Po Doksech totální euforie, natěšení a obrovská obava. Vláďa si to chce užít a obvykle si to takhle ve dvojici spíš užívá jen jeden... Ale co, maratony nemá cenu plánovat, hlavní je, že se bude psát další román, spousta příběhů a nečekaných zvratů.
Cesta dlouhá, ale rozjetí stíháme, HonzaB nažhavenej, my s Vláďou na to jen koukáme. Chcem to točit, ale HonzaB odjíždí v Pavlovicích do kopce a bojíme se, že to chce dát až na Tesák. Nakonec se točíme, stíháme i tiskovku, no prostě maratonský předvečer, jak má být. Moc rád jsem zas všechny viděl.
Je tu ale ráno, snídaně, rozjetí a start. Borci z Xeela se rozjedou cestou, mají to na pohodu, pro nás ale asi závod začne mnohem dřív. Je odstartováno, nikam se necpeme, plán je si na čelo dojet v klidu, času na to bude dost. Fouká proti, moc se nejede, za chvíli už kotvím v top 15 za zadky mlaďasů z Elkovu. Nestálo mě to šlápnutí navíc. Blíží se Pavlovickej kopec, tempo se zvedá, schovávám se vpravo, kde nefouká, ale znamená to zbavit se možnosti kdykoli vyrazit dopředu. Věřím, že se nepojede. V prudkým se to natahuje, Vláďa proskáče skupinou nahoru, ale za ním se cesta hned zavírá, já nemám kudy jet, párkrát přibrzdím. Zbytečnej výdej sil, nahoře to borci rozpojují, nechápu proč se teda přede mě museli nacpat. Ale taktika je jasná:
Děrovač: "Pomůžeš mi zalepit tu dírku?"
Luke: "Co, ty tu číháš na veverku?"
Děrovač: "Néééé, chci se schovat, ztratil jsem hák..."
Luke: "Sám si ztratil, sám si hledej..."
Taktika funguje, takhle na začátku to vždycky někdo zalepí, ale jsou to zbytečný nervy. Nicméně jsme zpět, další brdek a pak se chvilku ještě nejede. Nicméně jsem rozjetej akorát, protože se točíme do povětru a případně bočáku a začíná se jet. Balík přestal existovat, jede se lajna, občas to někdo zabalí, je třeba si ho obhodit. Drtím to, co to jde, na každým horizontu toužebně vyhlížím Bystřici pod Tesákem, ale trvá to děsně dlouho. Vláďa hlásil, že se mu to nelíbí, mě taky ne, ale nechci být ten, co to první odpojí. V delším magnetu už toho mám fakt plný kecky, otáčím se, že řeknu Vláďovi, že na to ****, ale není tu. Za mnou nikdo není vidět. Sakra. Tak se ještě zvedám, zůstat tu sám by snad bylo ještě horší. A řekli jsme si, že jedeme i za Kapra s Kolíkáčem. A Kapr by dojel s celým Elkovem až do Bystřice. Konečně město na dohled. Přestává foukat a trochu se to uklidňuje. Já mám pocit, že neotočím nohama. Dle stravy nejpomalejší, ale nejtěžší začátek. Zůstalo tu tak 40 lidí, těch co nikdy nejeli českej pohár bych tu čekal kolem pěti. Magořina...
Píšu Vláďovi, že čekám a sleduju na group tracku jak se blíží. Ten odstup v metrech zkresluje, čas by byl lepší, ale daří se mi přiměřeně orazit, než mě nabere 5ti členná skupina s Vláďou. Jedou docela přísně, tak jim hlásím, že před námi je jen balík, a je tam kde já... v ******. Nesmějí se, ani nezpomalují, takže si u mě sympatie nezískají. Bufet nečekaně na Tesáku a ne na Trojáku, tak trochu zmatek. Ale ve sjezdu mi svítá naděje, když vidím, jak nejednotně a navíc pomalu jedou. Rovnou hlásím Vláďovi ať jede s nima, že si Troják trochu ulevím a přidám se ve sjezdu. Jde to hladce, nemusím jet na hraně ani do kopce, ale ani z kopce. Dalo by se rozhodně přidat. Pod kopcem pak chceme rozjet spolupráci, ale borci nejdřív, že se jen povezou, na výzvu pak tedy střídají, ale souvislé tempo to tedy není. Já nad nimi lámu hůl, ale Vláďa se k nim ještě snaží promluvit. Každopádně to nezabírá. Ale když nechtěj vézt oni, já teda jo, na špic jdu jen, když nejede nikdo a jedu si svůj klídek. V Lukově zas nikdo nechtěl zastavit na fotku, to už je snad tradice, nebo co...
