Čím začít? Vynechám cestu vlakem a popis příprav, vážení a míchání sacharidů ve správných poměrech ¬– dextróza, fruktóza, sacharóza, maltodextrin DE 6... v množství 75 g na hodinu – a přejdu k jádru sdělení: BEZ OSOBNÍHO SERVISÁKA NEMŮŽEŠ JET ZÁVOD.
To takhle zbývá do začátku závodu 19 minut, když se ti v okamžiku, kdy se jdeš postavit na start do předních řad, přetrhne řetěz.
No do prdele, nikam nejedeš, víc než dva tisíce v čudu, podpořils akorát Český dráhy, perfektní vejlet, blbec seš, zas ten řetěz...
A v tom starostlivý hlas vt „co se stalo?“ A že klid, že rychlospojkou to půjde spravit. Deprimovaný tak trochu lamentuju a ať se se mnou nezdržuje, že nestihne start a že se mi snad až na jednu výjimku nikdy nepodařilo rychlospojku nasadit, že to nýtuju. Nicméně rychlospojku mám v podsedlové brašničce, není nad čím dumat, zkusit se to musí. Ale chtělo by to nýtovačku na rozpojení vadného článku řetězu. Naštěstí ji mám s sebou, jenže na pokoji, a tak nervní – opět uklidněn vt, že se to stihne – v botách o tvrdosti 12 poskakuju k pokoji, který je od startu naštěstí opravdu ani ne 100 metrů.
„Čím to mažeš?“ už jen technická otázka nad opatlaným řetězem (fakt jsem řetěz den před závodem čistil a nově mazal multi purpose motorexem, ale zřejmě se mi heslo „Kdo maže, ten jede“ dostalo do řetězu až moc) předtím, než odstraníme nepotřebný článek, určíme správný směr spojky a vt ji zkušeně nasadí. Protočím řetěz – mělo by to být ok. Děkuji vt a v euforii povídám cosi o tom, že teď to dobře pojede, že je to jako po pádu, kdy člověk zase nasedne a plnej stresovejch hormonů, který tělo vybičujou k výkonu, jede dál. Vt se pousměje, a že to ještě nezkoušel. Ujišťuju ho, že já záměrně taky ne.
Pominu drobnou skutečnost, že už první zásadní brdek jsem ani vybičován neuvisel, a přesunu se dál do kopců, kde mi na posledních třech pastorcích řetěz začal střílet, což třeba v plném tahu při 15procentním stoupání moc nepřidá. Vt jel se mnou, to správný servisman musí, a nabádal mě, abych při tom řazení byl opatrný. Snažil jsem se točit plynule a v duchu se modlil, aby to řetěz vydržel. No, nevydržel. Tesák se do něj už blízko vrcholu zakousl a ze řetězu se opět stala přímka.
Hernajs, několikaminutový náskok na skupinu a v ní dva nebo tři konkurenti v kategorii, to se na to můžu vysrat, je mi to jedno, po letech zas závodím a zas tyhle štrapáce...
Ale v tom již se objevuje vt, uklidňuje mě slovy, která bych po svém shrnul do teze, že jsme na Velké cestě, jsme teď a tady a věci se dějí – ale my již míříme k jejich hlubšímu poznání, a to se nám vyjeví v Přerově. Po krátkém dialogu vytahuje svoji rychlospojku a nýtovačku „bez záruky“, já nasazuji řetěz, nýtovačka funguje a vt zkušeným grifem nasazuje spojku, cvak a je to. Mezitím nás postupně dojeli skoro všichni ze skupiny, což sleduju s roztrpčením.
Nasedáme, sebereme nějaké dojíždějící, včetně HonzyB, který měl opět, po dvou na Sudetech, defekt, po pár minutách doženeme někoho dalšího a valíme dál. Když už to tak hezky jede, v jednom sjezdu lup – a padá mi mobil, který vozím na ramínku na řídítkách místo regulérního cyklopočítače. Zastavuji, pomalu přeřazuji a těžce se vracím zpět, kde mi jakýsi zastavivší řidič podává můj nerozbitný mobil – s rozbitým sklem displeje. A servisák vt opět čeká, nedá se odbýt, zůstane. Jede vskutku svou mahájánu.
Naděje, že skupinku dojedeme, je malá, vítr je celý den silný, skupina má o to větší výhodu. Nakonec, jestli si dobře pamatuju, předjedeme dva unavené závodníky, jednoho snad i z mé kategorie, a společně s vt dojedeme do cíle. Já už v závěru spíš zdržoval, svou roli vedle únavy sehrála nejspíš taky demotivace z té časové ztráty i obavy, že mobil, v němž jsem měl jízdenku do Prahy a vlastně i peníze, bude nepoužitelný. (Funguje, ačkoli displej je popraskaný dost.)
Děkuju vt za obětavou pomoc, navíc – jelo mu to skvěle, v kategorii mohl nepochybně pomýšlet na první desítku. Ten shodit tak „deset kilo“, jak sám řekl, ...může si dělat nárok na stupně vítězů, doplňuju. Ale poutník na Cestě se takovým banalitám jen směje.