Posázaví je jeden z těch závodů o kterých se nepřemýšlí, prostě to je doma a startovný bych zaplatil snad i se zlomenou nohou. Prostě závodní kvapík v sále, kde zná člověk každou parketu. Velký dík míří do Kladna, za bezchybnou organizaci a za to, že tohle můžeme zažívat!
Nakole na start, Technik a Kolíkáč správně nažhaveni, já na Ondřejov už radši šetřím. Registrace rychlá, tak najít Kapra a hurá hromadně na start. Tam se sluní Laco, ale já jdu radši zabrat dobrou startovní pozici. Rozumněj vpředu, ale hlavně ve stínu.
Za chvíli proslov a už se startuje. Zacvaknutí OK, jen to druhé doprovodné auto co se nerozjelo mě trochu rozhodí a než se procpu kolem, přišel jsem o dost pozic. Ale Hradec beru jako zahřívací záležitost, hlavně klíííd a moc to nehrotit. Ne všichni to tak ale mají, z lesa je vyplaveno spousta "road cycling unfriendly stuff" čili bordelu... Někdo mě tam naveze a já ztrácím další místa, nikoliv však svou bohorovnost, dyť loni to byla pohodička. Úplně jsem zapomněl, že mi to letos nejezdí až tak jak loni a taky že je 3x tolik lidí... Logický důsledek je, že když zvednu hlavu abych zkontroloval jestli se to přece jen netrhá, zjistím že trhá. Obhodím si pár lidí abych to dolepil, ale to jsem jen skočil do další utržený grupy. Ty už se neobhazují tak snadno. Dávám velkou a plnej kotel, ale ne, ty ****, tady mi to nesmí ujet! Ale ujíždí. Přes horizont a dál 360W a za křižovatkou se z toho ještě zvednout. Křižovatku neřeším, věřím pořadateli, co taky zbývá. To bude ostuda, letí mi hlavou, tohle prostě nesmím dopustit. Je mi jedno kdo střídá, nebo nestřídá, pár lidí se přidá, když chceš dík, když ne, tak mě to neza. Balík furt na dohled, ale blížíme se po metrech. Další točka, plnej, letíme do Oplan, tady to chce zatáčky na hraně. Kolega na špici moc brzdí, tak ho drze spurtem míjím, poslední zatáčka v ďolíku musí jít projet bez brzd od plotu k plotu. Jel jsem tudy stokrát, ale dycky jsem si přibrzdil, dnes ale nesmím. Ocas balíku zmizel za živím plotem. Ne tam auto být nemůže utěšuju se, 60 km/h nabudíku a posílám to tam. Uf přežil jsem, tak hurá do plnejch, 700W jak kdybych jel do finiše, ale kdo nebude na horizontu, ten nic neznamená, rozhodně ne z pohledu dnešního závodu. Jsem tam. Ostuda zažehnána, nohy rozsekaný, balík nejede...
Teda jede, ne že ne, ale přece jen já teď jel trochu větší hranu. Sjezd je za námi, tak si ještě zaspurtovat z křižovatky a už se pohodlně vezu, ale tohle bude mít následky. Víťa Novák hlásí, že je to docela let. Já jen pokyvuju, přeci jen se ještě úplně nemůžu nadechnout dost na to, abych mu pověděl jakej let jsem měl já, protože jsem extra pakoš. Prokličkujeme vyfrézované údolí, naštěstí proti nic nejede, tak vždy po novém a už se blíží magnet u Benátek. Závodní zázrak funguje a tady ty 3% zas nejsou vůbec cítit, opojné stavy. Odjíždí Fíla Endler a balík pokračuje setrvačností po větru vcelku v klidu.