Dole pod Hadovnou hlásím, že si pojedu svoje, jedu si svoje, ale nahoře jsem v grupě. Grapy si zase jedu svoje, grupa poodjíždí, ale pořád je vidím, řikám si, že každej ušetřenej watt se bude hodit. Tohle docela funguje, ve sjezdu dojíždím Vláďu a grupa se stejně rozpadla, vlastně to zas spojujeme až my. Pak přesun pod Tesák/Foncky, kratší oproti minulým letům, ale proti tvrdému větru. Skupina nefunguje, našlapaný borci z prvních kopců začínaj dělat díry, který prostě nezalepí. Nemít tu Vláďu, tak jedu radši sám. Pak kousek po větru, kde zas někteří začínají blbnout. Dochází mi, že díky zkrácení přesunů a silnýmu větru ubyly přirozený možnosti občerstvení a tak jsem dost pozadu s jídlem. Nechci to podtrhnout tím, že se přecpu, ale když mi Vláďa říká, že mu mám dát bidon, že nahoře zastaví a naplní, jsem pro a mile rád si dám kopec jen v tempu...
A pak šel ještě na malou... ty jo, mě se chce jen, když se nejede, znamená to, že se do teď flákal??? To se teda těším, až se začne jet...
Ale volnější jízda mi pomohla, před bufetem ještě gel, tam i něco slaného, půl litru fofoly a můžeme vyrazit. Sjezd na jistotu pohromadě a pak to rozjet v táhlým klesání. No dnes to tady přes 50 neletí, ale to bude spíš větrem. Jinak se cítím dobře a Lázy už vím, že budou v maratonské euforii. Dojíždíme bývalého kolegu, ale jak se silnice zvedne, tak se loučí. Vláďovi říkám, že pak je začnem kosit jednoho po druhém. Poslední kopec jedu určitě nejlíp ze všech, tak to má být, vyřvávám na okolní lesy a louky, volám Kapra i Kolíkáče, vzpomínám na ty předchozí roky, letos je to tu zas i když v jiném složení. Týmová souhra, bok po boku! Před horizontem zas posílám Vláďu ať si jede sjezd v klidu, i když se mi ani moc svěšovat nechce, ale každej watt se může ještě hodit. Dole pak čekám, díky čemuž můžu rozjet první špic, chci to valit a posekat co nejvíc lidí, co nám odjeli na občerstvovačce. Jedeme poctivý týmový řemeslo, tak jak jsme si to celej týden malovali, toho si člověk musí vážit i když by chtěl třeba jezdit líp, víc a já nevím co... Vláďa se v jednom brdku zvedá a hned zas sedá, prý náznak křečí. Ty jo, tak přeci jen asi trochu jede. Ale je v pohodě. Já naštěstí bez náznaků, cítím se dobře, jen mě mrzí, že ani na místech s výhledem není na dostřel žádná grupa ani jednotlivec. Nic tak nemám proti zastávce na dalším bufetu, natlačit do sebe v klidu další cukry a vydat se dál. Vláďa počítá časy dojezdu, mě už je to jedno, jede se mi dobře, valíme, užívám si to. Za kolik to bude, nebo jakej bude průměr, to mi je fuk, rád se přizpůsobím. Nazpět ještě dva brdky, dovalím poslední gel, kostky ještě rychle, ať to moc nedrncá a zbývá 5 km. Matematický aspekt jízdy je prý naplněn, tak můžeme ten konec pojmout jako vyjetí, ono s větrem v zádech to furt jede 43, tak to ani na stravě nebude vidět, že jsme se vyjížděli. Průlet lesíkem a odbočka do cíle, sakra zase jsme napsali další veledílo, další maratonskej epos.
Díky do Přerova pořadatelům, nová trasa má něco do sebe, hlavně bylo víc lidí, zároveň všichni na dlouhou (žádnej společněj start), přišel mi to pak bezpečnější. A díky všem šlapkám za naprostej all inclusive pobyt. HonzaB zajistil ubytko, Vláďa mě odvezl tam i zpět, plnil bidony a tahal, když bylo třeba, Strejda zajistil večeři, no prostě já vlastně ani nemusel šlápnout...