Pro Lukáše je Zubr jeden z top závodů a bere to jako takový vrchol sezony, takže není divu, že to probíráme a řešíme týdny dopředu. Přislibuju mu, že když na to budu mít nohy (ať už v kopci nebo na rovině), tak mu pomůžu i kdyby mě to mělo stát místo v baliku. Lukáš má tenhle rok neskutečnou sezonu a lítá parádně, takže to jedeme, tedy hlavně on vyhrát… :-)

Celý týden před závodem, každý den sledujeme měnící se předpověď počasí. Je to jak na houpačce, jednou píšou sluníčko a teplo, podruhý přeháňky a vítr. Naposledy co koukám, vidím 26C a sluníčko, to by bylo ideální.

Úterní ráno nás ale hned vyvádí z omylu – Lukáš sotva rozlepil oči, tak kouká na radar a zjišťuje, že nad Žlebama je slušnej mráček, kterej asi jen tak nepřejde… Ach jo, takže místo sluníčka nás bude čekat jako voda joooo? Snad ne….

Čím víc se blížíme ke Žlebům, tím víc jsou silnice voslintaný, což přechází až v regulerní morko s kalůžema. No nic, mokro je, ale zatím neprší, jdeme se zaprezentovat. Hned jak příjdeme do hospůdky, tak první borec před náma se přihlašuje pod týmem Dukly, parááda, Zubr nikdy nezklame… :-D (Naštěstí je to mlaďas z M20-29)… :-))) Jdeme se rozjet a stoupnout si na čáru. Poslední minutky před startem mě Lukáš varuje, ať nejsme nikde vzadu, že to minulý rok prý ruplo hned na úvodních 10km po rovině na větru. Tenhle rok se ale z části vracíme ke kořenům a hned od Třemošnice budeme stoupat na Lichnici a Seč, takže nás žádná velká rovinka po startu nečeká.

