....deset,dvacet,třicet.....před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát, už jedu.....a musím říct, že se to povedlo. Pikal Kolíkáč z Oťasem v Mírovicích u kapličky a já se schovával s fotákem na dohled od křižovatky, kde byl vyznačený sraz. Foták nažhavený na uvítací fotečku s cedulkou, jenže nebylo koho fotit ani po dvaceti minutách. Zvednu se, měním schovku, ať to ty dva nemaj tak těžký. Pošlapkávám si na samotku směr Lukov, trasu neznám a tak projíždím jen záchytné body, když začne pršet víc než málo, schovámse na mín než dlouhou chvilku do benzínky a cestu mi vlastně i určuje škála světlosti oblohy. Na padesátem voda už jen od silnice, což odnáší návleky ze kterých se stává nasátá houba, kterou jsem na základce odstřeloval kluky u tabule. Mám volnou sobotu, letos nemám ještě najeto a v hlavě mi stále svítí nápis Lukov....čas od čusu, když vidím něco zajímavého, krásné z té naší české zahrádky, zastavím, vyfotím, když po jednom takovém momentu slyším z pole, jakoby poštolku, jenže jí nevidím a k tomu pískotu se přidal křik" čespoooo", trvalo jim to přez sedmdesát kilometrů, než mě vypátrali, tak ted, kdo bude zpět u pikolky první....kafe, voda, louže, díra a jsme zpět u Prahy, vítr šlapal ted za nás a jen jsme lechtali brzdové špalíky.....klucí, musím se poklonit, mě seklo a byl jsem rád za každé převalení pedálu.......