V sobotu odpískat Mosty, dýchací systém je zanesen, hlava třeští, nechce se někde zůstat na větru 100 kilometrů od vany. Tak nepohrdnout virtual světem, když se z toho tak snadno dá zalézt pod peřinu. V úterý se rozvášnit před monitorem na skupinovce: „zábava na kopcích, klid na rovinách“ a tajně pokukovat, že venku přichází pomalu jaro. Ve středu na jedničkách předvádí borečci od Drátů svůj nový matroš a já vypadávám z háku už na přejezdu dálnice v Újezdě. No paráda! Když chci přitlačit v průhonickém dloubáku, aby to znovu neujelo, začne mi z nosu téct krev. Finito hoši! Tampónuji a chci si jen volně pomotat nohama, a ne se nechat vláčet až někam na Habr. Kluci ale solidárně čekají a trpí mě v háku. Doma bolí celé tělo, chce to odpočinout. Ale copak to jde, když ve čtvrtek má být modrojas?
V autě probrat válečnou situaci a v Košicích u Tábora odstartovat další jarní let po Jižních Čechách. Připadám si ale jako v práci, že jdu zase hákovat, radost žádná, tělo se brání. Jaký to rozdíl oproti Lukovi, který si užívá každé šlápnutí! HonzaB vzal zimáka a stává se tak mučedníkem skupiny. Profesor bez problémů hákuje Luka na druhém fleku a taky si to užívá. Luke roztočil karbóny málem do závodního kvapíku, mně se nechytl wattmetr, ale nemám vůbec síly něco ťukat na budíku, jen tupě sleduji Honzovu zástěrku. Přeci tady na rovině od nich nemůžu odpadnout anebo řvát móc. Stejně ale plánuji někde nějakou zkratku, těch plánovaných 140 km je šíleně dlouhých!
Konečně pauza, waťák se chytnul, napít se z termosky a hurá zase hákovat! Špice je plně svěřena do Lukovi režie, dnes ho nikdo střídat nebude. Pomalu si začínám uvědomovat, jak je krásně na světě, jaké jsou tady hlaďounké asfalty a krajina jako z pohádky. Luke to skvěle naklikal, míjíme jednu lokalitu za druhou, kde jsme trávili s dětmi tradiční cyklo prázdninové pobyty. Power nezřídka začíná 3, hlavně ty mini magnety jsou pro mě hodně bolavé. Luke totiž jede jako Turista v dobách své největší slávy, ani metr zadarmo, obdivuji HonzuB, jak tam furt strká to své oblatníkované monstrum a Profesor stále s jasným dalekosáhlým rozhledem, žádný metr dopředu.
Těším se na pumpu, na bagetu, energeťák a na lavičku se sluníčkem. Konečně Tankstelle Chlum! Ale nemají bagety! Tak nepohrdnout perníkem a sušenkami, nesmí se nic podcenit, tenhle let se bude určitě tvrdě kasírovat v závěru. Průměr stále přes 32 a vypadá to, že ani po pumpě se svěšovat nebude. Stráž nad Nežárkou ještě zdokumentujeme a pak už zase v nekompromisní lajně za nezdolným diktátorem Lukem...
No hezky to uteklo 137 kilometru za 4 hoďky, na čerstvém vzduchu, v záři slunce, po exkluzivních asfaltech, po zapadlých silničkách bez provozu. A navíc já jen 3 minuty na špici, tak nezbývá než poděkovat do Průho!!