Ještěd rezonuje v hlavě, závody skončily a mně se nějak strašně brzy stýská po týmových kumpánech. Jak proboha přežijeme tu zimu? A navíc trochu komplikace s termínem, ale nakonec počasí, Sukes a Kapr překládají na neděli. V pátek se nechat potahat za Lukem a vyladit nohy na nedělní bitvu o vysílač. Nedělní ráno a nevěřícně koukám z okna a na radar. Chčije a chčije! Vždyť o měla být málem jarní paráda na jednicích a na karbonech! Ale je příliš pozdě už něco měnit, srazy, trasa a časy platí.
HonzaB správně připomíná světla na večerní návrat, tak dávám premiérově americký radar na sedlovku a hned mu dávám tvrdou čočku na mokré Opatovské. Chce se mi brečet. Kruhák prázdný, tak s mírným zpožděním razím na Netluky. Tam už proti Vláďa a zezadu se řítící HonzaB. Jedeme přes Čelákovice, ještě předat klíče pro klokana Bobka. Do Lysé totálně zprasíme jednice, jelikož zemědělci proměnili černou silnici v hnědou. Jen sleduji přední plášť, jakou barvu má proužek vody, který nabírám. Měli jsme jet včera a na zimácích a byl by klid :-)
V Lysé velké setkání, ty ostatní kropenaté tváře dodávají odvahy a dobrou náladu. Pomalu ale přestávám věřit, že ještě dnes zažijeme sucho pod sebou. Naštěstí teplotní předpověď nezklamala a začínám se těšit, až strhnu návleky na kolena. Ale to ještě bude chvilku trvat a budu muset řešit problém s mým zadním kladkostrojem. Nějak se přestalo točit zadní kolečko na kladce přehazovačky, asi ho řádně vypláchla voda a já ho už dlouho nenamazal. Jakmile dám malou, tak to je šílený orchestrion. Upínám se k pumpě v Hodkovicích, kde to naštěstí opravuje nejdražší mazací sprey v ČR. Mezitím jsme projeli kouzelnými silničkami okolo Svijan, tohle byla fakt paráda, v takových nánosech listí jsem snad ještě nikdy nejel.
Blíží se Ještěd, všechny zateplovací věci v zadních kapsách, rozepnout dres a vstoupit do vrchařského světa. Jak opojné! Navíc když Kapr nezávodí a hned od lajny jede šrot, aby si udělal svého oblíbeného bezpečáka. S Lukem a Vláďou se k němu pomalu blížíme a pak spolu laškujeme. V hlavě mi letí celá sezóna, všechny ty monumenty, které jsme zdolali, a vůbec nevadí, jestli to byl Dojetřičák nebo Galibier. Všechny kopce přeci stály za to!
Zkouším klukům odskočit, ale vše si hlídají, Luke se mi nalepil za zadní kolo a ne a ne pustit. Vláďa jde na špic, pak ho vystřídat a trochu přitlačit… Jsme už jen dva, jedu na pozitivní vlně, hákovat Vláďu je sen. Parking a znovu a znovu se mačkat, mlha houstne, tohle už nesmíme pustit. Zatáčku kolem skály naprat co to jde a nabourat do té závěrečné stěny. 36x32 si spokojeně promazaně vrní a Vláďa mi pomalu mizí. Ale nechci svěsit, furt za ním za oči zdolávám poslední metry k vysílači. Proplést se mezi lidmi, rozhrnout mlhu a zažívat to, pro co to děláme! Vláďo gratulace, jel jsi skvěle a jsem moc rád, že jsi náš!
Obléci se v závětří a zapadnout do orange klubka na vrcholové foto. Tohle jsou okamžiky sdíleného štěstí, každý plný toho kopce a tryská to z něj. A teď už to bude jedna velká párty, ještě přeskočit Rašovku a nahřívat se na sluníčku u pumpy v Dubu. Párky došly, Rohozec naštěstí ne. Zase sundat návleky, jelikož čekám palbu romantickým údolím do Bolky. Ale skutečnost předčila očekávání, o největší rozruch se stará Sukes, který si šlehl pořádnou dávku cyklistické drogy a neskutečně si to užívá. Jeho špice s Mlhošem a pak s Lukem, to se prostě muselo zažít! A do toho Míra Horváth, který ze špice neslezl a málem všechny nás zneužil :-)
Za Bolkou opravené kostky a zmrzlina! Ty wado půlka října a my tady v krátký-krátký lížeme vanilku! Oťas z toho leze na špic s Mírou, tohle jsou už prostě velký věci, který se dají zažívat jen po 180 kilometrech. Blízkost Sojovické pergoly je cítit, to sdílení si dojmů se prostě nedá vynechat. Polévka, koláčky, pivko, kafé … jo sedělo by se sedělo, ale blikačky nepočkají. S HonzouB a Vláďou dotačíme poslední kilometry dnešní epické neděle, která zase potvrdila, že skupina je nejvíce a díky ní se můžeme přenášet do jiných světů.
Jste všichni borci! A jsem moc rád, že vás mám!