Noc klidná, probouzí nás jarní zpěv ptáků z otevřeného okna, kteří si jakoby prozpěvují velehit rakouského zpěváka Johanna Hölzela:
Ahoj, volá Vídeň
Ahoj, ahoj, volá Vídeň
Ahoj, oho, volá Vídeň
Ahoj, oho, volá Vídeň
No tak jo! Tomuhle se nedá odolat, snídaně, bidony a vhodné hadry na sebe. Asi bude pršet, ale když budeme mít kliku, tak by nás to nemuselo chytit. Padáme sice k Dunaji, ale cestou nás čeká pár brdků, hákuji ocas skupiny a trpím. Noha se v nepravidelných intervalech ozývá, vůbec nemám sil na nějaké posunutí se ve skupině dopředu, kde to jede zadarmo :-) Navíc jedeme úzké cyklostezky, kde za každou zatáčkou následuje nástup, který málokdy rychle zalepím. Kluci jsou ale smířliví a každé volání moc akceptují. Tenhle problém se svým tělem asi jen tak nerozjezdím. Navíc na obzoru černé mraky, takže stále se v hlavě připravuji na další mokrý průplach. Jsme u Dunaje, letos ho překonáme přes hráz přehrady „Greifenstein power station“.
Obdivujeme veletok, fotíme se a začínám se hrozit toho kopce, který nás čeká při líznutí alpského předhůří. Ještě si na úpatí zašpásuji nástupem, aby to dobře vypadalo na kameře a pak se již ponořit do svých osamocených depresivních stavů. Skupina mě přefičela, Luke tam ještě mezi námi jezdí jak TV motorka a já se soustřeďuji na Romana, toho musím vidět na dostřel, ať na mě nahoře nečekají tak dlouhou dobu.
Parádní kopec, krásná vlásenka, jak bych si to tady rád užíval, jak jsem to plánoval, že tady bude vybuchovat zimní forma. A teď se jen bezvládně motám a s hrůzou prozkoumávám další a další brdek, který se před námi otevírá. Oproti minulému roku jedeme trochu jinak, ještě nás čeká sešup do Hinterweidling a pak znovu nahoru, než nás konečně přivítá cedule Wien. Trasa je kliknutá co nejkratší na umělý ostrov Donauinsel, ať se vyhneme provozu a tramvajovým kolejím. Stejně se málem smotám na jedné úzké cyklostezce, už mám slušně vymleto. Letíme po ostrově, vzpomínám na Kocoura, jak se nám tu před pár lety ztratil…
A za chvíli vzpomínáme na Profesora a jeho Burger King. Štěstí je nám nakloněno, déšť se nám vyhnul a můžeme se rozvalit na prosluněné zahrádce s hambáčem v ruce. Omamná to chvíle! Nálada graduje, frčíme na Znojmo, bude to bez deště a s větrem v zádech a o to to bude více bolet! Roman nás obětavě fotí s hradem Kreuzenstein, až mu nevědomky ujedeme. Tak trocha taškařice, než se zase dáme do kupy, kterou využiji ležením na jarním trávníku v jedné vísce…
Kilometry letí po hebounkých asfaltech, občas si zařvat moc, ať jsme v jednom šiku, občas obětavá ruka potlačí, jó díky kluci za podporu! Snad čas rány zahojí a zůstane mi jen pěkná vzpomínka na tenhle ikonický švih do rakouské metropole! Díky všem!