Klikovy vrchy… začínám bejt asi veterán… vzpomínek je hodně a zrovna na tenhle závod jsou jenom krásný. Když v neděli vyrážím vyzvednout Kolíkáče na hradby velkoměsta nebo chtete-li na Jižní Město, venku fouká studenej severák, teploměr ukazuje 9. Fuj a brrr. Tohle chce trochu morál a Bůh ví, jak by to dopadlo, kdybych nebyl dopředu domluvenej na společnou cestu na start. Ani ve snu mě nenapadlo, že to bude zase krásný…
Cesta uběhla rychle, najednou sjezd na Lány a kruháč 1,2,3,4 po trase Klikáčů underground do myší díry a nahoru. Hej tady jsem míval KOM… bejvávalo, ale je to tam pořád 3/2838, což musím přiznat není špatný.
Prezentace a rozjetí absolvuju zabalenej v mý zimní fleesce. Pak to ale najednou vykoukne zpoza stříbrnýho rantlu a mně je akorát v návlecích nahoře dole.
Pak start a já si uvědomuju, že se cítím daleko líp než na Posázaví… Žádnej stres, pohoda… Nikdo se necpe do protisměru, jen občas nás bočák vyveze za lajnu. Nějak se klukům nechce jet a tak se stalo, že jsem vepředu. Za ostrou levou na Městečko a tam vleze Honza Pícha a táhne snad 3km… Jako fakt nechápu, jak může mít někdo takovou sílu, ale od Honzy to pro mě byl jen takovej předkrm. Jedu zabudovanej na 4 fleku, Honza pak odstřídá před vesnicí a já na kolejích vyplavu skoro na špici… Že by se mi vracelo sjezdařský střevo?
První půlka z Městečka se jede lidsky. Jsem tam zase zabudovanej a říkám si, tak co hoši, kdo… ? Unesete to bez nástupu? Nikoliv. V půlce se zvedá jeden a hned druhej. Ostatní taky přitápěj, ale tak trochu druhou ligu, já si jedu svojí 1.B třídu a pomalu se to vzdaluje. Ve chvíli kdy se sklon stává přijatelnější mě doskočí dva divočáci. Opět Honza Pícha. Jede neuvěřitelně, jen visím a nemám šanci vykouknout. Na náznak loktem se jen snažim ze slušnosti omluvit, ale spíš nesrozumitelně chrčim sliny. Mlaďas od Starku občas protočí. Říkám si MUSÍŠ uviset. Po pár minutách boje se zdá, že se blížíme k první skupině. To když se potvrdí, tak chlapi ještě přiloží. Tak tohle je slušný ródeo, my je snad sjedem nebo jak tohle představení dopadne. Bohužel se vykouzlil zase neopakovatelnej, ale spravedlivej příběh, kterej mě vrátil do reality. Ve sjezdu ve Všetatech už je máme ždibec, ale 2 doprovodný auta nám nedovolí přisát se do grupy. Pak ostrý zatáčky dokonce způsobí, že musíme za autama zpomalovat. Vím, že to není l’Tour, ale kruva chlapi, nemůžete to zdrcátko trochu sledovat? A vůbec nepochopim, k čemu tu jsou doprovodný auta, který jednou v závodě mezi lidma, když to má sotva 75km a jede se na 1 bidon. Dřu se tu jak kokot a pak tohle. V zatáčce skočím jedno auto, ale co čert chtěl. Přichází kopec a moji 2 parťáci tam vsadí špurta, hop přes auto a už si to frčí v grupě. Já jsem na limitu a prostě na to už nemám, chvíli bojuju, ale nejde to nejde to. Sakra! 10m a byl jsem tam. To nasere. Grupa mizí raketově a já nasazuju výletní tempo. Čekám, že mě dojede nějaká početná skupina, kde to moc nepojede, ale najednou se přiženou 3 kusy, hákuju. Teda chlapi, tak tady se mi fakt líbí. Příkladně se točí, z kopce se jede, do kopce se jede. Všichni jednou krásně, ale největší bomby tam hází Karel Vlk. Já to zkoušim napodobit, ale po pár metrech vždycky někomu dojde trpělivost a jdu od válu. Skryje se jedou celkem svižně, Karel Vlk prý trénuje na weltmajtršaft, tak na nějaký flákání není zvědavej. Když tam nemá svý watty, tak si tam prostě najede a my jen mlčíme. Tak tohle nepamatuju, že bych odpadl do skupiny, kde pojedou všichni tak dobře.
Poslední kopec ze Zbečna se už Karel evidentně šetří na závěr, i přesto ztrácíme jednoho. Od Křivoklátu už točíme v úspornym módu, ale Karel je lišák… Jak vyjedeme z lesa a opře se do nás bočák, vsadí si tam nástup. Tak trochu nesměle ze sportu hákuju, ale říkám si, že tady špurtovat by mi bylo až blbý. Následuje druhej nástup, kterej mi to vyřešil. Na tohle nemám, ale zkoušim jet co to dá. Díra přede mnou, díra za mnou, tak jedu dál ať je to důstojná porážka.
Chvíli za náma grupa Kolíkáč a v cíli gratulace na všechny strany. Díky, díky všem. Byla to paráda parád.