Letošní zima je nějaká divná. Není moc času se stresovat, moje absence přibývají, Oťas nejezdí. Kolíkáč na dovolený je pro všechny asi signál ke komunikačnímu detoxu, takže kdo ví jestli se vůbec pojede. Až v sobotu od Kufsteinu dorazí první mesidž a sítě ožívají. No tak jo, takže první dvoukilo. Těším se, netěším, rozhodně mám letos nějak větší respekt. Přitom se chlácholím, že krom pozdější začátku, což nemusí být na škodu, se trénink ubírá podobně jako loni. Dobře, takovej objem už asi nikdy nenatrénuju, ale aspoń kilometry polykám docela úspěšně. Přesto mi ta představa 200 km přijde taková děsivější než dřív. Snad tohle není stáří...
Ráno se budím rozsekanej s bolavou hlavou, ale nějak vím, že už není na co se vymlouvat a ven musím. Uběhne dvacet minut, pobýhám po RD (zdravím velehákovače), hledám různý proprietry z vlny nebo lycry, termosku, čaj, garmina, tvl proč to nemůže bejt trochu víc jednoduchý? No... a prospěvuju si u toho? Trochu mě to zarazí, před chvíli mě boleha hlava a sotva jsem chodil. Ale jo dává to smysl, dyť největší alkáč si taky začne zpívat, když uvidí flašku.
Na jížu už je odšpuntováno, na T přisedají staříci Turista s Camrdou a hádaj se kdo má větší slevu na dráhu. No ale za poloviční to prej daleko nebude. Valíme do Mstětic, kam tradičně přijíždíme nadvakrát. Holt Turista is back. Dál se ale jede v zásadě spořádaně, bez nějakých excesů. U Sadský čekáme Pepana, ale objevuje se Kulhoš, takže se rozjíždí egyptologická debata o tom, co Pepan psal, co tím myslel, a kde teda je. To zabere kousek cesty a za chvíli už skládáme kousky tras Polabských klasik. Tímhle ten výlet dostává nový rozměr, takže se občas občas závodí, tu za Var der Leekem, tu sprint za oblouky na pásku. No většinu to ale nechává v klidu. Pumpa ale stojí tam co vždycky a scénář je také stejný. Kolíkáč se směje každý blbosti, jak kdyby zrovna poprvé viděl neváhej a toč speciál. Jen ten vítr zpět bude milosrdnější, než když jsem to jel poprvé. Na to se koneckonců taky hodně vzpomíná.
Nálada je vpravdě výletní, takže se stojí na náměstí. Fotíme se s kruhákem, odkud je to všude blízko. U cedule Praha 100, kterou ale nemůžeme najít, ale prý tu určitě byla. Pak se znakem města. A pak už robota proti větru. Hodně vzpomínám, tempo to naštěstí dovoluje. Vlastně jsem byl docela dobrej už tenkrát, on to je těžký úsek a uvisel jsem docela daleko. Dnes naštěstí o poznání mírnější vítra, ale i tak se na špici musí jet. To trvá někam před Poděbrady, pak to trochu oschne a už se jet nemusí. Na špic totiž leze Martin na jednici a za chvíli se přidává stejně vybavenej Pepan. Úsilí v háku se zvedá, takže mi to začíná být nepříjemné, ale jelikož zbytek vypadá, že se to uživám snažím se nebrblat, jen sobecky držím stranu, kde fouká trochu míň. Navíc se za každou zatáčkou pěkně nastupuje, tak je to i zajímavé změna tempa, po pěti hodinách vytrvalosti, proč ne.
Za Nymburkem stavíme, HonzaB máš už pozici v háku za Kolíkáčem tak zafixovanou, že si od něj nechá ukopnout hlavu po zastavení. No to jsou stavy. Nálada v pravdě wobjížděcí, tohle bude mít ohlasy! Jinak všichni v pohodě a hlavně důstojně. To se trochu mění až před Kozovazy, kde chce pár sabotérů měnit trasu. Nekonečný boj jestli kratší brdek na Kozovazy, nebo dlouhý magnet na Běchovice. Tohle dylema tě může pěkně sejmout, tak je lepší o tom nepřemýšlet a jet.
Hlavně důstojně, to se daří, Úvaly a Květnice, nějak se to protahuje. Ještě musím přes jížo, aby klaplo dvoukilo. Gratulace a díky, zase jsme to dali. Doma nejsem úplně rozsekanej, ale daleko k tomu není. Docela se divím, ale holt letos to není co loni. Ne vše bude tak snadné. Ale mě se nezbavíte.