Roudnice začala už ve čtvrtek. Teamový trénink na časovku trojic začal trochu nešťastně příliš blýzkým setkáním s asfaltem už cestou na sraz. Koza kope. Ale co, Pepan poskytl dezinfekci a společný trénink nám šel parádně. Jen domu jsem se moc netěšil.
Sobotní Tálín nepřipadá v úvahu, v neděli jen volně, v pondělí bez rozjetí a tak v úterý v 9:47:30 s nohama z olova, bandážemi a neoholenou nohou jsem zajel solidní bídu okořeněnou spoustou chyb. Odřeniny pálí, noha oteklá, vůbec jsem neměl chuť jet totéž ještě odpoledne. Ale nemohl jsem v tom team nechat. Sundal jsem obvazy, přemazal extra vrstvou Betadine a krátké rozjetí před startem. Nervózní domluva před startem, snaha předem domluvit stupňování výkonu, signály, a střídání ve větru... Ještě že nás z toho vysvobodilo odpočítávání 5 - 4 - 3 - 2 - 1 - START.
Nervózní rozjetí, nenacvakl jsem se na poprvé, Pepan jede do zábrany, ale už se řadíme do těsné formace a jedeme. Ze začátku rozvážněji, postupně jsme se usadili do solidní podlahy. Protivítr nám jde parádně, na bočním větru v polovině trochu panika z mé strany. Tempo stále stějně ostré a pěkně to štípe. Nesmím se šetřit a zároveň nesmím po odstřídání odpadnout. Po větru je to strašný kalup, ale není to o nic snažší. Naštěstí do stoupání přeskočí do čela Čamrda a pomůže nám vyvézt těžké zadky přes kopeček. To fakt pomohlo. Chvíli jsem si říkal, že bych možná měl na špici brzdit tempo, aby mě v kopci nenechali, ale takhle to bylo perfektní. V klesání vytočené 55-11, zatáčka projetá důstojnou rychlostí a už jen závěrečné utrpení do cíle. Bylo to skvělé. Takhle kvalitně jsem se dlouho nezmáčkl, sdílené utrpení je nějaké lepší než sólo hrabání zenové zahrádky.
Doma mám středeční Roudnici zakázanou, že prý jsem blázen jestli zase sednu na kolo. Ale ségra chce domestika. Alespoň zajedu fandit na start. A kdyby to vypadalo dobře... A ono to bylo dobré :-)
Nejdřív jen tak pro zábavu. Trocha aktivity, první pokusy o únik a sjíždění cizích úniků. Nic z toho nebylo myšleno vážně.
Ve druhém kole váženě stoupání z Vetlé 41 km/h?? Třetí kolo úplně plonkové. Už mám pocit, že nám frnkne dvojička vrchařů. Je jasné, že šance na uzrhnutí bude pár km za startem na bočáku. Balík si tam užívá terezín.
Vzniká únik, kterému nevěřím. Možná chyba, docela letí a mizí balíku. Takhle ne, opírám se do toho a snažím se zapojit další. Jestli tohle nesjedeme, můžu se vytratit dozadu na pokec se ségrou. Druhý pokus o únik je můj ale bylo to marné. Ještě jsem se nevrátil do balíku a do třetice. Filip Šlajchrt letí neskutečně, sotva stačím v háku, špice jsou peklo. Bobek ukázkové brzdí balík. Za chvíli se dotáhl Karel Vlk a třech dřeme už mimo dohled balíku. Tohle je moc. Nechci se vézt, točím špice poctivě, ale cítím konec. Už před stoupáním z Vetlé odpadám z háku Filipovi a ve dvojici si nedokážu odpočinout. Ve stoupání už sólo. Škoda, potřeboval jsem minutku v háku na vydýchání. Místo toho jedem za své 50 metrů za sebou. Karel to ještě zvládl, mě na cílové rovince přeletí spurt.