3 kola dovnitř a 3 lidi na sedadlech. Berlángo rezonuje cyklistickou atmosférou, jak kdybychom jeli na nějaký alpský úlet. Tohle má člověk nesmazatelně v hlavě a zase se k tomu upíná, že to snad někdy zažije. Dnes ale jenom k Táboru, navíc s kolonou u Čapáku. Dočkáme se někdy dálnice na Jižní Čechy?
Domluvené parkoviště už rozzářily pestrobarevné dresíky a helmy. Počasí a trasa nalákaly, vždyť na únor to je malý zázrak. Valíme přes Tábor, ten les semaforů a křižovatek asi můžeme příště vynechat. Nějak se poslední dobou jezdí lajna, to si před pár lety nedovedu představit. Ale asi je to bezpečnější, navíc, když jsme v 6 lidech. Opuštění Tábora ohlašuje rána zezadu. Profesor má defekt. Luke s HonzouB pomáhají, já kecám se Sukesem a Igorem na sluníčku. Když už mají hotovo, znovu to nevypadá dobře. Profesor doklape na prázdném kole k nám a hlásí, že si těch 10 IP dá v nějaké táborské putyce. Díra z boku zánovního pláště tomu prostě dává doporučení. Ale kdepak milánku, máš smůlu, můj batoh pod sedlem skýtá leckterá překvapení. Za chvíli frčíme, plášť, bombičky a duše letí do kontejneru a my se můžeme konečně věnovat veselejší stránce cyklistiky.
Letíme jihočeskou pohádkovou krajinou vstříc Temelínu :-). Tohle prostě chceš! Slunce svítí, bezchybný asfalt ubíhá pod koly a jede se tvrdá lajna. Opojení, fantazie. Je radost pozorovat nabušeného Sukese, jak si užívá nového matroše pod sebou. Temelín necháváme na pravoboku a studeným údolím, kde je potřeba v každém brdku trochu přitopit na zahřátí se blížíme k prvnímu turistickému cíli a tím je zámek Hluboká. Foto, houska a termoska a míjíme Budějky a stoupáme na nejvyšší bod trasy. Jedu s Profesorem, Sukes si to rozdává s Lukem někde v dáli před námi. Ne, nechci blbnout, zimák pode mnou bude ještě v závěru možná hodně bolet.
Frčíme na Třeboň a vítr si nás konečně skvěle našel přímo do zad. Lepšího snad nic nemůže být, i když Luke ukazuje, že se to dá ještě vylepšit. Jeho nástup zachycuje jen Sukes a znovu se pěkně kočkují. Vesnička Spolí mi evokuje vzpomínky na cyklistické rodinné dovolené s dětmi v sedačkách a náves zase jednu noční peprmintovou smršť nevydováděných tatínků. Hrobka Schwarzenbergů si zaslouží foto a naše motory zase doplnění paliva na pumpě za Třeboní. Nálada graduje, ale stejně mi to dneska nějak neubíhá, ještě že je kliknuto jen 160. A navíc teď to začne hodně bolet, ostrý bočák zesiluje, tak ještě foto největšího rybníku na světě a domydlit to k autu. Čas je náš nepřítel, začíná se ochlazovat a Profesor ztrácí viditelnost a má svůj obligátní metr před sebe. No potěš! Takhle si to vyšít 2 x za týden, to umí jen velmistři!
Ale srdnatě bojuje, a navíc bojovat musíme i my, jelikož Turovecký les nám připravil těžkou gravel vložku. Tak tohle příště raději taky vynechat, zimákům to až tak nevadilo, ale Sukes nás asi musel v duchu proklínat, i když to nedal kamarádsky najevo. Konečně auto, plácnout si na pozdrav, topení na plno a těšit na horkou vanu. Jo povedlo se to, tyhle autovýlety prostě mají svoje kouzlo, hodinu od Prahy autem a dovolená jak na Kanárech :-) Díky bejci za skvělou společnost!