Sedím vzadu a lížu si rány, nemám nějak morál se jít cpát vpřed. Navíc hned za odbočkou na Úžice mě zabaví prohlídka levé škarpy na docela ostrém bočáku. No tady stejně není na to se někam cpát. Do sjezdu tak jdu zezadu a pomalu odpočítávám svůj konec v balíku. Spurt z Talmberka, abych zas zapadl do háku. No vlastně už to moc spurt není, prostě 480W co zrovna byly k dispozici i s myšlenkou, že už to je možná zbytečný. Ale není, 320W průměr stačí a já mám čas se najíst a přemýšlet o Podvekách.
No chtěl jsem sem přijet v lepším stavu, ale jsem tu, tak hurá. Navíc nějakým svým lepším standardem to chci vyjet a uvidíme, jestli někdo vypadne se mnou. Nájezd zase na pakoše na konci, ale opět v bočáku nebyl morál ani síly s tím něco dělat. Ostrá točka doleva, zavřít oči a poslat do pod most pod tratí. A zase "spurt" do háku, ale to už je labutí píseň. Jsem tam, ale jsem tam na pár vteřin a už se sunu zpět. Vcelku se mi daří držet odstup, odpadají další lidi a ty předjíždím. Nakonec to vypadá, že snad ve 3 bychom se mohli nahoře potkat. K zatáčce ještě držím docela rozumný odstup na balík, ale pak jsem buď vytuhl, nebo začali trochu víc jet (b je správně). Nahoře Martin Klícha a Jakub Novák, za chvíli nás doletí Petr Pavlík z Unlimited. Tak to půjde, říkám si, ale než se tempo trochu urovná, musím trochu kluky postrašit profilem a tím, že po dalších 3 kopcích nás čeká pěknej ksichťák. To docela pomůže a sjezd do Šternberku mi navíc přinese další body za znalost trati. Musím říct, že si to fakt užívám. Do kopců tedy tak akorát, čeká nás ještě dost práce, občas je čas něco prohodit. Jen Klícha trochu zlobí, ale kolektivně ho necháváme se větrat, takže to náladu nekazí. Šternberk vyletíme, Zdebuzeves se mi jede skvěle. Jak kdybych tu už letos párkrát jel, znám každou točku, každou změnu sklonu, vím kde se zvednout a kde si sednout. A navíc nahoře mě čeká má milovaná s bidonem v ruce, dnes velmi cennou komoditou.
Sjezd do Kácova na pohodu a vzhůru na další kopec. Držím se Martina, který je asi dnes nej vrchař v grupě, ale na rovince proti větru pak táhne jen pokud je to do kopce. Zbytek točí, ale příjde mi, že toho kolektivně začínáme mít docela dost. Přitom mi přišlo, že jedeme docela pěkně, ale pod kopcem najednou zaváděcí auto druhýho balíku, kousek za ním Filip Šlajchrt. No ty bláho, to jsem čekal až v Ratajích, to asi nejedem tak dobře. A že jsem na odpis si začínám myslet za chvíli, když dojíždíme holčinu, co tedy musela uviset Podveky mnohem dál než já. No ty jo. Ale před námi jsou další korálky. Jeden je Lukáš Kindl, kterýho už to prý nebaví... no ty bláho! A to já bych řekl, že mě to docela baví. Z holčiny se vyklubala Nikola Nosková, akorát jí trochu ztrácíme na kostkách v Ratajích. Přibyl k nám ještě Ondra Charvát, takže s Martinem trochu tlačí na pilu. Navíc jsme dojeli i Šmíďáka, ani nemám kyslík se zeptat, jestli ho to taky nebaví, ale takhle dobře se mi ty zdejší kostky ještě nejeli. S díky odmítám bidon on Technikovi Alice, mělo by mi to vystačit tak akorát. Drtím to nahoru, kostky končí, čekám zas někoho z druhého balíku, ale překvapivě nic. Sjezd do Talmberku začíná jak kdyby se nikomu nechtělo jet, tak si skočím na čelo a užívám si stokrát projetou asfaltku. Proletím vesnicí a volně valím dál, protože jsem trochu odjel. Najednou se ale prožene Plechata a pár dalších a to už je pěkně početnej balíčkej céčkařů. Projedu se dozadu a zas dopředu, ale z D tu najdu jen Halíka, Vejvodu a Mullena. Ach jo, řikám si a ještě se zeptám, jak dlouho postrádají Kolíkáče, ale prý docela dlouho. Tak nic, info ze Zdebuzevsi mluví o ztrátě 4:40, takže čekat nemá smysl, navíc asi není co bych zmohl...