Máme tu hvizd a vyrážíme. Žačíná se dost vlažně a vypadá to, že nikomu se moc nechce tahat. Každou chvilku se otáčím a hlídám si svého leadera, který jede hned za mnou. Blížíme se k Třemošnici, tak informuju Lukáše, ať dává bacha, že nás bude čekat první a následně hned druhej kopec (asi nejtěžší na trati). Začínáme stoupat a furt se jede jak s hnojem. Na tohle na Zubrovi fakt zvyklej nejsem. Lukáše už asi začínají svrbět nohy a říká, že jestli se pojede takhle, tak to dojede všechno pohromadě… Jen to ale dořekl, tak jako by ho mlaďas z Dukly slyšel – zvedá se a začíná se závodit. Zvedám se a hákuju, chvilku to jde, ale pak už to začíná bolet. Nebejval ten kopec kratší???? :-D Pořád se jede vysoký tempo, který mému studenýmu dieselovýmu agregátoru nedělá vůbec dobře. Na tohle jsem vždycky trpěl a asi vždycky budu. Neumim jezdit z 0 na 100 viz moje tragický časovky, viz odpadávání v prvních kopcích pár km po startu… Musím se nejdřív dostat do provozní teploty a trošku ty nohy a plíce protáhnout (projít si krizí), než po nich něco můžu chtít. Začínám lehce ztrácet na prvních cca 5 kusů, ale to už jsme naštěstí skoro nahoře, takže mě zezadu ještě skočí tak 2-3 lidi, kterých se chytám a vracíme se do čela. První krize tedy zažehnána. Následuje krátký úsek dolu a pak hned znovu stoupák na Seč, kde se při nájezdu na kopec dostávám na špici. Jedu si tréninkový tempo, nechci plýtvat silama, protože vím, že mě bude čekat další boj o přežití a jen čekám, než to někdo nevydrží a půjde předemě. Netrvá to moc dlouho a je to tu a opět se pekelně zrychluje. Kopec začíná utahovat, zas to začíná sakra bolet, letmo kouknu na tacháč a zjišťuju, že letíme přes 28km/h. No tvl, takhle jsem tu snad ještě nejel. Míjíme pumpu po pravý straně, která říká, ještě to chvilku vydrž, už budeš nahoře. Já už ale jedu bohužel těžkou hranu a když se závěr kopce ještě víc zvedne, tak jen vidím jak první 5tka (včetně Lukáše) odjíždí. Za ni jede dvojice, s malým rozestupem další dvojice a pár metrů za touhle dvojkou já. Kousek za náměstím mě dojíždí pár lidí, čelo je kousek, takže věřím, že se dokážeme vrátit zpátky. Po chvilce tvoříme hezkou skupinu tak 10ti lidí – to samé jede vepředu. Dneska mi nohy jedou parádně, takže mě sakra štve, že jsem nevydržel s čelem závěr Seče. Holt si to budu muset odmakat ve druhý skupině a pokusit se nás vrátit do závodu. Snažím se skupinu nějak vyhecovat a přimět ke spolupráci. Vybízím všechny ke kolotoči, čelo jede tak 100-150m před námi, ale bohužel… Na špici se točíme sotva ve třech, zbytek se veze. Moc to nechápu, proč nikdo nejede?!?!?!?!? To jsou všichni na limitu?? Nemyslim si… Asi jsou spokojený, tam kde jsou, že nemusí tahat. Opakovaně se snažím přimět i zbytek skupiny ať pomůže. Pokouším se naší skupinu nějak řídit, jak by jsme měli jet, abychom to dojeli. V kopcích tempo, vyhovět si a na rovinkách / sjezdech založit a rozjet kolotoč a za chvilku jsme tam. Ale kdepak… Buďto to ty lidi nechápou nebo se jim nechce na špici. V kopcích se pokaždé našel nějaký ‚hrdina‘,který nastoupil a myslel si, že si do čela doskočí jak van Aert , protože to bylo vážně na kousek (viděli jsme na ně). Občas se k těmhle ‚hrdinům‘ někdo přidal, takže se naše skupina začla trhat a na horizontu, místo abychom jeli, se kufrovalo, protože polovina lidí byla vyflusaná… Začínal jsem z toho být dost frustrovanej a naštvanej (slušně řečeno), ale pořád jsem se snažil tahat a něco s tím udělat. Ale jak se říká, nic netrvá věčně, tak i moje odhodlání a motivace po několika dlouhých kilometrech, kdy jsme čelo stále měli na dohled pominula. Začal jsem se smiřovat s tím, že už to nedojedeme. Pár km před Bojanovem (HP) jsem zalezl do baliku a začal šetřit. Přijel jsem k týpkovi, který mi na špici pomáhal nejvíc a který v kopcích vypadal docela silně. Ptám se ho, jestli to od prémie nezkusíme ve dvou. Ani tady jsem se nesetkal s úspěchem, hned to zavrhl, že prý budou pak ještě další kopce, kde by jsme se zbytečně vystříleli. Hmm, okej. Najíždíme do kopce, lezu na špici a rozjíždím tempo. Ohlížím se a zjišťuju, že pár lidí jsem dokázal vysypat (včetně týpka s kterým jsem chtěl odjet, asi už nebyl tak v pohodě, jak doteď vypadal). Na horizont přijíždíme jen ve třech s lehkou mezerou na další. Projíždíme Hrbokov, točíme levou, je tu předposlední brdek na široký hlavní silnici. Nějakej čas nekontroluju situaci za náma. Za kopcem ve sjezdu se otočím a zjišťuju, že skupina nás má… Ááááá hoši, najednou to sjíždět jde jo?? :-D půlku závodu, když jsme viděli čelo se nikomu nechtělo… No nic, čeká nás už jen posledních pár km skoro pořád dolů a cílovej kopec. Ještě se párkrát protočit na špici a už najíždím do posledního kopce z první pozice. Hned za zatáčkou ale začíná jeden borec spurtovat, jak kdyby byl finiš za 300m :-))) další 2 vyráží s ním… Taky se zvedám, ale s rozumem, vím, jak ten kopec vypadá. První půlka relativně jde, po dobrym asfaltu, když ale najedu na rozbitej povrch, začínám tuhnout. Vypnuly jak nohy, tak i hlava, přicijenom těch špicí za dnešek bylo víc než dost. Valnou většinu závodu jsem si musel odtahat sám, takže ti 3 borci co nastoupili hned pod kopcem mě i zařízli. Zbytek skupiny jsem, nevim jak, ale dokázal udržet za zády.

No, jak to dneska celý shrnout… Nohy dneska jely parádně, měl jsem super den. Na čelo na Seč chyběl vážně jen kousek, což mě štve, ale holt tam byl výkonnostní rozdíl. Víc ze sebe prozatím asi nedostanu. Štve mě to o to víc, když mi pak v cíli Lukáš vyprávěl, jak to dojížděl. Bejt tam, mohl jsem mu ty 3km rovinky pod kopec odtáhnout a mohli jsme to sebral celkově. Takže domestik těžce zklamal. Odpadl hned ve druhý velký zkoušce. Škoda tý skupiny ‚vejletníků‘ který dělali všechno proto, aby se nevrátili do první skupiny. To mě vážně vytáčelo, ale jinak jsem si zazávodil parádně. Po zkouknutí výsledků zjišťuju, že na prvního byla ztráta něco málo přes 3 minuty, což není vůbec špatný, když jsme střídali tak ve třech… :-D Nakonec to hodilo 15.celkově/5. v kat., což taky není uplně zlý… Furt ale odjíždím s pocitem a vědomím, že to opět odjelo i když byly nohy z nebes… :-D Kéž by to stejně jelo i na Lesný o pár dní dýl, ale o tom až příště, to je uplně jinej příběh. (očekávám svůj nejkratší report vůbec).