohužel pak Vláďa stojí v krajnici s defektem a není sám. Defektů přibylo a stejně tak borců, co vylézají ze škarpy, tady se jelo před námi asi velké řemeslo. To naše grupa už jede opatrněji, a i díky tomu se znovu vrací démon Kapr! No ty bláho smekám, paráda!
Pod Smrčkem se znovu loučí, ale v duchu si říkám, že dnes nás asi zase dojede. Snažíme se s Lukem jet s nejlepšími z této skupiny, je tu i Tomáš Ress, který je taky dobrou motivací. Luke nejdříve trochu remcá, ale pak mi najede před přední kolo a jede skvělé tempo. Omamné chvíle, které jsme si tak přály a plánovaly. Epický Smrček za námi, tak teď jen překodrcat to struhadlo nohou pod Pustevnami. Pár lidí odjelo, ale jedeme stále v cca 10 kusech, i když tady moc skupina sílu nemá. Stále si hrát s převody, točit to nejoptimálnější a nejméně vysilující, jelikož královský kopec Beskyda je tu!
Pustevny! 500 metrů nahoru na 8 kilometrech, bohužel se cítím z grupy nejsilnější a určuji tempo, které ale není bůhvíjaké... Vzpomínám na grupu s Pavlem P. před rokem, to jsem to jel o 20 wattů a 2 minuty lépe. Nemilou tradici tady dodržuje Luke, který stejně jako před rokem mi nabízí týmově svůj bidon a chce počkat na bufetu na Kapra, dnes to tam prý úplně nemá... Je mi to hrozně líto, nechci opakovat chybu z minulého roku, a tak nabízený bidon beru a vydávám se do osamoceného boje. Díky, díky moc kámo!
3 kilometry pod vrcholem zezadu přilítne Roman Belák, kterému skáči za zadní kolo a závěr Pusteven tak letíme ve velkém stylu! Věčná škoda, že nepřijel dříve. Mineme tak další grupu a Honzu Kulhánka, jak patníky u cesty. Těsně před námi auto s koly na střeše strhává bránu prémie. Tak to objet bokem, Roman zastavuje na bufetu, já též, jen doplnit druhý bidon a točíme dolů do Prostřední Bečvy. Bohužel jsme jen dva, moc mu nepomůžu, jelikož pod Solání jsem totálně mrtvej a cítím náběhy křečí. Konečná, vystupovat. Tady znovu věčná škoda, že jsem neměl už síly ho odviset, jelikož v cíli byl v pódiovém pořadí nad 50 let.
Soláň tedy vymrskám povětšinou sám a padám do Karolinky s hrůzou, že pod Kasárna na samotku nemohu dojet. Naštěstí zezadu přilétne dvojička a vcelku točíme. Když mi pod Kasárnami řekne jeden z nich, že je v mé kategorii, dostávám injekce adrenalinu do každé části bolavého těla. Posedne mě myšlenka, že přede mnou může být maximálně démon Ruda a možná ještě někdo neznámý. Takže jsem snad ve hře a do cíle nechci, aby mě někdo sjel. Zvedám zadek a snažím se přesvědčit čísla na budíku, aby začínala 3. Bufet odhazuji orange bidon a beru nový. Valím do sebe veškeré suplementy, které mám v zadních kapsách. Užívám si to, ale vím, že ve skupině by to letělo úplně jinak. Na Bumbálku si dokonce zajedu svůj nejlepší čas za poslední roky. Stále se otáčím, jestli mě někdo nesjíždí, ale je tam liduprázdno.
Takže nakonec sólo jízdou na hranici svých aktuálních sil to domlátím do cíle, jak já ty samotky nemám rád, ale pódiová touha dělá divy a dodává netušené síly. O to větší zklamání je pak v cíli, kde si zase loupu bramboru se ztrátou 3 minut na bronz! Takže letos Mamut, L´Etape, Krakonoš a Beskyd mi připravil pěknou bramboračku! Vše zachraňuje nestárnoucí Kapr, který bojuje o zlato s Pavlem P. za pomoci Luka. Škoda, když bych možná jel s klukama, tak bychom si ještě více pomohli a týmově Pavla zdolali, takhle má brácha stříbro. Strejda a vt si to nádherně užili ve dvojičce od startu až do cíle, smekám před nimi! Stejně tak před RiCem, který taky přijel, i když to nakonec ohnul na střední. Balu dal svoji tradiční krátkou a taky mohl užívat večerní skvělou megaparty, kterou nám připravil farmář Strejda, díky, díky moc!
Beskyd prostě znovu potvrdil pověst nejtěžšího maratonu u nás. Bohužel u mě zklamaní. Jel jsem tam až moc s naivními představami, že by podium mohlo klapnout. Bohužel znovu brambora, stejně tak v týmech. Ale jo, stejně to zase stálo za to, Beskyd je legenda legend, vždyť příští rok to bude již 29. ročník a už teď se těším zase na nezlomnou maratonskou orange partičku! A skvělý na tom všem je to, že můžeme zase snít a tom, jaký to bude v dalších sezónách! To nás bude držet při životě! Kdybychom vyhráli, tak co pak budeme chtít více?