Cíl je tedy jasný, uhákovat tuhle třicetihlavou saň až pod Ondřejov, a nenechat se sežrat a vyplivnout.
Ale ta první očouzení kotníků je tu. Nechyba. Nejen kotníků, ale i stehen. Hákuju Pepu V. a jeho týmového kolegu (Přemysl Kuchař). Nevypadá to, že by se jim ten kopec líbil, ani mě se nelíbí, ale vím, že tady prostě vypadnout nesmím. Nohy teda pálí fest, ale když vidím kroutit se zbytek, tak si dál jedu vnitřní dialog o tom, že když to bolí zbytek, těžko to může být už o moc horší a když to nebude horší, tak se to dá vydržet, když se to dalo vydržet do teď. Kdo ví jestli to funguje, ale konec kopce je tady, zvedám zadek abych si jistil dobrou pozici v zákrytu. Čeká nás totiž chvíle oddechu a pak hoblovačka pravé škarpy na bočáku směr Benátky.
A bolí to bolí, ale zdá se mi, že víc ty okolo. Nebo si to jenom myslím? Ať tak, nebo tak, je to fajn. Když jsem přemýšlel, jestli vzít spíš kolo do rovin a větrů nebo do kopců, čemuž dost nahrává profil, rozsekla to Kája. Pozorně vyslechla všechny pro a proti a pak řekla. "Vzala bych si Lapierra, protože je modrej!" Takže mám Lapierra a chrochtám si, sem malej skrček jako Evanepoel a skoro na mě ne fouká. Stejně tak dál do údolí a až do Nučic. Tady ale přichází ještě další prověrka, magnet do Konojed. A vítr prozměnu zprava. A ještě navíc křeče. Sakra, řekl někdo křeče? Ani nevím, jestli mě to slovo dřív napadlo, nebo mě dřív začlo lehtat v pravém stehně, ale tohle ne. Musím si stounout, rychle je zahnat a zase si sednout, ať sem malej skrček. Ale furt visím za dvojicí Sparta. Sjezdík a poslední test, brdek z Konojed. Ten na jistotu ve stoje. Křeče jsou pryč, ale radši pít, pít, bidon se vyprazďuje. Teď jen přežít sjezd do Hradce, ale jede se rozumně.
Klid před bouří zvanou Ondřejov. Svezu se údolím a pak... A pak nic, jak se začne stoupat začnu mít křeče pro změnu v levým stehně, tak si stoupám, chvíli visím, ale jen zkouknu, že za mnou nikdo a z kategorie P1 tady nikoho nevidím. A z naší původní grupy jen Klícha a Charvát, od pohledu dnes lepší vrchaři, takže ideální čas na sebeuspokojení a ušetření pár sad nekontrolovaných svalových kontrakcí. Chvíli jedu ve stoje volněji a za chvíli si i můžu sednout. Občas se otočím, ale přijde mi, že jedu ještě docela obstojné tempo a nikdo za mnou o moc líp by beztak asi nejel, to by mohl jet s náma rovnou. Takže docela klidný dojezd do cíle, kde jsem ale stejně úplně mrtvej. A jsem rád, jednak sem si to užil, ale zároveň tam nechal všechno, co jsem měl. Takhle by to mělo být vždy! Průměr o něco horší než loni, ale na hlavních kopcích jsem většinou pobral PRka, takže to bylo minimálně na stejný úrovni. I NP je jen o pár wattů nižší, takže z hlediska výkonu rozhodně spokojenost.