Tondáno El Grande a jeho záliba ve Flahute. Hořice a již 10.ročník Tour de Kolonožka Classic. A Šlapky tam ještě nebyly. Tohle mě láká. Navíc Pekelné lesy naznačily, že by výkonnostně mohl být kolem mě i letos zase týmový parťák, který dokáže jet pro druhé. A tohle týmové sdílení mě stále tak na tom přitahuje. Luke ještě ve čtvrtek projede trasu a až na pár šotolin a kostek je to prý sjízdné, takže rezolutně sděluje: jedemeeee!
Sukes mě v luxusním čase dováží na prezenci. Svojí jízdou naznačuje, že by to mohl být dnes letecký den. Projedeme si cílový brdek a Tondáno už to odpaluje. Prvních 20 kilometrů bude za zaváděcí motorkou, tak jedeme v kecacích dvojičkách. Přejet hlavní silnici, odlehčit si a jdeme na to. Trasa nahraná na řídítkách, tak jen čumět po šipce a cpát se dopředu. Kostky, úzké silničky a stezky a blíží se první sektor po štěrkové cestě. Na špici s Honzou Kulhánkem, který jako znalec trati radí, držet pozici. Vyjeté koleje, všichni chtějí pěkně vidět, tak se to hobluje i škarpami. Volím pravou stopu a slyším syčivý děsivý zvuk. Kdopak to asi je? Safra, ten předek mi nějak divně plave! No do háje! To jsem já! A nejsem sám. Zvednuté ruce a sunutí se do krajnice je tu jak na běžícím páse. Dnes je konec…
Jen jsem schoulen do klubíčka a čekám nějaký náraz zezadu. Naštěstí to přeletělo přes, prach opadl a zjišťuji situaci. Předek na zemi, tenhle pohled prostě nechceš! Ale co, duše a bomby máme, opravíme a nějak to domydlíme. Ze servisního bidonu vysypu opravný materiál, montpákou sundat plášť, vyndat duši, nandat duši, jo, docela mi to jde. Bombičku držím v ruce a hledám napouštěcí hlavici na ventilek. Safra, kde je? Že by mi ji vítr odnesl do příkopu? No ty wado, já ji snad nemám! Až teď na mě padá ta hrůza, že nemám mobil, vůbec nevím kde jsem, a v tom závodním ohozu mi začíná být docela kosa…
Naštěstí opodál se mordují 2 borci s defektem, tak u nich vyprosit pumpičku a něco tam narvat. Ale ventilek je docela krátký, tak to jde ztuha. No nic, více tam nedáme, ale stejně díky kamarádi! Sbalit si fidlátka a rozvážně se rozjet na poloprázdném předku. Tak takhle jsem to fakt nechtěl! Kostkový úsek přejíždím a v dáli uvidím auto, do kterého se pakuje další závodník. Nemáte pumpu? No jasně máme! Tak to rychle narvat co to jde a hurá, můžeme závodit!
A docela to začalo bavit, bude to hezká časovka a třeba ještě někoho sjedu, hlavně už nemít defekt. A hlavně to nejdůležitější, jako by za mnou stál Léňa a já slyšel jeho hlas: Každý závod musíš dojet, nic nevzdávat, vždyť jsou za to body do Šlapky roku. Zimu jsem odehnal a užívám si trasy, ani nevadí menší bloudění v Jaroměři, aspoň jsem si ji pěkně prohlédl. Stejně tak Kuks zdolán přes hlavní pěší magistrálu, tu změnu na FB jsem již nějak nezachytil. Mají to tady pěkné, neznámá krajina a roztomilé vesničky . Rozhodující kopec závodu, kde se to nadělilo tam někde vepředu u čela, mně na samotku moc vrásek nepřidá. Ale nečekal bych ho tady. Pak už letět vstříc Hořicím a snažit se držet ručičku wattmetru přes 300. A představovat si, že se to třeba někdy ještě letos bude hodit, až osamoceně budu dojíždět nějaký maraton...
V cíli už je všechno předáno a pogratulováno nejlepším, tak jen poděkovat Tondánovi za to setkání a trasu. Luke barvitě vypraví svůj hrdinný boj v přesile Unlimited, který nakonec parádně zvládnul. Tak jen ponaučení pro příště, ten servisní vercajk je potřeba kontrolovat!